Uprostřed kouzelné jihočeské louky byla po čtyřech letech dokončena rekonstrukce chalupy se stodolou. Dnes usedlost nabízí veškerý komfort moderního bydlení, aniž by ztratila původního ducha. Architektka Lenka Míková projekt považuje za svůj manifest přístupu ke starým domům.
Občasný únik z města do vesnického prostředí dnes potřebují i ti z nás, kdo chalupaření nemají v krvi. Hledáme stará stavení, ale nechceme příliš slevovat ze svých nároků na komfort. Chceme romantiku v čisté formě a odmítáme faleš máselnic a hmoždířů. Právě takový klient oslovil na základě předchozí spolupráce na svém pražském bytě architektku Lenku Míkovou. „Lidé mívají pocit, že někdo je specialista na chalupy, další na vily, a na každé zadání pak hledají jiného architekta. Vážím si toho, že mám více klientů, pro které řeším byt a pak třeba i kanceláře, chalupu nebo kavárnu, kterou provozují,“ říká Lenka.
Chalupa se stodolou stály téměř na samotě harmonicky posazené do svažité louky. „Jejich soulad s okolím jsme nechtěli narušit, proto stavby zůstaly zvenku víceméně v původní podobě a změny se dějí spíše uvnitř. Hlavní obytné prostory jsou otevřené až do krovu, aby vynikl charakteristický prvek původního stavení – v chalupě černá kuchyně, ve stodole průhled skrz původní vrata. V obou je vestavěn nový černý „komín“ ukrývající hygienické zázemí a podpírající schody do patra. Ve stodole je vestavba dominantou, v chalupě je schválně nenápadná,“ vysvětluje architektka základní koncept. Projekt, který poeticky nazývá „Dva domy, srnky a stromy“, považuje za jakýsi manifest svého přístupu ke starému stavení. Příliš dokonalé rekonstrukce a dnešní standardizovaná řešení původního ducha stavby často zabijí. „My jsme hledali odpovědi skrz respekt k původní logice stavení a použití tradičních postupů. Naším cílem byla přirozenost spíš než dokonalé formální napodobení. Přírodní materiály jako dřevo, kámen, hlína a jejich ruční opracování vnášejí do stavby nedokonalost, která se stává zásadním aspektem projektu. Návrh už od začátku bral v potaz nepřesnosti, měnící se tvar a postupné stárnutí,“ dodává Lenka. Přes veškeré snahy zachovat maximum z původních stavení se musela velká část usedlosti zbourat a znovu postavit.
Návrh byl postaven na dualitě obou dvou staveb. Jejich odlišný charakter a původní využití se tak promítají do nového provozu i celkového pojetí. Roubená chalupa jako hlavní dům majitele je řešena tradičněji, přestože se většina konstrukcí musela pro špatný technický stav nahradit. Zůstala tmavší, intimnější a uzavřená. Hlavní roli tu hrají tradičně opracované povrchy – tesané trámy a roubení, hliněné omítky, ručně štípaný šindel. Nové prvky jako vložené patro nebo zádveří se snaží být spíše nenápadné. Světnici dominuje velká pec s nahřívaným ležením. Stodola slouží jako letní obývák, prostor pro hosty a technické zázemí. Pojetí rekonstrukce je proto více uvolněné včetně betonové stěny s otisky bednění. Původní kamenné zdi zůstávají odhalené a nad nimi jsou povrchy nabílené, což dává vyniknout původnímu krovu a podporuje celkově světlejší charakter stavby. Hlavní prostor se nerušeně otevírá díky skládacím oknům ven na zahradu i louku za domem, velké prosklení ve štítu nabízí posezení s výhledem. Pomyslné srdce domu tvoří otevřený krb na kameni z nedaleké stráně.
„Investor je zručný a baví se spravováním starých věcí. Opravil letitý soustruh a vyrobil na něm chybějící součástku, aby zprovoznil historické vodovodní baterie. Přicházel s mnoha nápady, na které jsem reagovala,“ chválí architektka osvíceného tvůrčího klienta, který měl spolu s podobně naladěným stavbyvedoucím na výsledné realizaci zásadní podíl. lenkamikova.com
