Tento rozlehlý pražský mezonet zná mnoho absolventů Ateliéru grafického designu a vizuální komunikace na UMPRUM, který třináct let vedl pan profesor Rostislav Vaněk. Právě v jeho bytě se často konaly konzultace i večírky plné debat o umění, ostatně proto si také pořídil hodně designových nebo vintage židlí. Ty ovšem netvoří gró jeho sbírky. Jsou jím desítky pláten, plastik, grafik, fotografií i designových objektů jeho souputníků, s nimiž ho pojilo blízké osobní pouto. „Díla osobností, kterých si vážím, mne každý den těší, dodávají velkorysost, energii, sílu i poezii. Proto se jimi obklopuji.“ Byli jsme nevýslovně rádi, že tentokrát na návštěvu pozval nás a my se mohli alespoň některými díly na chvíli pokochat.


Staré thonetky nebo hliníková židle od Naota Fukasawy pro Emeco, ikonická pantonka či La Seconda pro Alias od Maria Botty, průhledný Kartell, židle z dřevovýroby Ostrava od Václava Šafáře inspirované stylem Ch. R. Mackintoshe. Magis Chair One od Konstantina Grcice a mnoho dalších si Vaněk kupoval postupně, některé na Cohn Auction. V pozadí váza Bořka Šípka a velký reliéf od Stanislava Kolíbala, po pravé straně červená skleněná plastika Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové a dva obrazy Minimax Jiřího Černického.

Sbírka významného českého typografa a grafického designéra není živena snahou investovat, kupovat spekulativně podle jmen, u nichž se očekává, že v budoucnu vygenerují zisk. Jeho sbírka je deníkem jednoho pestrého života – profesního i soukromého. O její povaze nám řekl: „Jako sběratel se vlastně necítím. Ten by měl mít racionálnější vztah k dílům, než mám já. Pouze se snažím obklopit autory, které obdivuji, těmi, kteří mají podobný pohled na svět. Za mojí vášní není žádné racio. Díla si vybírám instinktivně, pokud mne osloví osobnost autora, kompozice a myšlenka, jistá duševní konzistence, která tvorbou prorůstá. Ani v případě takového přístupu se nevyplatí nakupovat chaoticky. Trvám na tom, že od výtvarníka chci získat nejméně tři díla, abych měl profil tvůrce, zajímají mne dokonce různé dokumenty ke vzniku díla, také v případě fotografií si pořizuji autorské celky. Stejný postup bych radil také těm, kdo mají omezené prostředky. Sbírku se snažte prohlubovat, byť by šlo jen o jednoho či dva autory. Proto ani nenakupuji náhodně na aukcích nebo v galeriích, ale pokud to jde, tou nejpřirozenější cestou přímo od autorů. Mnoho artefaktů vlastním díky tomu, že jsem pro kamarády, spolužáky i blízké umělce zpracovával katalogy, plakáty či monografie. Výměnou jsem tak obdržel řadu významných děl. Soubor koláží a objektů Jiřího Koláře, sérii fotografií a asambláží Běly Kolářové i skvělé plastiky Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové. Se Stanislavem Kolíbalem jsem v kontaktu pořád, Milan Grygar je můj soused, Vladimíra Kopeckého jsem si vždy vážil a až teď jsem získal tři významná díla, od Ladislava Čepeláka mám soubor dvanácti grafických listů ‚Krajiny a Oblohy‘, s Vladimírem Preclíkem a jeho ženou Zdenou Fibichovou mě pojilo dlouholeté přátelství. Za každým dílem vidím příběh, cítím emoci, chovám vzpomínku.“

Postupně s panem profesorem procházíme expozicí v bytě, kam se před dvaceti lety přestěhoval a podle vlastního návrhu jej zrekonstruoval, aby mohl být se svými „milovanými“ v přímém kontaktu. Nechal si zde například vyzdít stěnu o délce 10 m a výšce 4 m, má zde posuvné panely jako v uměleckém archivu. Ladění interiéru je prosté, převládá v něm šedá, černá a bílá, což odpovídá i jeho komentáři směrem k umění: „Nepotřebuji mít zvlášť barevné věci, ani upovídané. Své si najdu v minimálním tvaru.“

