Návrhářka spodního prádla Tereza Vu: London College of Fashion není jen o módě, naučí vás taky byznys

Alena Gurin | Promotion | Móda | 22/04/2021

Tereza Vu navrhuje luxusní a svůdné kousky, které dodávají ženám sebevědomí a oživují partnerské vztahy.

K rozhovoru jsme ji zastihli na konci dovolené, kde sbírala síly před vyvrcholením příprav na jarní edici největší domácí módní události Mercedes-Benz Prague Fashion Week, jíž se pravidelně účastní. Letos akce probíhá od 1. do 3. května netradičně formou autokina na parkovišti v Pražské holešovické tržnici, kde budou diváci sledovat přehlídky na LED obrazovkách. Každou sobotu se s nadanou návrhářkou můžete setkávat také na České televizi, kde provází dvanáctidílným pořadem Móda s Terezou Vu.

Jste spoluautorkou námětu. Jaký byl hlavní podnět ke vzniku pořadu?

Spousta lidí si myslí, že člověk, který pracuje v módě, má hlavu v oblacích a nic moc nedělá. Lidi neví, kolik práce za tím je, co obnášejí různé módní profese, co dělají make-up artisti, hair stylistky, módní redaktorky. Chtěli jsme širší veřejnosti představit módní byznys plus místní zajímavé lidi, kteří ve svém oboru už něco dokázali. V České televizi se ten nápad líbil, ale potřebovali nějaký praktičtější prvek, proto ve spolupráci se stylistou Honzou Pokorným děláme proměny a každý díl má nějaké téma. Teď bylo rande, další je udržitelná móda, ale snažíme se třeba poradit i lidem, kteří mají plnější tvary, je tam móda pro seniory, těhotné a podobně.

Pořád se omílá, že se Češi neumějí oblékat. Je něco, co se vám osobně nelíbí nebo vám v módní oblasti vadí?

Mně se spíš nelíbí, že tady lidi pořád řeší, co tomu budou říkat ostatní. A ti to pak těm odvážnějším typům dávají najevo, že přestřelili. Žila jsem v Londýně a vždycky jsem cítila strašný rozdíl, když jsem vystupovala na letišti v Londýně a na letišti v Praze, člověk okamžitě cítí takové sevření. V Londýně je podle mě volnost, hezká uvolněnost. Když se ráno rozhodnu, že půjdu v šusťákách se sakem, tak je to všem jedno, nikdo to neřeší. Tady je spousta takových řešitelů. Myslím, že tomu kolikrát ani moc nerozumějí, ale mají potřebu se vyjádřit.

Studovala jste na prestižní London College of Fashion. Jak je náročné se na takovou školu dostat?

Do Londýna jsem přišla s tehdejším manželem původně jen na pár měsíců. Na Karlově univerzitě jsem studovala francouzštinu a v páťáku před státnicemi jsem si přerušila studium s tím, že se budu vracet. Ale pak jsem se v Londýně trochu nudila, synovi v té době bylo asi osm měsíců a já jsem začala pokukovat po školách. Londýn je opravdu mekka módy a je tam spousta kreativních oborů. Vždycky jsem chtěla dělat návrhářství, tak jsem se přihlásila a oni mě přijali. Musela jsem samozřejmě ukázat portfolio, dělat testy, jít na pohovor k vedoucí katedry. Brali asi dvacet lidí ze sedmi set. Líbil se mi jejich praktický přístup. Chodili jsme na přednášky se známými návrháři a majiteli velkých koncernů ‒ Calvin Klein, Stella McCartney a podobně. Mohli jsme se jich na cokoli ptát a bylo to velmi zajímavé.

Co vám to studium ještě dalo?

Hlavní přínos byl v tom, že už v té době ‒ v roce 2008 jsem dokončila magistra ‒ dbali na to, aby návrháři pochopili, že ten obor není jenom o kreativitě, ale že je to reálný byznys. Pořád je to umění, na druhou stranu si návrhář potřebuje vydělat na živobytí a na svoje další produkce. Dost nám kladli na srdce, že si musíme umět vypočítat, kolik produkty budou stát, a jak dělat účetnictví, abychom věděli, jaké jsou náklady. University of the Arts London, pod kterou fakulta patří, dokonce dostala nabídku od britské vlády, že může svoje studenty, v uvozovkách kreativce, vyslat na stáž na London Business School. Vyhrála jsem grant na půlroční studium v hodnotě asi 50 tisíc liber a dostala jsem se na program, kde dali dohromady nás kreativce s lidmi z byznysu. V malých týmech jsme vytvářeli projekty, které jsme pak prezentovali reálným investorům. Bylo to nesrovnatelné s tím, co bych mohla absolvovat tady, dřív u nás takové obory nebyly. Myslím, že je chyba českého školství, když studenti vyjdou ze školy a úplně si neuvědomují, že budou muset taky platit složenky nebo že kolekce musejí být targetované na určitého zákazníka.

