Jeden z posledních pamětníků heroických časů italské moderny poloviny minulého století ukrývá svá fantastická kreativní tajemství v cihlové vile uprostřed vegetací pohlcené zahrady. Sergio Jaretti je i přes svůj pokročilý věk plný pracovního nadšení a s úsměvem vzpomíná na zlatá léta italského designu a architektury.
Italský kurátor Beppe Finessi, který v minulém roce připravil expozici Design Beyond the Crisis pro Triennale Design Museum v Miláně, upozornil na mnoho méně známých fenoménů z historie italského designu. Klasický historický výklad většinou hovoří o jednom hlavním vývojovém proudu spojeném s Milánem a slavnými designérskými jmény jako Achille Castiglioni, Gio Ponti, Joe Colombo a mnoho dalších. Finessi se ale zaměřil na méně reflektované kapitoly a shromáždil řadu exponátů vymykajících se z konvenčního výkladu historie italského designu druhé poloviny minulého století. K nim také patří kapitola o turínské scéně padesátých a šedesátých let, jejíž představitelé nedosáhli zdaleka takového věhlasu jako jejich současníci v Miláně. Design a architektura, která v té době v Turíně vznikala, je výrazněji spojena s regionem, je více experimentální a maximálně propojuje výtvarnou složku s řemeslem. Nejpřesvědčivěji to ve své tvorbě vyjádřil jeden z pionýrů moderního turínského designu Carlo Mollino. Jeho unikátní, na míru navrhované skulpturální objekty jsou esencí experimentu a luxusu a představují protipól produktovému designu pro sériovou výrobu, který v té době vznikal naopak v Miláně. I Mollinovi současníci inklinovali k unikátní dekoratérské tvorbě sochařského charakteru, která zůstávala často skrytá v útrobách luxusních residencí tehdejší movité klientely. Efektivní design určený pro sériovou výrobu, který by byl dostupný co nejširšímu spektru zákazníků, ustoupil vizionářským a čistě výtvarným vizím svých autorů. Carlo Mollino a jeho organický design poskytl inspiraci a odrazový můstek pro řadu jeho žáků, kteří se v padesátých letech minulého století vydali podobným směrem. Patří k nim především autorské dvojice: architekti Carlo Graffi a Franco Campo, Roberto Gabetti a Aimaro Isola nebo Elio Luzi a Sergio Jaretti. Všichni si ve své tvorbě osvojili organické tvarosloví a expresivní umělecký výraz, pro který se stalo turínské architektonické a designérské hnutí své doby velmi specifickým.
Vlastní dům architekta Sergia Jarettiho jsme měli možnost letos na jaře v Turíně navštívit. Poznali jsme tak jednoho z posledních mohykánů zlaté éry modernismu a skrze interiér jeho domu i řadu projektů, které nám ukázal, jsme se přenesli do šedesátých let minulého století. Architekt Sergio Jaretti byl stejně jako jeho kolega Elio Luzi žákem Carla Mollina na turínské polytechnice. Po studiích si společně založili ateliér Luzi Jaretti a začali objevovat kouzlo volné architektonické exprese. To je nejmarkantněji vyjádřeno v jednom z jejich prvních projektů, bytovém domě Casa Obelisco nedaleko centra města. Manželka Sergia Jarettiho pracovala v té době na teoretické stati o Antoniu Gaudím a architekti neváhali využít tuto inspiraci pro svůj projekt. Navrhli značně eklektický činžovní dům, přetékající organickými tvary a expresivními dekorativními prvky. Výsledkem pak byla bezprecedentní symbióza modernismu a organické secese, která si u kritiků vysloužila označení „druhá
secese“. Možná i pod tíhou dobových kritik a posměšků ostatních architektů se už v následujících projektech profilovalo architektonické duo odlišným způsobem. To můžeme vidět jen několik málo bloků od zmíněného Casa Obelisco, kde na začátku šedesátých let vznikl podle jejich návrhu další činžovní dům. Tentokrát z pálených cihel, sestavených do překvapivých geometricky abstraktních kompozic. Ze stejné doby pochází také vlastní dům Sergia Jarettiho, který pro svou rodinu postavil na úpatí kopce Monte Aman. Dům je rafinovanou sochařskou kompozicí složenou opět z pálených a perforovaných cihel. Za zdmi se skrývá stejně eklektický a dekorativní svět, který architekt upřednostňoval i ve své tvorbě. Čisté pravoúhlé cihlové zdi poskytly prostor pro dekoratérskou invenci a kombinaci všech možných stylů i multikulturních vlivů. Afghánské koberce visí a leží téměř všude, starožitný nábytek stojí vedle modernistických kreací samotného architekta nebo art-decových skříní po rodičích. Bohatost, určitá frivolnost a porušování řádu jako by v interiéru charakterizovaly tvůrčí principy svého autora. Ten pokračuje ve své práci dodnes. Za svou kariéru postavil desítky realizací a navrhl celou řadu nábytkových objektů, především pro značku Bonetto, v níž v šedesátých letech působil jako kreativní ředitel. Jeho experimentální návrhy z té doby se svou estetikou řadí k výstřelkům radikálního italského designu doby, kdy designu vládli Ettore Sottsass, Superstudio, Archizoom nebo studio Alchimia. Jaretti však nadále zůstává skryt ve stínu své zahrady.
