NA NÁVŠTĚVĚ U ŠPERKAŘKY JANJI PROKIĆ

danica kovářová | Design, Móda | 10/08/2018

Nečekali jsme, že ještě hlasitěji než Janja Prokić nás uvítá energická fenka Eliška, kterou si nedávno osvojila z útulku Dočasky (kdo ví, jaký znak má Janja v logu, toho nepřekvapí, že má barvu i tvar hlavy jako liška). Na rozehřátí jsme dostali espresso s dortíkem a pak dlouhý výklad, jak se věci seběhly: „Místo jsem vlastně objevila už během předloňského Designbloku, rychle podepsala smlouvu, ale vstoupila jsem sem až 5. ledna, protože jsem o tom datu a bytě měla sen. Byl již zrekonstruovaný, já jen interiér dotáhla do vysněného stavu, poprvé s pocitem, že nemusím dělat kompromisy. Měnila jsem vypínače, sama jsem si vymalovala a pak vybavila tak, jak jsem po tom dávno toužila. Některé představy jsem si nesla už od dětství. Mám tu mnoho osobních vzpomínek a motivů. Proto jsem ani prostor nechtěla řešit s žádným designérem nebo architektem, i když jinak většinu svých profesionálních prezentací připravuji s Lenkou Míkovou, s níž na sebe máme určité oboustranné napojení. Přišlo mi životně důležité si vše dotáhnout sama. Jako doma, kde si věci takzvaně řeknou o své místo a správně se usadí, až když jim dáte čas. Teprve po třech či čtyřech měsících, co jsem se zde postupně zařizovala, jsem se dozvěděla, že dům se původně jmenoval U Vlčího hrdla a postavil si ho hlavní alchymista Rudolfa II. Náhody neexistují,“ potutelně se zasmála Janja.

Interiéru vdechla temný, elegantní a vlastními slovy „lynchovský dívčí základ“. „Ve všech bytech, kde jsem předtím sama bydlela, jsem měla vždy tmavé stěny. Je mi to příjemné, uklidňuje mne to a vytváří to určitou atmosféru. Na začátku jsem chtěla ještě interiér zaplnit většinou českých návrhů, ale musím uznat, že není jen tak věci od autorů vyzískat. Samotnou mne to poučilo odpovídat na každý e-mailový dotaz a hlídat si, aby klienti nevzdali zájem jenom proto, že třeba právě dokončuji jinou zakázku. Například jsem si vymyslela, že bych chtěla mít autorský porcelánový set na čaj a kávu, zatím mi ale slouží retro hrníčky ze 60. let a skleničky z Tesca.“ Většina sedacího nábytku je potažena sametem, hlavní místnosti vévodí sofa značky Wi mann, které designoval Jaime Hayon, široké křeslo od značky Baxter si Janja zase vybrala, protože ho navrhla její srbská soukmenovkyně Draga Obradović a Aurel K. Basedow, navíc se jmenuje Alma. Spousta dalších věcí je od kluků z Nanovo, Adam Karásek např. vybral retro dánské křesílko do předsíně, které se skvěle hodí k zrcadlu a konzolovému stolku značky Gubi, jež Janja objednávala v pražském Stockistu. Z Nanovo sem doputoval také starý ponk z roku 1890, nápis Klenoty, kancelářská skříňka s roletou, která byla na odpis, ale když se natřela načerno, vypadá noblesně. „Obzvlášť velkou radost mi udělal starý vojenský arbor. Do sametem vyložených zásuvek jsem umístila většinu svých šperkařských výtvorů, při prezentaci stačí jen vysunout potřebné patro. Díky tomu není hned patrné, co vlastně dělám, do jakého prostoru se člověk právě dostal. A to mě baví,“ podotkla tajemno milující Janja. Na druhé straně salonu je na třech stolcích s podnožemi od Master & Master vystaven jen zlomek náhrdelníků, náušnic, amuletů apod. Když si je klientky chtějí vyzkoušet, odrazem jim poslouží zrcadlo od studia Revír. Český design zastupují také závěsná svítidla – v salonu křišťálový lustr Preciosa a v ateliérové místnosti svítidlo Tim od Bomma. Nebylo lehké je zavěsit, protože klasicistní štukový strop od Tomassa Soldatiho je památkově chráněný. Co je další Janjinou srdcovou záležitostí, to jsou plátna od současných autorů – za variaci Jana Vytisky na Preislerovo jezero byla ochotna dát duši a obraz jí teď oplácí stejným dílem, když salonu duši naopak propůjčuje, monochromatické plátno Lady Gažiové se stěhovalo již z předchozí adresy a malé formáty v zátiších sekundují vázám Milana Pekaře.

Ještě osobnější kresby, fragmenty, vzkazy, sošky, fotogra e aj. si Janja věší a pokládá nad a na pracovní stůl a vytváří svůj tvůrčí oltář. „Mám tu mou první dětskou botu, zvoneček všech přání od Moniky Drápalové, kožené srdce Štěpána Růžičky, jež mi dal, ještě když jsme byli na UMPRUM, kytici ze svatby Míši Karásek Čejkové, andělíčka od první asistentky Veroniky, kámen ve tvaru srdíčka vlastnoručně vylovený z kouzelné studánky v Karpatech, skleněnou art deco plastiku lovkyně Diany, kterou jsem dostala k uvedení mé kolekce Le Grand Jeu… Aniž by vás to asi napadlo, také všechny květiny mají svůj jedinečný příběh. Nesou jména lidí, kteří mi je dali, a já k nim den co den promlouvám. À prospos. Když jsem se při stěhování sháněla po originálních květináčích, zjistila jsem, že se u nás nedostanou. Tak přemýšlím, že nějaké navrhnu. Obecně se teď vracím k hlíně. Když jsem loni představila nádoby Last Drop, mrzelo mne, že si hodně lidí myslelo, že jsou to jen dekorace. Nechci se omezit na kategorii šperk, sama se jako výsostná šperkařka vůbec nevnímám. Tvořím umělecké objekty, tvary s nějakou hlubší, dlouze nastudovanou symbolikou.“

Janja Prokić, Uhelný trh 9, Praha 1, janjaprokic.com

Foto | filip šlapal
galerie

Aktuální číslo

Předplatné