Oblečení je možná nejběžnější věc, kterou na sobě neseme, a právě proto bývá podceňované. Každé ráno si je oblékáme s pocitem samozřejmosti, jako by šlo jen o praktickou vrstvu mezi tělem a počasím. Ve skutečnosti je ale oděv jedním z nejhustěji osídlených kulturních území, jaká máme k dispozici: je v něm otázka třídy, vkusu, práce, pohlaví, regionu, aspirace i paměti. Móda není jen obrazem doby. Je jedním z mechanismů, jimiž si společnost sama sebe vysvětluje, stylizuje a někdy i maskuje.
Právě k tomuto širokému a nečekaně citlivému poli se letos vrací čtvrtý ročník festivalu DESIGN ÚSTÍ, který na jaře 2026 obsadí Dům umění Ústí nad Labem. Festival se dlouhodobě věnuje současnému designu v širších kulturních, společenských a regionálních souvislostech; letošní téma, oděv, tak nepůsobí jako odbočka k estetice, ale spíše jako přirozené vyústění. V době, kdy se stále intenzivněji mluví o udržitelnosti, lokální výrobě, etice produkce i vztahu člověka k věcem, se oblečení ukazuje jako přesné místo, na němž se osobní rozhodnutí střetává s ekonomikou, historií i morálkou.
Stěžejním bodem festivalu je výstava Projekt: Dress Code, kterou pro Galerii 1 připravila kurátorka Nicole Štěch. Výstava nahlíží na oděv jako na „druhou kůži“: něco bezprostředně intimního, a přitom nevyhnutelně veřejného. Šatník zde není chápán jako soubor věcí, ale jako archiv. Jako prostor, v němž se ukládají zvyky, ambice, společenské role i proměny identity. Projekt tak odkrývá vrstvy českého oděvu nikoli jako módní přehlídku hotových tvarů, ale jako mapu toho, kým jsme byli, co jsme chtěli vyjadřovat a jak se naše představa o sobě samých proměnila za posledních pětadvacet let.
To nejzajímavější na tomto kurátorském rámci je, že oděv neuzavírá do oblasti stylu. Naopak jej vrací do sféry odpovědnosti. Vystavené práce známých designérů, studií a značek se pohybují na pomezí módy, řemesla a experimentu, ale vedle výsledné formy ukazují i proces vzniku: volbu materiálů, technologie, otázky trvanlivosti, etiky i užívání. Móda zde tedy není redukována na obraz novosti, nýbrž rozšířena o to, co v ní bývá často vytlačeno do pozadí — o práci, původ, čas a důsledky. Architektonické řešení výstavy navíc pracuje s principem šatníku jako prostoru paměti a proměny, což je přesný a silný obraz: šatník je totiž místo, kde se estetika mění v biografii.
Festival ale nestaví jen na hlavní výstavě. Je koncipován jako širší platforma, která propojuje výstavní projekty, vzdělávání i kulturní události a postupně vstupuje do veřejného prostoru Ústí nad Labem i mimo něj. V Galerii 2 navazuje edukační výstava Stitched Dream, kterou připravil Jan C. Löbl. Ta obrací pozornost k textilní výrobě v Ústeckém kraji a k jejím společenským, technologickým i materiálovým souvislostem. Její síla spočívá v tom, že region nebere jako kulisu, ale jako zdroj vědění. Vedle archivních materiálů a historických exponátů představuje i materiálový archiv textilií založený na haptické zkušenosti — tedy na přímém kontaktu s látkou, její strukturou, vahou a možnostmi použití. V době digitálního zploštění je takové gesto překvapivě radikální: připomenout, že textil je nejen obraz, ale i fyzická skutečnost.
Podstatnou součástí programu je také výstava Porta Fashionica v LOVOgalerii v Lovosicích, představující studenty a absolventy ateliéru Oděvní a textilní design Fakulty umění a designu UJEP, a video instalace Mimikry od Adama Uchytila, na níž spolupracovali Nicol Budínová a Vojtěch Benc. Právě Mimikry festival významově rozšiřuje: od oděvu jako osobního projevu k oděvu jako systému viditelnosti a skrývání. Instalace zkoumá vztah jednotlivce a davu prostřednictvím kamufláže a otevírá otázku, co dnes znamená být rozpoznatelný, a co naopak znamená splynout. V kontextu festivalu zaměřeného na oděv jde o důležitý posun. Oblečení tu není jen znakem identity, ale i nástrojem jejího rozpouštění.
