Petra Ptáčková

Světoběžnice, živel, showmanka — tak na mě Petra Ptáčková působí už od chvíle, kdy jsme si kvůli rozhovoru začaly volat. Do posledního dne nebylo úplně jasné, kde se vlastně potkáme. Návrhářka, kterou nejeden součas- ný mladý tvůrce včetně například Martina Kohouta označuje jako inspiraci a motor, proč se vůbec módě začal věnovat, je rozkročená mezi Paříží a Prahou, mezi filmovým placem, ateliérem a přehlídkovým molem, mezi prádelnami s nevyužitými látkami a manufakturami napříč Českem. Co ji od módy odvedlo natolik, že šest let neměla v Praze žádnou přehlídku, byť říká, že se pocitu spojenému s módní show vlastně nic nevyrovná? Vrací se zpátky k módě, nebo bude pokračovat v balancování na hranici mezi kaskadérstvím a návrhářstvím?

EV: Fotky k rozhovoru jsme nafotili v prádelně v Kralupech nad Vltavou. Proč se potkáváme právě tady?

PP: Můj proces tvorby je hodně navázaný na zdroj materiálu. Baví mě si v kreativním procesu nastavovat nějaké mantinely, mít úplnou volnost vlastně není to největší „vzrůšo“, a ty mi nastavují právě získané materiály. Začínám tvořit teprve z toho, co se mi objeví pod rukama. Dostala jsem se ke spolupráci s prádelnami, což jsou tak velké firmy, že se mohou a zároveň i musí zabývat tím, kam jdou věci, které mají už po životě. Byť často vlastně nemají, protože pravidla EU jsou pro prádelny u pronajatých oděvů a vybavení do hotelů a podobně tak přísná, že se často vyřazují věci, které byly použité třeba jenom jednou. I když je tam jen malá šmouha nebo něco podobně zanedbatelného, tak je textil odepsaný na smrt a jde do spaloven, nic jiného se s ním dělat nedá. Udržitelnost má člověk danou, řekla bych už od výchovy, a trendy jsou v tomhle fajn, že můžou i široké veřejnosti nastínit, že bychom se mohli chovat trochu jinak a že zdroje materiálu mohou být různorodé. Takže i proto jsme dneska byli v prádelně, kde jsem si byla vyzvednout další zásobu materiálu na přepracování do oděvů.

EV: Co následuje, když si odsud látky odvezete?

PP: Když se do procesu prádelny podíváte blíž, tak zjistíte, že jak mají všechno striktně dané a hlídané, tak veškerý textil, se kterým pracuji, je tak ošetřený, že je rozhodně bezpečnější na upcyklaci než třeba oblečení ze second handů. Víte sama, že když přijdete do sekáče, tak je tam nějaký odér a já si pak říkám: chci vlastně něco z toho nosit na sobě? To v prádelně odpadá. Materiál bude v podstatě úplně odříznutý od své vlastní minulosti a vznikne opravdu něco nového. Ráda si volím vlastní barvy, takže pokud si vyberu bílý textil, tak oděv ušiju celý v bílém s nitěmi, které jsou barvitelné, a pak jde do procesu garment dyeing, kde se položí do barvicí lázně, na čemž spolupracuju s českou firmou. Můžu si vybrat, jaké chci barvy, když budu chtít jít s udržitelností ještě dál, tak můžu pracovat s eko barvami, ale ty mají své výhody i nevýhody. Jsme zvyklí na to, že věci mají stálou barvu a eko barvy to nedokážou zaručit. Je to ošemetné téma, s udržitelností se musí nakládat opatrně.

EV: Tímto způsobem připravujete kolekci na přehlídku, kterou máte na za- čátku září v rámci Mercedes-Benz Prague Fashion Weeku a které je partnerem právě časopis Dolce Vita. Co uvidíme tentokrát?

PP: Kalkulovat, připravovat si a plánovat mi nikdy nebylo úplně vlastní. Pokud chci, aby věci vznikaly organickou cestou, nejde moc ovlivnit, co ze mě vyjde. Mé věci vznikají hodně intuitivně a proces musí být hravý. I pro mě je poměrně těžké odhadnout, jaký bude výsledek. Ale tentokrát bych chtěla dokázat, že se dostanu malinko i mimo svůj běžný rámec, kdy jsem zvyklá hodně pracovat s detaily a s pro mě pořád strašně nutnou variabilitou. Ta může být ale klidně i v mnohem menší míře. Také bych se chtěla konečně jednou víc soustředit na formu než na obsah. Jako bych tím trochu popichovala společnost, protože mám pocit, že žijemev době, kdy obsah obecně nikoho moc nezajímá. Důležitá je forma, obal. Na obsah stejně už není moc čas, ani se k němu nedostanete, protože neudržíte pozornost. Můj osobní posun bude dělat méně close-up a více celek, zároveň ještě v souvislosti s lidským tělem. To možná zní jako úplně prvotní úkol návrháře, ale tím, že jsem přišla k návrhářství úplně odjinud, tak se k tomu asi i po tolika letech teprve prokopávám.

EV: Přehlídku budete mít po půl roce, což je poměrně krátká doba ve srovnání s tím, že ta jarní se konala po šesti letech. Jaké to pro vás je být zpátky v tvůrčím procesu a koloběhu módy?

