Většina lidí si Babetu Ondrovou spojuje se značkou autorských designových tapet a doplňků Lavmi. Její záběr je ale mnohem širší – stojí za řadou známých log, pracovala jako artdirektorka časopisů, a aby toho nebylo málo, věnuje se grafice knih, ilustracím a grafikám.
Pracovně jste se vždy věnovala spíš grafice, jak došlo k tomu, že jste ilustrovala knížku Vidět vlky?
Tohle pro mě byla událost. Hlavně se osmělit vzít znova tužku do ruky. Když člověk netrénuje, tedy nekreslí, ruka mu zdřevění a trvá to, probudit ji a taky si v tom věřit. Pracuju víceméně jen na počítači, když neberu do úvahy skicování nebo dílenské činnosti v Lavmi. Byl to ze začátku zápas, ale bavilo mě to moc i proto, že jsem knížku dělala jako celek i s grafikou. Věřím, že to bylo vykročení k něčemu dalšímu, třeba další dětské knížce.
O čem je a plánujete příští?
O holce Bertě, co se bála všeho, potkala vlka, kterého se bála ještě víc, až do doby, než jemu i sobě začala věřit. Příběh napsal Richard Pecha pro svou dcerku. S Richardem, který je malující a píšící advokát a taky nakladatel, jsme udělali knih více, je to pro nás pokaždé svátek. Naposledy vyšla na jaře knížka, kterou napsal Vratislav Brabenec a ilustroval ji František Skála. Jmenuje se Legendy a čáry. Já měla to štěstí ji dávat dohromady. Ilustrace byly tak dokonalý, že když jsem je jen poskládala na stránky, bylo to nudný, a tak jsem to trochu graficky posunula. Vráťa píše hodně o ženských, Franta zas dodal spoustu ilustrací běžících mužů. Vytvořila jsem tak linku, která se táhne celou knížkou. Ženské kadeře a rty se v knize střídají s muži, kteří před nimi prchají. Je to ale podprahovka. Baví mě tyhle skryté fórky. Franta měl radost a to byla pro mě velká čest. Dělat knížky je krásná práce, ať už jde o design nebo ilustrování, ideálně o obojí.
Když jsme zmínili ilustrace, začala jste vytvářet i vlastní autorské grafiky. Co vás k tomu vedlo?
Jedno posouvá energii ke druhému. Z prokrastinace při práci pro klienty a z mého grafického odpadu vznikly vzory pro tapety Lavmi a tohle je zase pokračování. Při práci mi někdy vedle vznikají harmonické věci, které nechci opustit. Rezonují ve mně a chci se na ně dívat. Taky nejsem omezena tzv. přijatelnou barevností jako u tapet. Tak jsem je vytiskla a budu pokračovat, uvidíme, kam se to posune.
Před několika lety jste působila jako artdirektorka časopisu Blok, ve své době unikátního titulu. Jak vznikl?
Krásná doba. Vlastně je třeba zmínit předchůdce Bloku – kulturní rallye Dotyk, kde jsem se seznámila se šéfredaktorem Jirkou Mackem a položili jsme základy Bloku. Často u nás v obýváku, protože jsem měla zrovna miminko. Spolupráce s Jirkou byla skvělá a moc ráda na ty časy vzpomínám.
Co pro vás Blok znamenal?
Přátelství. Byl to prostor, který seděl mému stylu – čistý, hravý grafický design, měla jsem svobodu. Dělali jsme si, co jsme chtěli. I dnes, když Blokem listuji, tak mě baví. Základem je dobrý obsah a dobré fotky a grafika to musí celé pěkně zabalit, pozvednout a nepokazit. Nesmí se povyšovat nad obsah. Když se tohle stane, je zle. Myslím si, že z Bloku bylo cítit to naše nadšení dělat věci, ta kreativita i štěstí nás všech.
Nevadilo vám opustit časopisy?
Po Bloku se moje pozornost přesunula na práci pro Baťu. Byla to práce snů, kromě nadšení zde byly i peníze a to je někdy výhoda. Zde jsem se naučila nemyslet pouze graficky. Tvořili jsme koncepty focení pro jednotlivé módní trendy, což kromě nápadu a spolupráce s fotografy zahrnovalo i reklamní komunikaci v obchodech a layout magazínu. Naučila jsem se tady řídit projekt jako celek, nikoliv jen grafickou část. To už jsem uvnitř stavěla základy pro Lavmi, aniž bych to tušila. Zde jsem se mimo jiné seznámila s Janem Slovákem, mým pozdějším partnerem nejen v Lavmi. Důležitým časopisem pro mě byla i Taneční zóna, kterou jsem dělala asi deset let.
Vytvořila jste i loga řady firem. Co potřebuje dobré logo?
Dobré logo si musíte zapamatovat. Musí se otisknout na sítnici oka. Ideálně nezaměnitelným tvarem, barvou. Musí být čitelné hned, aby člověk nic neluštil. Nejsem zastáncem toho, že logo má vyjadřovat obsah. Samozřejmě, když se to povede, je to skvělé, někdy je to ale obtížné. A navíc logo se časem spojí s obsahem samo. Pak vás ani nenapadne, že by mohlo patřit k něčemu jinému. Třeba Baťa, dm, Billa. Ani jedno vlastně nic neznamená, jen dobře zvolený font a barevnost.
Nebojí se klienti jednoduchosti?
Jestli něco charakterizuje můj grafický přístup, tak to je právě jednoduchost. Jsem někdy až očarovaná dokonalostí jednoduchého tvaru, že každý další detail mi připadá navíc. Černé písmeno na bílém papíře je nádherné, když je z kvalitního fontu. Ty proporce jsou prověřené časem. Můžete jej otáčet a jen se kochat tou harmonií tvaru. Ale nesázím na to, abych to brala jako cestu k zaručenému úspěchu, to by mě nebavilo. Je taky potřeba přidat něco ze sebe. Prvek, co tomu dodá unikátnost. Jednoduché věci taky dokážou to, že jsou nadčasové, což je výhodou pro každého klienta.
