Na podzim roku 2023 předala designérka a výtvarnice Eva Eisler klíče od ateliéru K.O.V. na pražské UMPRUM mladé generaci. Od té doby funguje pod vedením Tadeáše Podrackého a Kateřiny Jirsové, kteří se do výuky snaží vnášet nové impulsy. Společně jsme zrekapitulovali jejich dosavadní pedagogické působení v ateliéru, v němž pojem šperk nabývá na mnohem širším významu.
Proč jste se vlastně rozhodli studovat na UMPRUM? Co vás k tomu motivovalo?
KJ: Já jsem tam šla po třetím ročníku studia na AVU v ateliéru konceptuální tvorby Miloše Šejna, kde mi to moc nesedlo, původně jsem se hlásila na sochu. Šejn byl sice úžasný, ale nešlo mi tam pracovat. Náhodou jsem se dozvěděla o Evě Eisler. Šla jsem k ní na stáž a zjistila jsem, že mi její přístup hodně vyhovuje, a tak jsem na K.O.V. zůstala až do konce. Líbilo se mi, že oproti AVU to bylo více nohama na zemi. Bylo fajn, že Eva neustále organizovala spoustu výstav, mohla jsem experimentovat s různými materiály. Bavila mě i kombinace Evy Eisler a její tehdejší asistentky Evy Humlové, která měla více sochařský přístup.
Takže ses od objektů přesunula ke šperkům?
KJ: Vlastně ani ne. V ateliéru na UMPRUM mi dávali hodně volnost, mohla jsem v podstatě dělat volné objekty. Akorát se mě někdy ptali, kde to má zapínání a jak se to nosí. Později mě vztah objektu k tělu začal přirozeně bavit. Tím jsem se nakonec zabývala i ve své diplomové práci.
A jak to bylo u tebe, Tadeáši?
TP: Na UMPRUM jsem šel z Hollarky. Vybral jsem si ateliér skla, který vedl Vladimír Kopecký. Byl to takový zvláštní ateliér, protože kromě skla se tam i dost malovalo, což mi přišlo zajímavý. Sice jsem tomu moc nerozuměl — plátna tam visela vedle skleněných objektů a celkově tam byl takový kreativní nepořádek. I tak jsem k němu šel na konzultace a jemu se to líbilo, tak jsem se tam pak dostal.
Nakonec jsi ale u Kopeckého nestudoval?
TP: Když jsem na školu nastoupil, on zrovna odešel a já jsem studoval u Ronyho Plesla a Pavla Karouse. Zpočátku ten ateliér neměl příliš jasné vymezení, ale později to začalo směřovat více k designu, a to pro mě bylo určitě zajímavé. Později jsem také měl stáž u Jiřího Příhody na AVU. Celou dobu jsem ale bojoval s tím, že sklo nemůžu zpracovat sám, ale já jsem chtěl vždycky něco dělat vlastníma rukama. A tak jsem se po diplomce vrhl na dřevo.
Ty jsi ale ještě odcestoval do Eindhovenu studovat na tamní vyhlášené akademii designu.
TP: Po UMPRUM jsem byl na stáži v New Yorku a Číně. Později jsem se vrátil a začal pracovat na pár větších věcech. Cítil jsem ale jisté odcizení, protože jsem se začal trochu přibližovat komerci. Neuspokojoval mě fakt, že člověk něco navrhne a někdo jiný to vyrobí. Chtěl jsem mít vše pod kontrolou. Chtěl jsem, aby moje práce šla přímo ze mě. Tak jsem se rozhodl, že budu dál studovat. A objevil jsem školu v Eindhovenu, která mi umožnila být opravdu těsně v kontaktu s tvorbou a dělat vše tak, jak jsem si sám představoval.
Jak odlišný byl princip výuky v Eindhovenu od českých škol?
