Režisérka Eva Doležalová se stala tváří našeho vydání 09/10, které ještě tento týden dostanete na stáncích. Do role modelky se dnes vrací už jen v případě pečlivě vybraných projektů. Takže jsme rádi, že do nich zahrnula i časopis Dolce Vita, na jehož obálce se poprvé coby cover-girl objevila již v roce 2015. Kromě nafocení editorialu jsme měli příležitost posedět si s hrnkem horkého čaje v ruce a chvíli si povídat o jejím profesním vývoji.
Jak pracuješ s vizualitou? Jsi spíš intuitivní typ, který dá na náladu a nechá se vést podvědomím, nebo spíš racionální a do detailu promýšlíš kompozice záběrů?
Už odmalička si nesu lásku k vizuálním věcem a tu samozřejmě také moje kariéra v modelingu do určité míry podpořila. Vždycky ve své hlavě vidím film vizuálně s příběhem – třeba v mém prvním krátkém filmu Sound of Sun není jediná věta, vše je řečeno vizuálně, odehrává se na pomezí snu a fikce. Také další snímek Samice byl pořád beze slov, hodně umělecký. Pak jsem přešla k dialogu, ale pořád inklinuji k vyprávění obrazem. V průběhu jarní pandemie jsem zůstala déle v Praze a vymyslela námět na film Raven a měsíc a půl na to jsme dva dny natáčeli v ulicích Prahy. Hlavní roli hraje Standa Majer a ženské postavy Hana Vágnerová a Barbora Podzimková, která představuje postavu Andělské Dívky, co celý příběh hodně zamotá. Je to takové filozofické sci-fi o konci světa. O tom, jak jiné planety rozhodnou, že naše lidstvo už nemá pokračování, a usmyslí se jej zlikvidovat. Andělská Dívka je symbolem znovuzrození, zrození nového DNA a inteligentnější civilizace. Film je vlastně i určitým odrazem nové situace na Zemi, jakou přinesla pandemie. Měli bychom se podívat na to, proč se určité věci dějí, z jiného úhlu a Raven je má výpověď, jak to vnímám já. Málokomu prozrazuji, že můj dědeček byl prvním ezoterickým spisovatelem v Československu, a možná i proto mívám nápady na filmy, které se k nepopsatelným věcem stáčejí. V desetiminutovém příběhu nemám jedinou větu a přitom je to nejvíc narativní příběh, který jsem zatím za kariéru natočila. Někdy totiž ani slova nepotřebujeme. Na druhou stranu předchozí film Maestro s Karlem Dobrým je „ukecaný“ až moc.
Dlouhometrážní filmy, k nimž se posouváš, si přece jenom žádají jiný přístup. Plánuješ, že budou nadále tvojí autorskou věcí, nebo sáhneš po přeložených scénářích či literárních předlohách?
Nad tím jsem hodně přemýšlela a řekla jsem si, že nechci zůstat v nějaké škatulce. Mám naplánované celovečeráky, které mají hollywoodský charakter, i evropské, víc artistní filmy. Ráda bych se neomezovala žánrem, jako se to dařilo například geniálnímu Stanleymu Kubrickovi, který byl pro mne vždycky největším hrdinou. Za každý snímkem je cítit on jako režisér a přitom jsou tak odlišné! To je moje ideální vize. Zatím připravuji celovečerní film, který se bude jmenovat Kudlanka, má francouzsko-kanadskou produkci a natáčet se bude právě v Kanadě. Ten má hollywoodsky vystavěný scénář s mnoha zápletkami, na kterém jsem spolupracovala s jednou spisovatelkou. Ale až dokončím rozdělané krátké filmy včetně Ravena, mám v plánu si v klidu sednout a pustit se do sólového scénáře, vyčlenit si větší prostor na psaní a posunout se v něm.
Tvoje krátkometrážní filmy zaznamenaly úspěch na filmových přehlídkách téměř okamžitě, do filmového byznysu jsi pronikla vlastně hladce. Máš v něm nějakého mentora, který tě zasvětil do fungování a uvedl do profesních kruhů? Přece jenom natáčení je jedna věc a sociální vazby v takovém oboru věc druhá…
Jsem přesvědčená, že když děláte věci, jak máte dělat, pak do sebe začnou zapadat přirozeně, odvíjet se správným směrem. V tom jsem měla určitě štěstí. Mým guru je určitě střihač Jeremy Edwards, který pracoval na všech mých filmech a spoustu mě toho naučil. Pochází z chudší rodiny z New Orleans a musel se ke střihu tvrdě propracovat, ale podařilo se mu to až ke spolupráci se Stevem McQueenem nebo Soderberghem. Velmi si rozumíme. Jsem stejný dříč. Když se do něčeho pustím, pak do toho dám absolutních 100%, trávím u počítače celé noci až do rána; vše, co pro to mohu udělat, udělám. Když se sejde několik projektů najednou, třeba vlastní projekt a k tomu reklamy, pak se ocitám až na hraně možností, ale zatím to dávám (smích).
Bereš reklamu jako nutné zlo, které ti dává vydělat si na tvoji volnou tvorbu?
