Seznamte se: Míra Valeš; pán, který má pod čepicí

Ondřej Elsner | Lifestyle | 13/01/2014

S Mírou Valešem se potkáváme pracovně. Sledujeme jeho kreativní projekty a kolaborace s tuzemskými umělci i globálními značkami (Karin Zadrick, Marius Corradini, Ingredients, Strana Zelených, Jan Becher Pernod Ricard ad.). Známe ho také jako pořadatele pravidelných party s názvem Pioneer. Zachytili jsme jeho trefný a zábavný článek o české módní scéně (přečíst si ho můžete ZDE). A protože máme pocit, že MV dělá a říká zajímavé věci, požádali jsme ho, jestli by vyplnit náš drobný dotazník. Byl slušný, profesionální a mimořádně ochotný. To, co se nám prakticky obratem vrátilo, nás svým objemem a hlavně obsahem příjemně zaskočilo: 

Obvykle snídám: dlouho, hodně a pomalu a nikdy to není něco, co jsem si koupil v pekárně a snědl cestou do kanceláře. Obvykle je součástí mixu rýže, vajíčka, salát a nějaká čokoláda. Dávám si u snídaně dohromady den, diář, kontroluju poštu, takže dlouhou snídani ospravedlňuju jako částečnou práci.
Nejím: Od dětství mám odpor k majonéze a všemu, co obsahuje. Snažím se s tím žít i v Čechách, kde jsou různé dresingy součástí všech salátů, asi aby zeleniny nebylo moc.
Nejlepší rada, jakou jsem kdy dostal: „Když nevíš, co s tím, vyspi se na to.“ A potom: „Všichni dělají právě to, na co mají kapacitu.“ Když si to uvědomíte, dost se vám uleví.

Zásada, kterou se profesním životě snažím řídit: Dělat věci, které mě baví a nebýt posedlý krátkodobým ziskem. A být upřímný, k sobě i k ostatním. A pracovat s lidmi, se kterými si lidsky vyhovuji, se kterými si rozumím a kteří dokáží dotáhnout práci. Myslím, že u nás lidi dost zapomínají na to, že talent nebo nápady jsou jen nepatrný zlomek celého úkonu a bez dalších schopností jsou k ničemu. Raději budu dělat s pracovitým slušným fotografem než s vyhajpovanou hvězdou, na kterou není spolehnutí. Pracovitý fotograf svůj styl pravděpodobně časem vycizeluje, superhvězda bez disciplíny je vám k ničemu.
Nejhorší práce, jakou jsem dělal: Práci, která mě vysloveně nebaví, se snažím nedělat. Určitě jsem ale párkrát pracoval pro klienta, který nebyl úplně “můj šálek kávy” a raději jsem s ním přátelsky rozešel předtím, než bychom se přestali mít rádi. Po návratu do Čech jsem se snažil být chvíli “rozumný” a pár měsíců pracoval pro komunikační oddělení jedné banky. Dostával jsem k platu stravenky a měl pravidelné pauzy na oběd. To bych opravdu nerad znovu absolvoval.
Věřím v: (i když jsem často trochu morous) věřím v dobro v lidech. A v pravdu.
Jsem kreativec, protože: Neznám definici kreativce, takže nemůžu říct, jestli jím jsem. Mívám občas nápady a dost zarputilosti na to, abych je realizoval.
Nejlepší den v týdnu je: Budu nepopulární, když řeknu pondělí? Je to symbolický začátek nového týdne. Stejně tak mám radši východ slunce než jeho západ. A pokud neděláte to, co vás netěší, pondělí rozhodně není špatný den.

