Výstava SILICA, kterou od 22. dubna uvede Galerie U Betlémské kaple, představuje u Lukáše Nováka výrazný posun. Autor, jehož dosavadní práce byla pevně spojená se sklem a jeho vnitřní pamětí, teď obrací pozornost jinam: k okamžiku vzniku, k proměně, k situaci, v níž materiál ještě drží více možností najednou. Ve spolupráci s Kodl Contemporary a kurátorem Michalem Štochlem tak vzniká projekt, který se soustředí na hmotu ve stavu dění.
Právě zde leží podstata celé výstavy. Sklo už tu nevystupuje především jako nositel čistoty, lesku a technické virtuozity, s nimiž je tradičně spojováno. V SILICA vstupuje do vztahů s betonem, tlakem, sedimentací a nerostnou logikou růstu. Výsledné objekty proto působí jako záznamy procesů, které se odehrály pod povrchem. Jako by nešlo o díla v obvyklém slova smyslu, ale o fragmenty neznámé geologie, vyzdvižené do galerie z prostoru, kde se forma teprve ustaluje.
Nezajímá mě tvar jako výsledek, ale proces, ve kterém vzniká. Okamžik, kdy materiál ještě není rozhodnutý, kdy v sobě nese napětí mezi kontrolou a vlastním vývojem.
Název SILICA odkazuje ke křemíku, tedy k základní látce, z níž sklo vzniká, a současně k jeho starší, syrovější a méně kulturně uhlazené podobě. I tím se výstava posouvá od sklářského objektu k širšímu uvažování o materiálu. Novák pracuje s vrstvami, tlakem a prorůstáním struktur tak, že se tradiční hranice mezi sklem, plastikou a geologickou hmotou začínají rozpadat. Transparentnost, křehkost a přesnost, hodnoty se sklem běžně spojované, zde zůstávají přítomné, jen vstupují do mnohem složitějšího pole vztahů s hutností, tíhou, nepravidelností a časem.
Novák zde opouští sklo jako disciplínu definovanou dokonalostí a posouvá jej do pole otevřeného systému. Materiál přestává být prostředkem a stává se událostí – něčím, co se neustále formuje, překračuje vlastní hranice a odmítá být definitivně uzavřeno.
Kurátorský komentář dobře vystihuje, proč SILICA nepůsobí jako pouhá nová série objektů. Jde o přeformulování samotného principu práce. Sklo tu už neslouží hlavně k naplnění formy; samo se stává místem, kde se forma komplikuje, rozrušuje a znovu skládá. Důležité je i to, že výstava nepůsobí jako izolované gesto uvnitř galerie. Nově formulovaný princip se promítne také do připravované sochy pro veřejný prostor na Taiwanu, která vznikne v návaznosti na rezidenci města Hsinchu realizovanou ve spolupráci s Českým centrem na Taiwanu. SILICA tak současně funguje jako přítomný tvar výstavy i jako náznak další cesty. Význam má v tomto směru i produkční zázemí části prací, které vznikly ve studiu Lhotský, nejstarším světovém studiu zaměřeném na tavenou plastiku. Novákův posun se tedy odehrává v dialogu s hlubokou technologickou tradicí, nikoli mimo ni.
Na celé věci je podstatné ještě něco dalšího. Lukáš Novák se dlouhodobě pohyboval na hraně mezi uměním, designem a sklářskou disciplínou, přičemž právě materiál byl nositelem významu, času a paměti. SILICA tuto hranici dál rozmělňuje samotnou povahou děl, která odmítají být čtena jako hotové, stabilní a jednoznačné objekty. Výstava tak otevírá prostor pro jiný typ současného objektu: pro strukturu, která se chápe skrze svůj vznik, své napětí a svou vnitřní proměnlivost.
SILICA bude v Galerii U Betlémské kaple k vidění od 22. dubna do 31. května 2026.