TP: Bylo to úplně jiný, já jsem tam byl strašně šťastný. Struktura školy se skládala ze tří trimestrů a každý z nich jsme dělali dva až tři úkoly, včetně jednoho psaného. To pro mě bylo poměrně těžký, protože u nás jsme to nikdy nedělali. Byli tam velmi mladí tutoři, kteří se často střídali, takže člověk poznal různé přístupy. Znamenalo to opravdu hodně práce a i když jsem tam šel již jako poměrně zkušený designér, tak to bylo opravdu náročný a posunulo mě to na hranici vlastních možností. Musel jsem ze sebe setřepat všechny stereotypy, které jsem do té doby znal. Úkoly byly velmi kreativní a museli jsme na ně reagovat hodně rychle. S tím vlastně teď bojujeme i v našem ateliéru. Když má student na všechno až moc času, tak se může velmi lehce zaseknout a dost času vyplýtvat. Chceme je učit rychlejšímu jednání a rozhodování. Zároveň jsem si v Eindhovenu vytvořil řadu skvělých přátel a poznal docela známé lidi, které jsem do té doby vnímal jako ikony. Škola byla hodně selektivní a často se stávalo, že třetina ročníku během prvního roku odešla. Na stranu druhou to stimulovalo studenty, aby se semkli a byli v silném kolektivu. Dodnes, když potkávám své spolužáky, spolu máme takový „trauma bond“ a vyprávíme si o tom, jaké to bylo peklo.
Kateřino, ty zase máš studijní zkušenost ze Švédska. Jaké to bylo na škole Konstfack?
KJ: Bylo to podobné, jako Tadeáš popisuje Eindhoven. Měli jsme tam hodně kratších kurzů s rozmanitými pedagogy. Byla tam skvěle vybavená dílna a zároveň se tam jinak přemýšlelo, více konceptuálně. Studovala jsem v experimentálním ateliéru, který byl hodně zaměřený na objekty a jejich interakce s tělem.
Jak jste v té době vnímali Ateliér K.O.V.?
TP: Myslím si, že to byl jeden z nejlepších ateliérů na škole. Eva Eisler tam přinesla skvělou energii a mezinárodní kontakty. Studenti se mohli realizovat na výstavách i v zahraničí. Do té zaprášené školy vnesla nové impulsy.
Já jsem měl vždycky pocit, že na K.O.V. byla taková dobrá semknutá parta studentů. Bylo to tak?
KJ: Ano, já jsem to taky tak vnímala. Ale zároveň jsem tam tedy byla v dost velkých začátcích, kdy tam byl ještě i cítit jistý odpor od studentů K. V. Nováka. Změna vedení ateliéru je vždycky ze začátku komplikovaná, protože studenti jsou zvyklí na jiný způsob vedení.
Kde se v tobě tedy nakonec vzala motivace přihlásit se do výběrového řízení a nakonec převzít ateliér K.O.V.?
TP: Bylo to více věcí dohromady. Na začátku mi zavolal Milan Pekař, že se chystá konkurz a jestli by mě to nezajímalo. On mě již předtím několikrát pozval na klauzury, kde to bylo vždycky fajn. I přesto, že věděl, že se kovem moc nezabývám, tak si byl vědom toho, že dělám rukama. Dost mých bývalých spolužáků z Eindhovenu už taky učí, tak jsem si říkal, vlastně proč ne. I díky studiu v Nizozemí jsem cítil, že bych mohl něco předat dál.
Jak jsi to vnímala ty, Kateřino?
KJ: Když se mi Tadeáš ozval, bylo to pro mě velké překvapení. Chápala jsem to jako hozenou rukavici, kterou musím zvednout. Bylo to jistě vykročení z mé komfortní zóny, ale to tak je. Když jsme se pak potkali, tak jsme zjistili, že máme dost podobný pohled na věc a že by nám to mohlo dobře fungovat.
TP: Znal jsem věci od Kateřiny již ze studií a vždycky se mi líbil její konceptuální přístup. I to, že jsme oba studovali v zahraničí, nás formovalo podobným způsobem. To je pro společnou výuku velké plus.