Kdy vám vaše návrhářství začalo vydělávat na živobytí?

Asi po pěti letech.

Co bylo při rozjezdu značky nejtěžší?

Myslím, že v každém oboru je to vždycky pokus-omyl. Na prádlo jsem se třeba začala specializovat až posléze, ze začátku jsem dělala šaty a normální oblečení. Pak mě ale prádlo začalo zajímat víc a ještě jsem se vracela do Londýna udělat si specializovaný kurz, abych uměla dělat střihy, protože prádlo je úplně něco jiného než běžná dámská móda. V začátcích si člověk zjišťuje, na co všechno si má dávat pozor. Můj asi největší oříšek byly smlouvy. Je potřeba mít všechno vychytané, podepsané, aby pak nenastaly problémy s modelkami, s fotografy, autorskými právy… To všechno jsem se učila až po cestě.

Co vám v podnikání nejvíc pomohlo?

Vždycky jsem byla hodně závislá na rodině, co se týkalo hlídání mých potomků, teď už tří. Bez toho bych asi vůbec nemohla fungovat.

Spodní prádlo je těžká disciplína. Lákají vás náročné úkoly?

Mě spodní prádlo opravdu baví. Možná je to materiálový fetiš, protože ráda sahám na krásné krajky a hedvábí. Stroj se tomu často brání, když je to například hedvábný šifon, ale čím je to složitější, tím mě to baví víc. Kdybych měla něco dělat třeba z plyše, asi bych s tím měla problém. Plus mě baví ty malé plochy. Když si šiju večerní nebo svatební šaty, vždycky se u toho vztekám, protože je to pro mě jako šít cíchu. Radši pracuju na pár centimetrových kusech.

Šila jste si šaty na obě svatby?

Na obě. Sama sobě šiju šaty tak dva dny před svatbou, protože napřed musím obléknout svědkyně a kamarádky. Ale většinou všechno stíhám. Nejsem typ, který má něco hotového dopředu. To se nestalo a nestane.

Zjevně ráda pracujete pod tlakem.

Speciálně teď, když jsem si vyjela na dovolenou a zhruba za čtrnáct dnů mám Fashion Week. To bude po návratu velký tlak.

Co tam budete prezentovat?

Bude to trošku něco jiného, než to bylo vždycky. Na mě asi nezvyklá barevnost a nezvyklejší provedení. Většinou si hraju s jednou nebo s dvěma barvami, teď tam těch barev budu mít víc a budou odvážnější. Moje kolekce bývají inspirované historií, ale v téhle historická linka vůbec není, tím je taky jiná. To je asi jediné, co k tomu můžu říct. Ale pořád to bude spodní prádlo.

Na přehlídce loňské kolekce jste měla modelky rozmanitých postav. Navrhujete pro všechny ženy, nebo to byla ojedinělá záležitost?

Lidi mi často psali: No jo, vy to máte hezké, ale děláte jenom pro hubené. A já jsem říkala, že to absolutně není pravda. To, že prezentuju na Fashion Weeku holky s velikostí S nebo XS, je castingem, který je daný, ale primárně šiju prádlo na míru. Proto jsem tam plus size modelku měla, abych ukázala, že takové věci dělám běžně. Takže pro mě je to spíš životní cesta. Na tom je můj byznys založený.

Kdo jsou vaše zákaznice?

Jsou to většinou ženy, které vědí, co chtějí. Věkově pětačtyřicet a víc. Velmi často jsou to ženy, které léta nosí nějaký styl nebo značku a konečně si chtějí dopřát něco, co bude přímo pro ně a přesně jim to padne, případně něco s erotickou nuancí.

Seriál Móda s Terezou Vu můžete sledovat každou sobotu od 18:00 na ČT1 a v archivu iVysílání.

Foto | Honza Zima

Aktuální číslo

Předplatné