Výstava Deus Artis v pražském DOXu nabízí soubor černobílých fotografií uměleckých osobností, které v průběhu 50 let nafotil kameraman a režisér Jaroslav Brabec.
Jaroslav Brabec (1954) je český kameraman, režisér, pedagog, scenárista, několikanásobný držitel prestižní filmové ceny Český lev. Zřejmě největší pozornost vzbudila jeho adaptace Krvavého románu Josefa Váchala, která byla uvedena v roce 1993. Ještě starší než zájem o film je ale Brabcova fascinace světem výtvarného umění. Již v mládí poznal některé výrazné osobnosti výtvarné a fotografické scény. Tato setkání se postupně rozhodl dokumentovat, zachytit na fotografii a uchovat. Projekt Deus Artis shrnuje jeho téměř padesátiletou fotografickou činnost věnovanou výrazným osobnostem umění.
Spolupracoval zejména s vydavatelstvím Jazzové sekce a stal se jedním z mála, kdo soustavně mapoval umění 70. a 80. let. Fotil řadu umělců, počínaje Kolíbalem přes Nepraše, Boštíka, Malicha a mnoho dalších.
Dlouhá léta byly Brabcovy fotografie širší veřejnosti neznámé, objevovaly se sporadicky a více méně neoficiálně. Podle kurátora výstavy Otto M. Urbana neměl však autor fotografií původně ambici své práce vystavovat nebo publikovat, protože se pohyboval zejména v prostředí nezávislé, undergroundové kultury. Výrazná změna ale nastala po roce 1989. Mnoho vydavatelů i samotných umělců nalezlo v Brabcově archivu záběry, které se následně rozhodli publikovat. Jeho portréty se tak objevily v desítkách monografií, katalogů, sborníků a dalších publikacích. V počátcích se jeho zájem soustředil především na české umělce, postupně se rozšířil o osobnosti umění světového. Návštěvy v ateliérech umělců se postupně stávaly návštěvami u přátel.
Nelze se divit, že Brabcovo dílo má dnes několik set tisíc položek, a každý, kdo navštěvuje vernisáže a kulturní akce, tak zřejmě zaznamenal Jaroslava Brabce, jak na těchto kulturních akcích fotografuje. V posledních 15 letech začal mapovat i zahraniční umělce a řada fotografií vznikla přímo v DOXu.
Uvědomili jsme si, že Brabcův archiv je opravdu velmi cenný, protože obsahuje unikátní svědectví nejen o tvářích umělců, ale i tom, jak vypadaly jejich ateliéry. Skrze jeho fotografie lze proniknout hlouběji do práce výtvarníků. A vždy když jsem viděl nové fotografie, tak mě logicky napadlo, že by z těch fotografií mohla vzniknout velká výstava.
Postupem času se Brabcovi podařilo vytvořit vlastní neopakovatelný výraz, jasnou rozpoznatelnost stylu. Nejlépe je postupný vývoj vidět v rozsáhlých sériích, když některé umělce portrétoval mnohokrát, často v průběhu několika desetiletí. Tyto fotografie nemají jen dokumentární význam (pohledy do ateliérů), ale pro samotného portrétovaného se stávají vzpomínkami, jakýmsi osobním archivem. Vzpomínky jsou silným a důležitým pojítkem i pro samotného autora Jaroslava Brabce.
Kurátor Otto M. Urban se mi často směje, že mám ke každé fotce nějakou historku. Ano, mám, protože ty fotografie jsou takové moje deníky. Když se začnu ve fotografiích hrabat, tak si hned vybavím dané situace. Je to můj obrazový zápisník plný příběhů.
Mezi portrétovanými jsou dnes již klasici české výtvarné scény jako například Václav Boštík, Jan Zrzavý, Jiří Kolář, Alena Kučerová, Zdeněk Sýkora, Magdalena Jetelová, Adriena Šimotová nebo Karel Malich, Milan Grygar, Stanislav Kolíbal, Kamil Lhoták. Zastoupeni jsou ale i nejvýznamnější současní čeští tvůrci – Eva Koťátková, Krištof Kintera, Jaroslav Róna, Josef Koudelka a mnoho dalších. Nechybí ani hvězdy světového uměleckého světa jako například Aj Wej-wej, Georg Baselitz, Yoko Ono, Gerhard Richter, Mat Collishaw, Jake a Dinos Chapmanovi a další.