S jakým konceptem ses na pozici vedoucího Ateliéru K.O.V. hlásil?
TP: V podstatě s tím, jak se nám to dnes daří dělat. Bylo pro mě hodně důležité zapojit do výuky zahraniční hosty a získat od školy důvěru, aby nám na to dala peníze. Zároveň jsem chtěl, aby byla naše výuka propojena s teorií. Často se stává, že jsou studenti sice formálně hodně vyspělí, ale neumí o tom dobře mluvit a nedokáží svou tvorbu vnímat v kontextu současných teoretických témat, aby byli relevantní i pro zahraniční kurátory a galerie, které podle toho často hledají nové autory. Myslím si, že v tomto smyslu je důležité, aby si studenti byli vědomi svých témat a dlouhodobě je rozvíjeli, protože díky tomu si jich pak někdo všimne. Také bych rád vedl studenty k rozmanitým řešením, aby neopakovali jen jednu estetiku, ale aby byli různorodí. Chci jim pomáhat formovat je v těch nejsilnějších stránkách každého z nich. Na začátku jsem si opravdu myslel, že převezmu v podstatě koncept akademie v Eindhovenu, ale tím, jak je UMPRUM nastavená, tak to moc nejde. Dynamika i struktura obou škol je dost rozdílná, například tím, že na UMPRUM se pracuje komunitně napříč ročníky, což je dost náročné, protože všichni pak pracují na stejných tématech. Nabízí se do budoucna otázka, jestli by se to nějak nemělo změnit.
Snažíme se vytvářet témata, která jsou sice výtvarně abstraktní, ale jsou ukotvená v jistých teoretických základech. Zároveň se snažíme se studujícími mluvit i o jejich tvůrčím procesu a podporovat je, aby mu víc důvěřovali a nebáli se experimentovat. Aby věřili svým rukám.
Vzpomínám si na tvůj první rok v ateliéru, kdy jsi zvažoval, jestli neskončíš, protože to nebylo zrovna lehké. To jsi měl i jinou asistentku, výtvarnou umělkyni Romanu Drdovou.
TP: První rok byl náročný. Do toho jsem byl ještě extrémně zaneprázdněný. Potřeboval jsem někoho, kdo mi s tím pomůže, a takového člověka jsem našel v Kateřině. Byla to ale i osobní výzva. Učil jsem se, jak se studenty mluvit, jak je řídit, jak je motivovat. Nebyl úplně problém poradit jim a rozvíjet je, ale spíše v komunikaci, aby to akceptovali. Nějakou dobu to byla pro mě jistá bariéra. Snažil jsem se učit jak učit.
A kam jste tedy společně dospěli? Jak teď pracujete se studenty, jak pro ně vymýšlíte úkoly?
KJ: Určitě na tom pracujeme společně. Řekli jsme si, že budeme zadávat úkoly, které se vždycky nějakým způsobem týkají těla, i když to není nutně šperk. Je to vždycky o společné diskuzi a pozdějším ladění témat. Přebrali jsme ateliér, který nechceme radikálně změnit, ale je to o neustálém vývoji. Snažíme se vytvářet témata, která jsou sice výtvarně abstraktní, ale jsou ukotvená v jistých teoretických nebo filozofických základech. Zároveň se snažíme se studujícími mluvit i o jejich tvůrčím procesu a podporovat je, aby mu víc důvěřovali a nebáli se experimentovat. Jako by věřit svým rukám. Někdy se stává, že člověk moc dlouho přemýšlí a pak není dost času dotáhnout práci v materiálu.
A jaké je téma pro tento semestr?
TP: Teď je to téma (ne)svobodné tělo. Chceme, aby studenti používali tělo jako aktivizující prvek objektů.
Jak pak takový semestr probíhá?