Když se ptáme po prvním díle, jež si kdy Rostislav Vaněk pořídil, dozvídáme se opět něco z osobní historie: „Bylo od mého profesora na UMPRUM, Karla Svolinského. Pozval mě do kabinetu a na stůl položil své snad nejkrásnější dřevořezy – ilustrace k Villonovým básním, navíc vědomě natištěné na papíru poznamenaném plísní, které mi věnoval. Při mém působení na UMPRUM jsem pak také vyhledával v ateliérech studentské klauzury a diplomky. Nakupoval jsem ale i díla kolegů pedagogů, a to i z AVU – Sopka, Bromové, Rittsteina.“ Celou sbírku si Rostislav Vaněk zdokumentoval v katalogu, který má tři díly a vznikl v jediném vydání. Osobnímu vrstvení sbírky odpovídá i rozvržení podle souvztažnosti autorů a děl. Sumu otevírají koláže Jiřího Koláře a fotky jeho ženy Běly, následují práce Stanislava Kolíbala, Milana Grygara a jeho ženy Květy Pacovské, práce na pauzáku Adrieny Šimotové, díla Aleny Kučerové, mnoho stran zabírá další pár – Vladimír Preclík a Zdena Fibichová. V druhé knize objevujeme fotky Emily Medkové, Ivana Pinkavy, Pavla Baňky, také Jiřího Stacha, Jiřího Davida i soubor prací Jana Svobody. Pak se vynoří jméno Jiřího Černického a další stálice aktuální éry, Krištofa Kintery. V třetím díle dochází na design (především užité sklo) a zahraniční autory, např. grafiky Caldera, Pierra Soulagese, Césara a Sama Francise, největší akvizicí je velký Richard Serra, nechybí ani ikona všech typografů. „Jistě pochopíte, že popartovou serigrafii Love od Roberta Indiany jsem prostě musel mít,“ završuje pan Vaněk gala přehlídku.


„Fotografie rámuji do skel, větší formáty bez paspart do půlkulatých černých lišt. Neužívám matných galerijních skel. Odraz okolí podle mne souzní v harmonii s prostorem. Mnohá díla zapůjčuji na výstavy, naposledy do Rudolfina nebo do Reggio Emilia – Collezione Maramotti, ale i do Londýna do galerie Raven Row, kam jsem půjčoval díla Věry Kolářové. Popravdě mi ale činí potíže veškerá ta administrativa kolem toho. Půjčuji také přátelům do jejich soukromých bytů, aby jim umění dělalo tak milou společnost a radost jako mně, když zde není možné vše vystavit.“

Pohled do koupelny odhaluje originální postmoderní kovovou vanu, kterou si Rostislav Vaněk sám navrhl, také se zde opět objevují designová svítidla, pro která má velkou slabost. Miluje značky jako Artemide, Flos či návrhy Noguchiho a Ingo Maurera. Na obrázku je jeho model Delight připomínající ručník a lampa Nesso od Artemide.

Kout vedle pracovního stolu Rostislav Vaněk věnoval fotografickému souboru Emily Medkové a skleněným plastikám dua Libenský / Brychtová. O stěnu je provizorně opřena „náhodná kresba“ Petra Nikla.

I když pan profesor přiznává, že díla kolem sebe nemění často, je v prostoru cítit stále život. Tu jsou opřené prázdné rámy, které čekají na další grafiky, tu i pod ochrannou fólií poznáváme poslední novinku – rozměrnou „kresbu dřívkem“ Milana Grygara, na pracovním stole náhodou zahlédneme nákres jedné stěny v perspektivě i s rozměřením výšky a rozestupu od jiných děl, kam by se mělo dílo brzy zavěsit…

Komorní zátiší s lampou Amuletto od Alessandra Mendiniho pro Ramun, ponožkami Krištofa Kintery a vázou René Roubíčka.

Prostor na stěnách za vstupem do bytu patří kresbě Stanislava Libenského, obrazům Vladimíra Kopeckého a na protější straně pak grafickému listu Richarda Serry, místo na soklech zase kupce sněhu – Disappearing Kryštofa Kintery a žluté kompozici Jindry Vikové.

Momentálně pan Vaněk večer uléhá s pohledem směřovaným na barevné plátno Daktyl vraha a svítidlo Domácí výbuch Jiřího Černického, výsostné postavení zaujala i lampa Taccia (Flos).

Stejně jako si Rostislav Vaněk udržuje sjednocené rámování svých děl, pro plastiky si nechává vyrábět stejné posuvné sokly.  „Předmalba dokumentace Ajvazovského“ od Jiřího Černického a serigrafie Zdeňka Sýkory tvoří pozadí pro Kinterův Evolution Revision, soubor nápojového skla a keramické plastiky Zdeny Fibichové.

Sdílejte na
Related posts