Brabec si své modely vybírá zcela subjektivně, musí být osloven samotnou tvorbou, silou jejího výrazu. Teprve pak se ptá po osobnosti autora, která se ale stává pro následující fotografii zcela určující. Navázání osobního kontaktu s fotografovaným je pro Brabce zcela zásadní, plně však respektuje soukromí. Nehledá senzaci, ale svébytně chápanou opravdovost, autenticitu. Vznikají neopakovatelné záblesky okamžiku, zvýrazňující jednotlivá gesta, pohledy či výrazy portrétovaných.
Fotím černobíle, protože umělci se vyjadřují vesměs barevně a já nemám pocit, že bych jim chtěl nějakým způsobem na tvorbě cizopasit. Kinofilm je navíc něco, co mi vyhovuje. Protože když vytvářím fotografie, ve kterých iniciuji náhodu, tak právě kinofilm dokáže ty rozmazanosti, neostrosti a jakousi dynamiku přenést nejlépe.
Výstava nabídne 102 velkoformátových fotografií ve třech patrech věže DOXu. Protože Brabcovo dílo je velmi rozsáhlé, rozhodl se kurátor výstavy Otto M. Urban zaměřit v instalaci na fotografie, které nepředstavují tvůrce či tvůrkyně v jasně definovaném ateliéru.
Přednost jsme dali fotografiím, kde je zobrazena především lidská bytost. Bez ohledu na to, že by divák poznal profesi. Řada profesních portrétů je k vidění v knize Jaroslava Brabce, která vychází spolu s výstavou. Na výstavu jsme však vybrali fotografie abstraktnější, pro které je důležitý výraz očí, pohyb, gesto nebo třeba mimika. Celé jedno patro je věnováno umělcům a umělkyním, kteří jsou přímo spojeni s DOXem a řada těch fotografií přímo i v DOXu vznikla. V posledním patře věže bude nakonec vytvořena instalace, kde fotografie budou na návštěvníka shlížet.
Fotografické dílo Jaroslava Brabce není zdaleka uzavřeno. Touha tvořit nemizí. Brabec stále udržuje kontakty i s nejmladšími umělci a umělkyněmi, pravidelně navštěvuje klauzurní výstavy. Právě nadšení a zaujatost jsou pro něj hnacími motory pro další záběry, pro nové tváře jeho země umění.
Je to ve mně jako v koze. Nepotřebuji k tomu říct nic víc. Když prostě vstoupíte do ateliéru, tak víte, že jste na správném místě. Za ty roky možná dělám při focení větší blbosti, jsem víc uvolněný, ale také už lépe vím, jak se iniciuje náhoda… A nejdůležitější je, že mě to baví čím dál tím víc.
K projektu Deus Artis vychází také knižní publikace – kniha Deus Artis na více než 500 stranách představuje fascinující svět uměleckých osobností očima kameramana a režiséra Jaroslava Brabce. Intimní pohledy do ateliérů a tváří českých i světových umělců doplňují osobní texty, které odhalují nejen osobnosti portrétovaných, ale i samotného autora. Tato jedinečná publikace portrétů a příběhů je nepostradatelným kouskem ve sbírce všech milovníků umění. V knize najdeme také fotografie ze setkání s hudebními skladateli, například s Philipem Glassem a Krzysztofem Pendereckim, nebo se spisovateli: Pavlem Kohoutem, Arnoštem Lustigem, Lenkou Reinerovou a mnoha dalšími. Fotografie jednotlivých umělců jsou doplněny krátkými osobními texty Jaroslava Brabce. Vypovídají mnoho nejen o portrétovaných, ale i o autorovi samotném. Grafickou úpravu této obsáhlé umělecké publikace vytvořilo Studio Najbrt pod osobním vedením Aleše Najbrta, který je dlouholetým přítelem Jaroslava Brabce.
