Svou tvorbu v Česku poprvé představuje Miquel Barceló – jeden z nejuznávanějších španělských umělců současnosti, malíř a sochař, jehož díla překračují hranice médií i materiálů. Barceló, známý svými reliéfními malbami, bronzovými plastikami, keramickými objekty i monumentálními instalacemi, dokáže spojit experiment s tradicí. Zůstává pevně zakořeněn v dědictví evropské malby, přitom však vede dialog s Picassem i Goyou – ne v napodobování, ale v neklidu, který je žene k neustálému hledání nových forem.
Jeho tvorba se promítla do světa v mnoha podobách – od monumentální instalace v sídle OSN v Ženevě po velkoformátové tapiserie pro pařížskou katedrálu Notre Dame. Letos se Barceló stal jedním ze tří umělců, pozvaných k soutěži o návrh monumentálního vstupního průčelí chrámu Sagrada Família v Barceloně.
Pražské publikum se nyní setkává s jeho imaginací prostřednictvím výstavy Miquel Barceló a světy slov, kterou v rámci 3. ročníku festivalu FALL (Festival umění, literatury a vzdělávání) představuje Centrum současného umění DOX ve spolupráci s Instituto Cervantes. Kurátorem výstavy je španělský básník Enrique Juncosa, který Barcelóovu práci zasazuje do širšího kontextu vztahu mezi obrazem a jazykem – mezi materií, která mlčí, a slovem, které se snaží jí porozumět.
Barceló se k literatuře vrací jako k prameni inspirace i introspekce. „Když mi bylo čtrnáct a poprvé jsem četl Proměnu od Kafky, druhý den jsem se cítil naprosto proměněný,“ vzpomíná. „Nasedl jsem do autobusu a jel do hlavního města Mallorky, abych si koupil všechny Kafkovy knihy, které tam měli.“ Tato zkušenost pro něj znamenala první setkání s jazykem, který se stal součástí jeho vizuálního světa.
Podobnou upřímnost a svobodu hledá i v materiálu. „Maloval jsem na papír, který se prodával na kila, euro za kilo,“ říká s úsměvem. „Byl nekvalitní, ale díky tomu jsem se cítil svobodněji než s těmi drahými plátny. Teď je ten papír po letech křehký jako motýlí křídla – a je to na těch dílech vidět.“
Maloval jsem na papír, který se prodával na kila, euro za kilo. Byl nekvalitní, ale díky tomu jsem se cítil svobodněji než s těmi drahými plátny. Teď je ten papír po letech křehký jako motýlí křídla – a je to na těch dílech vidět.