Ne, já to miluju. Moc mi dávají oba dva světy. Realizovala jsem reklamní snímky na šátky, kabelky v LA, to byly menší věci, ale jak začala pandemie, dostala jsem velkou zakázku pro Ameriku a Kanadu, která promuje probiotika pro ženy. Byla to velká příležitost, bavila jsem se na place s osmi ženami různých národností. Spokojená jsem i s výsledkem reklamy na slovenský sekt Hubert, která je zase taková pohádková, hodně filmová. Všechny reklamní zakázky, jaké jsem zatím dostala, si mně, myslím, vybraly pro můj styl, takže se mohu vyřádit vizuálně. Posouvá mne to technicky, získávám další zkušenosti.
Jak si tě mám představit na place? Necháváš prostor pro hereckou improvizaci, nebo sleduješ do důsledku svoji vizi?
Vím, co chci, a to všem na začátku vysvětlím, ale pak jsem velice otevřená pro vlastní nápady herců, další rozvinutí. Herci tu roli často poznávají lépe než režisér nebo spisovatel, protože oni ji prožívají a musí se do postavy vtělit. Jsem otevřená spolupráci. Film není o jednom člověku, ale o celém týmu na setu. Mám hodně energie, někdy jí dávám možná moc, ale snažím se herce nabudit, záleží také na jejich povaze. Snažím se být napojená na universum, koncentrovaná na situaci, hodně komunikovat.
Jarní epidemie tě ukotvila v Praze, přivedly tě nové okolnosti k něčemu zajímavému? Stále platí, že se chceš vrátit do Ameriky?
Rok 2020 mi překvapivě přál. Dostala jsem zelenou kartu, natočila jsem podle svého názoru jeden ze svých nejlepších krátkých filmů, dvě reklamy, vlastně jsem využila dané situace na maximum, a to vždycky něco přinese. Neotálela jsem s knížkou na gauči, ale snažila se tvořit. Moc to ani nedokážu. Hodně věcí se změnilo, prošla jsem si také osobní transformací, kterých přijde v životě určitě víc, ale tato byla dobrá. Sice je jedno, na jakém místě jsem, kde tvořím… Buď to ke mně přijde, nebo nepřijde. Ale vím, že správná odpověď je vrátit se zpátky do USA, pokračovat tam, cítím to tak.
Zdá se, že máš velký přetlak vizuálních dojmů a motivů. Jak si je třídíš? A relaxuješ vůbec?
Je to hodně o pocitu, ten ve mně rozvíjí vizuální stránku myšlenky. Mám hodně nápadů, myšlenek, semínek, která ve mne rostou, některé naklíčí, některé ne, některé „zaleju“ a nechám vyklíčit. Některé nápady jsou klíčové a některé si nechávám na později a ony vyvstanou, až nastane jejich čas. Mám vize na víc filmů, ale vím, že k nějakým musím dozrát. Třeba nosím v hlavě jednu ideu na velkofilm, který bych ráda jednou natáčela v Čechách, a vím, že kvůli němu jsem se vlastně stala režisérem. A relaxuju asi zase filmem. Tak, že si večer nějaký pustím. Procházka u mně většinou vypadá tak, že jdu na balkon a tam se projdu zleva doprava. Moc nesportuju, ale ráno a před spaním krátce medituju. Nesmírně ráda plavu, tak se jednou těším na vlastní dům s bazénem. Dám vědět, až bude (smích).
Jak nakládáš s otázkou genderu, navíc když jsi mezi filmaře přišla z modelingu?
V tomto smyslu se vidím asexuálně. Nikdy nebyl můj film promovaný jako ženský film, nikdy jsem tu kartu nehrála, ale samozřejmě se stává, že v různých filmových přehlídkách dostávám ceny v kategorii nejlepší režisér – žena, nejlepší ženský krátký film, ale také v neutrálních kategoriích jako best drama short nebo outstanding achievement. Tomu se nedá vyhnout, pokud ty kategorie budou stále takto nastavené. Mé filmy moc ženské nejsou, v životě jsem nenarazila na někoho, kdo by mi to předhazoval. Všechno je to o tom, jak my vidíme samy sebe a pak nás tak budou vidět i ostatní! Nikdy jsem tedy nezapochybovala, jestli mne lidé z filmového oboru vnímají jako režírující modelku, že bych kvůli tomu měla méněcennější postavení. Naopak to vnímám jako výhodu – procestovala jsem svět, umím díky tomu jazyky, při focení se naučila také dost o snímání obrazu za různých světelných podmínek a ohnisek. Také jako herečka jsem už něco okoukala, někdy mi dali i kameru do ruky. Třeba s Mikem Figgisem jsem operovala pár scén, snažila jsem se být pravá ruka. Jako herečka jsem se před kamerou nikdy necítila, při natáčení mne nebavilo být někým jiným. V jeden moment jsem si tedy řekla dost! A v podstatě na celý rok se zavřela v pokoji a tam pracovala a věnovala se jen filmu. To byl můj přerod v režisérku. Dosáhla jsem přesvědčení, že právě to mi bylo dáno do vínku, že teprve filmem žiju svůj potenciál.