KJ: Studenti pracují na semestrální práci, na konci semestru je to klauzurní práce. Ale my se teď snažíme obě práce propojit, aby klauzura byla dalším vyústěním toho dlouhodobějšího tématu. Často se nám totiž stávalo, že během semestru vznikly velmi silné projekty, ale naopak klauzury už tak dobré nebyly, protože na ně mají studenti mnohem méně času. Snažíme se to tak trochu narušit a pracovat s tím volněji. Například pro první až třetí ročník klademe v zadáních hodně důraz na řemeslnou práci v dílně. Člověk pak musí být hodně flexibilní a musí mít ke každému studentovi individuální přístup.
Jak vypadá takový běžný týden v Ateliéru K.O.V.?
KJ: Ateliérové dny máme v pondělí a ve čtvrtek. V pondělí konzultujeme, někdy více společně, někdy individuálně. Chceme, aby rozpracovanost prezentovali studenti i ve formě přednášek pro všechny ostatní. Ve čtvrtek jsou pak většinou na dílně.
TP: Také se snažíme, aby konzultovali své práce mezi sebou. Chceme totiž rozbít ten mistrovský systém, v rámci něhož studenti v podstatě celou dobu dostávají jen jeden názor od svého pedagoga.
Váš ateliér je součástí katedry užitého umění. Jak funguje mezioborová spolupráce mezi dalšími ateliéry keramiky a skla?
TP: Spolupráce i kolektiv pedagogů je dobrý. Na stranu druhou je to hodně teritoriálně rozdělené. Každý ateliér má svůj svět. Než jsem na UMPRUM nastoupil, tak bych si myslel, že to musíme rozbít a být co nejvíce multidisciplinární. Teď už to možná vidím jinak, protože studenti mohou jít v těchto ateliérech hodně do hloubky a řemeslo si opravdu velmi dobře osvojit. To může být obrovskou výhodou.
Zmínili jste, že se studenty pracujete na výstavě. Můžete o ní říct něco víc?
KJ: Výstava proběhne na jaře v rámci šperkařského festivalu Schmuck v Mnichově. K.O.V. tam v minulosti vždycky působil, tak na tuto tradici chceme navázat. Projekt bude vyústěním našeho aktuálního semestrálního úkolu (ne)svobodné tělo. Ale je to ještě hodně v procesu. Kromě výstavy samotné budeme součástí prvního summitu šperkařských škol z celého světa, který pořádá Pinakothek der Moderne.
Když se podíváte zpětně do doby, kdy jste na UMPRUM studovali, a srovnáte to s vaší zkušeností pedagogů. Vidíte nějaké zásadní posuny?
TP: Studenti jsou pořád stejní, jako jsme byli my. Ale škola se změnila obrovsky. Myslím si, že se to hodně zprofesionalizovalo. Studentům dává škola skvělé technické a produkční zázemí. Zároveň jsou tady možnosti grantů, postgraduálního studia a podpory vystavování v zahraničí.
KJ: Já hodně vnímám i proměny hodnocení během klauzurních komisí. Dnes studenti dostávají mnohem relevantnější zpětnou vazbu, než tomu bylo kdysi. Nechci úplně hodnotit nás samotné, ale myslím si, že obecně se klade mnohem větší důraz na kvalitní hodnocení a podnětnou diskuzi.
Jaké výzvy před vámi stojí?
TP: Chceme obecně vychovávat absolventy, kteří budou nejenom špičkově vybavení co se týče řemeslné dovednosti, ale hlavně budou mít konceptuální myšlení, které ale budou moci aplikovat v reálném světě, zabývat se například projekty se sociálním přesahem. Ta výzva tkví v tom, aby se takoví studenti mohli vůbec uplatnit a aby vznikla infrastruktura, kde budou takové projekty fungovat. Myslím si, že obecně design by neměl stereotypně končit produktem, ale měl by více promlouvat k širší společnosti. Je ale možná ještě trochu brzy, aby se takové projekty v praxi uplatnily. Takže nakonec si tu cestu budou muset zase najít studenti sami.