PP: Připadá mi, jako by mi období covidu vymazalo pár let. Ne, že bych si dávala dovolenou, byla jsem hodně v tom svém druhém, kaskadérském životě. Čas je někdy strašně důležitý pro to, aby se člověk uměl posunout ještě dál. Není nutné, aby se návrhář nebo výtvarník zasekl na nějakém už definovaném stylu. Potřebuju se posouvat, aby mě to bavilo. Nemám vlastně pocit, že by ta pauza byla nějaká extrémní nebo že bych se najednou musela hrozně bolestivě vracet do pracovního procesu, protože jsem tu práci stejně dělala pořád. A co se týče přehlídek — pokud jste člověk, který má v životě rád dynamiku, vzrušení a nepředvídatelné věci, tak je to přesně pro vás. Protože dělat přehlídku je v něčem jako dělat extrémní sport nebo jako když má umělec vyjít na stage a koncertovat live. Nic se tomu nevyrovná. Je pravda, že tohle mi chybělo. Jsem docela ráda, že mám přehlídky zpátky v životě, a navíc mají docela dobré ohlasy.

EV: Vaši pauzu tedy způsobil hlavně covid nebo i další okolnosti?

PP: Co se týče módního světa, tak u mě osobně byly vždycky problém etické otázky. S tím se peru od samého začátku, a to jednoduše proto, že jsem nešla dělat módu, protože by mi byl nějak milý módní svět, měla bych ráda nakupování nebo oděv, což je vlastně móda tak, jak ji v dnešní době definujeme. Mně bylo blízké lidské tělo, čímž se oklikou dostávám zase zpátky k těm svým vedlejším aktivitám, které vždycky byly ryze fyzické. Zajímá mě fyziologie, jak fungujeme, jak jsou postavené šlachy, svaly, klouby. Lidské tělo je pro mě celoživotně fascinující věc. Když se podívám na člověka, tak oděv vnímám jako něco, co s ním koexistuje. Měl by ho podporovat, ne omezovat, a to jak v duševní síle, tak i v té fyzické, aby ho podpořil v pohybech. Mně se třeba strašně líbí korzety, ale mám pocit, že kdybych udělala korzet, tak si budu sama sobě něco nalhávat a stejně mi to nikdy nikdo neuvěří. Covid spíš napomohl tomu, že se to celé akcelerovalo, až to došlo do fáze, kdy mi přestalo dávat smysl, proč mám módu dělat. Připadalo mi, že vedle vášně a důvodu, proč vůbec dělám oděv, je provoz vlastní značky najednou něco úplně diametrálně odlišného. To se vůbec netýká lásky k oděvu a k člověku. Je to prostě čistý byznys, který musíte umět. Já jsem na něj nikdy vyškolená nebyla a vlastně mě tahle témata nikdy přirozeně nezajímala. Najednou se ocitnete na místě, kde byste to všechno měli umět, a já fandím lidem, kteří to mají přirozeně dané — jsou obchodníci, mají systematičnost a jsou organizovaní.

EV: Takže vás móda teď už zase baví?

PP: Určitě. Vím mnohem víc o tom, jak pracovat s hlavou, abych si zábavnost a radost nenechala vzít. Abych navzdory tomu, co se mi přihodí, koho potkávám a co mi ti lidi dělají nebo co vzniká za situace, měla svůj směr, kterým jít, a tím si musím být jistá. Dělat to tak, aby se to líbilo mně, protože jinak to podle mě nejde, to je k zešílení. I proto mi nikdy nešlo následovat trendy. Neumím si představit, že kdybych nikdy neměla vztah k baggy pants, tak bych je začala dělat jenom proto, že je teď nosí celý svět. Neuměla bych to. Já jsem ale vyrostla mezi bruslaři a skejťáky a baggy pants jsou něco, co nosím celý život. U někoho to možná přijde už v raném věku, ale mně trvalo pár let, než jsem si uvědomila, jak dělat věci, aby měly stabilnější půdu. Aby je nerozviklal sebeslabší vítr, co přijde. Abych uměla postavit barák, co něco vydrží, a ne chýši z klacků, co ji i malá bouře rozbourá. Teď mám možná poprvé v životě chuť postavit stabilní barák tak, aby vydržel dlouhá léta a ne aby to byla krátkodobá záležitost. Což je taky aktuální téma dnešní doby — jsou značky, které se díky trendům vyšvihnou v hrozně krátké době, ale najednou třeba už za pět let na trhu nejsou, prostě neexistují. To mi vlastně přijde v rámci smyslu života smutné, takhle to nechci.

EV: Používáte metaforu budování domu, vy si ale skutečně budujete vlastní prostor kdesi za Prahou. Kam se sem tedy plánujete vracet?

PP: Asi všichni, co se snažíme o nějaké zázemí či ateliér v Praze, víme, že je to handlování a není to úplně samo sebou. Obzvlášť tak, aby šlo o stabilní místo a člověk měl garanci, že tam může zůstat pár let. A hlavně, že se tam bude cítit dobře. Za Prahou se mi naskytla možnost si něco vybudovat v rámci bývalého statku. Jsem hodně outdoorový typ a mám vztah k přírodě a k agrikultuře, což je zase úplný opak Paříže. Sem přijedu na statek, kde jsou za rohem krávy. Je to tam krásné, můžu tam mít zahradu a dostatečně velký prostor. Pro mě je důležité moct se rozmáchnout, mít pocit, že je prostor dostatečně volný, což je v Paříži mnohem náročnější. Ateliér se sehnat dá, ale nějaký hangár, to už je trochu jiná story. Pokud je to finančně únosné, dává mi smysl mít určitě zázemí tady i v Paříži. Roky se snažím rozhodnout se, kde budu, a pořád mi dochází, že obě města jsou už tolik součástí mé identity, že nejde opustit ani jedno. Zatím jsem si to neuměla ulehčit a myslím, že právě tohle bude můj recept. V plánu mám určitě i nějaký showroom nebo alespoň zastoupení v concept storu nebo showroomu jiných značek, aby moje věci byly lidem v Praze dostupné.