Vychází březnová Dolce Vita, naše oblíbené art issue, tentokrát s hostující šéfredaktorkou Evou Eisler, jenž vás provede po oblíbených uměleckých nadacích, představí vám umělkyně a designérky minulosti i současnosti, které ji inspirují, a pozve vás do své sbírky japonské módy
„Je pro mě ohromnou poctou zhostit se role hostující šéfredaktorky magazínu Dolce Vita. Tento časopis v sobě nese myšlenku, že život může být nejen krásný, ale také hluboký, smysluplný a odvážný. A umění je jeho neoddělitelnou součástí.
V mládí jsem hledala inspiraci v renesančních osobnostech — umělcích, kteří byli zároveň inženýry, matematiky, architekty, vizionáři a vynálezci. Leonardo da Vinci, Filippo Brunelleschi nebo Michelangelo nevnímali umění jako izolovaný akt, ale jako součást celistvého myšlení o světě. Tato schopnost propojit různé disciplíny a nacházet mezi nimi společného jmenovatele mě fascinovala.
Až v New Yorku jsem si naplno uvědomila, že západní společnost dlouho upřednostňovala specializaci a ne vždy chápala sílu multidisciplinárního přístupu. Dnes se to však mění a stále více umělců i designérů se k této celistvé formě projevu vrací. Setkání s japonsko-americkým sochařem Isamu Noguchim mi otevřelo oči. Jeho práce nebyla jen o estetice, ale o prostoru, o vztahu mezi objektem a jeho okolím, o napětí mezi přírodním a umělým. Noguchi sdílel nejen ateliér, ale i životní vizi s Buckminsterem Fullerem, vizionářem, který věřil, že technologie může zachránit svět — pokud s ní budeme zacházet správně.
Právě tady vidím spojení s funkcionalismem a japonským designem, které jsou mi tak blízké. Japonská estetika, včetně konceptu wabi-sabi, oslavuje krásu nedokonalosti, pomíjivosti a jednoduchosti. Funkcionalistický design zase klade důraz na čistotu tvaru a nadčasovost. Oba směry spojuje myšlenka, že dobrý design nestárne, protože nevzniká jako pouhá reakce na trendy, ale jako odpověď na skutečné potřeby. I proto jsem s radostí propůjčila svou vlastní sbírku japonské módy, která je pro mě symbolem této filozofie.
Stejnou autenticitu vidím v umělkyních a designérkách, jež šly nekompromisně svou vlastní cestou a obohatily svět o nový pohled na prostředí, které spoluvytváříme. Barbara Hepworth dělala sochy, jež neoddělitelně souzněly s krajinou, Roni Horn zase svými objekty a kresbami zkoumá fluiditu identity a vnímání prostoru. Eileen Gray redefinovala moderní architekturu a interiérový design, zatímco Rei Kawakubo změnila módní průmysl svou radikální vizí krásy. Každá z nich dokázala, že umění nemusí být jen objektem — může být prostorem pro dialog, experiment, filozofii.
A právě o tom je i umění jako takové. Není to jen objekt, který vystavíme ve vitríně nebo pověsíme na stěnu. Je to způsob myšlení, zrcadlo společnosti, médium, které nás nutí vidět věci jinak. Nadace a sbírky, o kterých se v tomto čísle dočtete, nejsou jen pasivním uchováváním minulosti. Jsou to dynamické prostory, kde umění žije, proměňuje se a neustále komunikuje s námi i s budoucími generacemi.“
Dolce Vita znamená „sladký život“. Ale opravdová sladkost života nespočívá v povrchní kráse, nýbrž v radosti z objevování, v hledání nových souvislostí a v odvaze být autentický. Pokud se dokážeme radovat z maličkostí, není nám lhostejná lhostejnost a průměrnost, chceme inspirovat — ale s pokorou. Umění nikdy nestojí na místě. Ani my bychom neměli.
V tomto čísle také navštívíme malostranskou dílnu skláře Martina Janeckého a prostory nového norského muzea PoMo, vydáme se na exkurzi do nejmodernější olomoucké galerie Telegraph a Adam Štěch ve své eseji tematicky prozkoumá ideální architektonická a prostorová řešení kulturních institucí. Nechybí ani aktuální výstavy, které si nesmíte nechat ujít. Listujte, dívejte se a čtěte. Na stáncích od 6. 3. 2025.
