Odbočkou číslo pět ze silnice klikatící se mezi červenými patníky přijedete do oázy klidu mezi mírnými kopci a loukami. Když půjdete po večeři z restaurace zpět do svého pokoje na bývalém statku původně z 16. století, možná uvidíte mihotavé světlo v prostřední cihlové budově. Tavič, kterým klidně může být i majitel Adam Havlíček, totiž zrovna připravuje pec pro skláře na další den. Obdobně jako Izaak Reich, když před 150 lety na stejném místě studoval, jak vybudovat úspěšnou sklárnu. Vítejte na Zikmundově!
V devadesátých letech koupil otec Adama Havlíčka statek nedaleko Starých Hutí u Uherského Hradiště v místě, kde kdysi stávala jedna z nejslavnějších skláren v Evropě, ne-li dokonce na světě. A jeho ani ve snu nenapadlo, že zde bude o pár dekád později sklárnu sám provozovat. Nejdříve vybudoval z ruiny statku pocházejícího z 16. století boutique hotel Zikmundov, který od otevření v roce 2014 stále rozšiřuje. Název vychází z původního Sigmunds Hof, jak se usedlost se sklárnou patřící šlechtickému rodu Berchtoldů kdysi jmenovala. „Po Napoleonských válkách místo na čas zpustlo, vojáci svým tažením devastovali, co mohli a sklárna byla vypálena. Skláři, kteří v ní dříve pracovali, se rozhodli poprosit Izaaka Reicha pocházejícího z bohaté židovské rodiny, aby si sklárnu od hraběnky Berchtoldové pronajal. On to skutečně udělal a od roku 1813 ji provozoval,“ vypráví Adam Havlíček, který svoji sklárnu vybudovanou v roce 2022 na místě té původní pojmenoval po Izaaku Reichovi.
„Byl velmi šikovný a do řemesla se zamiloval. Po nocích studoval sklářské knihy, šlo mu to a začal přibírat další hutě, mimo jiné i Květnou. Když v roce 1836 zemřel, měl čtyři nebo pět skláren a asi 600 zaměstnanců. Odkázal je svým dvěma synům a ti z nich vytvořili dnešním jazykem řečeno globální brand,“ popisuje historii původní sklárny Reichových, z nichž se stala nejslavnější sklářská dynastie své doby. Na začátku 20. století provozovali 12 skláren v dnešním Česku, Polsku i Rakousku. Až do roku 1850 firmu řídili právě ze Starých Hutí, poté se přestěhovali do Vídně, ale na Zikmundov se stále vraceli. Sklárnu zavřeli v roce 1876, kdy bylo čím dál tím nutnější přejít na uhelné palivo a tady se kvůli nedostupnosti železnice stále topilo dřevem.
S velkou hospodářskou krizí a následně druhou světovou válkou slavný příběh sklářského rodu Reichů končí, vzhledem k židovskému původu z rodiny nepřežil nikdo. Po sklárně na Zikmundově nezbyl jediný kámen a jediné, co po Izaaku Reichovi zůstalo, je lípa, kterou pravděpodobně vysadil přímo on sám. Je tedy přes 200 let stará a skutečně obrovská. Právě proto první kolekce nápojového skla vytvořená v novodobé éře sklárny Izaak Reich ve spolupráci s Rony Pleslem nese jméno Linden.
Adama Havlíčka s předním českým sklářským designérem seznámil Aleš Najbrt, který pro značku Izaak Reich vytvořil vizuální identitu. Když si majitel sklárny s Ronym poprvé volal, byl zrovna nedaleko a slíbil, že se na Zikmundově zastaví. „Přijel s tím, že mi to chtěl rozmluvit. Říkal, že stavět sklárnu je v dnešní době bláznovství. Už jsem si párkrát řekl, že jsem ho měl poslechnout,“ směje se Adam Havlíček a přiznává, že jeho původní plán byl oslovit ke každé kolekci jiného designéra, třeba i ze zahraničí. „Nedává to smysl. Ten proces je velmi zdlouhavý, potřebuji u sebe mít člověka, který navrhování skla skutečně rozumí, je trpělivý, pokorný a baví ho to,“ přiznává a dodává, že aktuálně připravují kolekci La Gironde inspirovanou soutokem dvou řek ve vinařské oblasti Bordeaux a určenou právě na tato francouzská vína.
Sklo je živá hmota, které dáváme tvar a duši. Musíte si s ním trochu povídat, poslechnout, co vám momentálně říká. Jestli je to: Ještě na mě nešahej! Nebo: Teď už můžeš. Poznáte to podle barvy, jak teče. Sklář musí se sklem komunikovat.
Od jiných skláren značku Izaak Reich odlišuje právě specializace výhradně na nápojové, často velmi tenkostěnné sklo a silné propojení s vinaři a restauracemi. Podle sklářského mistra Miloše Záleského jsou některé designy tenkých skleniček na hranici možností je vůbec vytvořit. Práce tří sklářů, které jsme mohli sledovat, ale působí neuvěřitelně lehce, až by se chtělo říct jako dobře namazaný stroj a balet zároveň. Za den zde vznikne zhruba 150 kusů skla, sklářský mistr tedy musí ono kolečko mezi foukáním, točením a dotvářením kompletní sklenice společně s kolegou, který mu sklo předfoukne do formy, absolvovat přesně tolikrát. „Sklo je živá hmota, které dáváme tvar a duši,“ říká Miloš Záleský. „Musíte si s ním trochu povídat. Musíte poslechnout, co vám momentálně říká. Jestli je to: ‚Ještě na mě nešahej!‘ Nebo: ‚Teď už můžeš.‘ Poznáte to podle barvy, jak teče… V tomto směru musí sklář se sklem komunikovat.“ Mistr, který sedí dole, by měl umět zvládnout všechny činnosti, které pro něj připravují kolegové nahoře. „Točit píšťalou je kumšt, musí to být plynulé. V učení v Novém Boru nám říkali: ‚Jak dostaneš píšťalu do ruky, tak s ní toč.‘ Takže já když dostanu do ruky něco kulatého, automaticky s tím začnu točit,“ směje se Miloš. „Košťata byla na intru nedostatkové zboží. Každý s ním trénoval točení jako s píšťalou,“ vzpomíná.
Právě obdiv k ruční práci samotných sklářů přiměl Adama Havlíčka tradici huti na Zikmundově obnovit. Vzpomíná na setkání se svým přítelem Geraldem z rakouské značky Sophienwald. Jeho sklenice obdivoval a chtěl, aby mu ukázal, jak je vyrábí. Tehdy se ale dozvěděl, že Sophienwald, stejně jako mnoho dalších značek, nemá vlastní výrobu, ale nechává si sklo vyrábět v několika různých sklárnách ve střední Evropě. „Tehdy mi začalo v hlavě vrtat, že je to přece strašná škoda. To, že se tu nakonec povedlo postavit sklárnu na zelené louce, je malý zázrak. Věřím, že sklář dává sklu nějakou energii, která v něm zůstává. Pořád si myslím, že lidé si budou rádi kupovat ručně dělané věci,“ uzavírá.
