Budoucí majitelé mlýna ve středních Čechách přišli za architekty Jánem Stempelem a Janem Jakubem Tesařem ve chvíli, kdy pouze věděli, že chtějí postavit dům mimo Prahu pro celoroční bydlení, který bude neotřelý a neokázalý. Na začátku spolupráce ještě nikdo ze zúčastněných netušil, že na jejím konci bude vdechnutí nového života místu, které dlouhá léta chátralo. Kouzlu opuštěného mlýna na samotě za vesnicí jeho noví majitelé zcela podlehli, a tak bylo hned po první obhlídce lokace rozhodnuto: Tady. A v tomto domě se nebude stavět, ale rekonstruovat. Zatímco architekti pracovali na návrhu, majitelé připravovali obnovení rybníka a našli si čas i na pátrání v archivech. Mimo jiné objevili v depozitáři Národní galerie obraz mlýna z doby, kdy to v něm ještě pulzovalo čilým hospodářským životem. Kopie olejomalby dnes visí v hlavní obytné místnosti domu.
Náhon, který v minulosti poháněl mlýnské kolo, stejně jako rybník sice dávno vyschly, přesto byl starý dům „vlhký na kost“. Architekti proto přišli s radikální a zároveň nejúčinnější metodou vysušení. Z trupu domu za jeho nejpromáčenějším jižním štítem, ten chtěli zachovat v původní podobě, vyřízli nekompromisní díru. Se stejnou pečlivostí, s jakou pracují chirurgové, odstranili obvodové zdivo a střechu, ponechali pouze vazníky krovu. V objemu stavby tak vzniklo nekryté patio, kudy do interiéru přes prosklený řez vniká slunce. Hlavní štít se obnažil z obou stran a proudění čerstvého vzduchu jej zbavilo věčné vlhkosti, která by se po obnově rybníka ještě znásobila. Navíc tím také zmenšili plochu interiéru na rozumnou velikost pro bydlení a vyřešili problém s venkovní terasou, pro niž už nemuseli hledat jiné místo v bezprostředním okolí domu. Kromě tohoto razantního střihu se architekti Stempel a Tesař snažili o důsledné obnovení všech zásadních konstrukcí tak, aby se nevytratilo kouzlo staletí. Původní zůstalo obvodové zdivo a krov, na něm se ale zub času zásadně podepsal. Proto byl nejprve detailně zdokumentován, rozebrán, převezen do dílny, kde byl ošetřen, a na místě pak opět postaven znovu úplně stejným způsobem jako v minulosti. Na novou střechu byla použita krytina, která svou podobou evokuje staré došky.
V interiéru došlo k výměně stropu nad přízemím, který byl nahrazen ocelovými nosníky, byl ale také zásadně zkrácen. Velkou část spodní zóny domu, v níž se nachází obývací pokoj, kuchyň i jídelna, nechali architekti otevřenou přes dvě patra až po střechu, a tak se obyvatelé mohou kromě jiného kochat pohledem na dokonalou řemeslnou práci svých předků. Protože dřeva je v interiéru díky obnaženým trámům krovu dost, v dalším zařízení se mu architekti vyhýbali. Na podlahu použili čedičovou dlažbu a na míru navržená kuchyňská linka i knihovna nebo všechny dveře jsou z bílé stříkané jasanové dýhy. „Když se po společném úsilí nás, majitelů a všech řemeslníků, kteří se na obnově podíleli, mlýn zabydlel, vnímali jsme tento milník spíš jako začátek než konec. Mlýn opět nalezl svou funkci, svůj smysl života. Rekonstrukcí se nestal exponátem do skanzenu, ale domem, ve kterém se plnohodnotně žije,“ dodávají na závěr našeho povídání autoři stavby, Ján Stempel a Jan Jakub Tesař. stempel-tesar.com