Hodně špatný film, který miluju: Nevím, jestli je to špatnej film, ale Big Daddy s Adamem Sandlerem je bezva. A pak samozřejmě cokoliv s Kurtem Russelem nebo Eddie Murphym z 80. let, ale nikdy bych si nedovolil říct, že jde o špatné filmy…
Nudím se, když: dokážu předvídat, co lidé řeknou nebo udělají, protože jednají přesně tak, jak se od nich očekává.
Na mé práci je skvělé, že: potkávám bezva lidi a neustále se utvrzuji v tom, že to s Čechy není vůbec tak špatné!
Na mé práci mě mrzí, že: musíte předpokládat, co všechno lidi neudělají a na co zapomenou. A bohužel se většinou nepletete.
Pioneer je: party pro lidi, kteří si ještě pamatují, že DJ na party musí mít rád hudbu a chtít po všech, aby propotili oblečení. Party, kde by nikdo na nikoho neměl koukat s pohoršením nebo odsudkem kvůli vzhledu, věku nebo extravagantnosti.
V Čechách postrádám: pragmatismus, selský rozum a profesionalitu ve smyslu reálných očekávání, dodržování dohodnutých termínů a zdravou dávku komunikace. Pořád mírně převládá žvanivost a klábosení o konceptech. Do té míry, že jsem začal mít na výraz koncept alergii.
Má profese mě naučila, že: nevím přesně, co je má profese – a přestal jsem to řešit! Když se mě ptá cizinec, většinou řeknu – I make things happen.
Jacobs nebo Ghesquière, vodka nebo koňak, label nebo no label, časopis nebo web: Na první otázku nevim, co napsat, neznám tolik N. Ghesquièrea. Rozhodně ale spíš Raf Simons pro Dior než Hedi Slimane pro Saint Laurent, i když uznávam, že Hedi je výborný fotograf. Vodka a koňak jsou obě správné volby. Hlavně nemíchat a vědět, kdy máte dost. Label jen v případě, že máte nad módou dost nadhledu. Ale jestli je to otázka ve smyslu móda vs. styl, pak určitě styl. Tištěný časopis nebo web – pokud je natolik komplexní jako např. Monocle, pak má papír pořád mírnou výhodu. Z hlediska dopadu, sdílení a vlivu na rozhodování, už ale určitě několik let suverénně vede web, i když si toho zatím v Čechách nejsme moc vědomi.
V Praze mám rád: (v nejlepším slova smyslu) lidi. Lidi, kteří mají svůj malý byznys a dělají ho poctivě. Dolní část Holešovic, Stromovku a její svědomité údržbáře, Podolí a železniční most mezi Vyšehradem a Smíchovem. Nejsvětější Srdce Páně na Jiřáku a Kostel Svaté Panny Marie Vítězné v Řepích. Polorozbořený Rohanský ostrov a zahrádkářskou kolonii v Libni.
Za hranicemi ČR se vracím do: Edinburghu, kde jsem kdysi žil a studoval, protože je to město jako z Tolkiena. Berlín, protože na rozdíl od Prahy disponuje prostorem a dobře se mi tam dýchá.

Mezi moje báječné vlastnosti patří: že se dám velmi těžko odbýt. A intuice.
Co dělá můj portrét na boku slečny Hannah: Kamarádka Hannah se rozhodla, že si nechá můj obličej vytetovat na bok s tím, že “každé tetování je vždy rozhodnutí, kterého musí člověk zákonitě jednou litovat”. Myslim, že měla pravdu 🙂
Voní mi: čerstvě natištěný papír a tiskárny. Mech, kapradí a Šumava. Mandle v cukru. Pot (ale samozřejmě – jen některých lidí). 

Na repeat mi hraje: Glagolská mše od Leoše Janáčka, Devátý klavírní koncert od Mozarta.

Kniha, kterou by si měl každý přečíst: Stačilo by, kdyby prostě víc četli. A ideálně nikoliv bulvární výplach nebo tisk.

Moje přezdívka z dětství: Vali. Ještě stále mi tak pár kamarádů říká – obvykle těch, které znám od mateřské školky.

Výraz Dolce Vita pro mě znamená: Ironický a úsměvný paradox. Federico nám kdysi ve Sladkém životě popsal marnou snahu rozlišit mezi touhou po konání správného tváří v tvář povrchnímu požitkářství. Ironií osudu je jeho film mnoha lidmi interpretován jako oslava takového životního stylu.

Rada pro časopis Dolce Vita: Mějte schopnost rozlišit opravdovou kvalitu a autenticitu od samoúčelné okázalosti. 

Ranní ptáče nebo sova? Spíš ptáče, řekl bych.

V baru si nad ránem objednávám: Čistou vodu nebo vodku, protože po ní to ráno tolik nebolí. Moc často si už ale v barech nad ránem neobjednávám, protože chodím docela brzo spát.
Česká klubová scéna je: O něco zajímavější a flexibilnější než byla před pár lety. Snad jsem k tomu alespoň trošku přispěl.

Pokud chcete detailně prozkoumat, za jakými projekty Míra Valeš stojí, klikněte na: miravales.com

Foto | Archiv Mv.

Aktuální číslo

Předplatné