Dlouhodobě patří k předním českým aukčním domům, nedávno k sobě Galerie a aukční síň Arthouse Hejtmánek připoutala pozornost i tím, že se jí za rekordní částku podařilo vydražit obraz Mikuláše Medka Akce I (Vajíčko) – stal se nejdražším Medkovým dílem prodaným na aukčním trhu. Tomáš a Marie Hejtmánkovi jsou ale vyhlášení nejen tím, jak se jim daří umění prodávat, ale i tím, že se nebojí mixovat umění a dekorativní předměty, stát si za svou vizí a prodávat to, co se jim osobně líbí.
Ve vaší jarní aukci se v červnu rekordně vydražil obraz Mikuláše Medka Akce I (Vajíčko) – za 57 milionů, včetně aukčních poplatků. Jak jste ho do aukce od amerického sběratele získali?
Tomáš Hejtmánek: Přemlouval jsem majitele asi čtyři až pět let, ale nakonec se to podařilo i proto, že jsme ve Spojených státech rekordně vydražili jiný jeho obraz, Akce II (Vlna). Ten byl zhruba od šedesátých let nezvěstný, ale pak se objevil na aukci na Floridě. Dnes za pomoci vyhledávačů můžete sledovat české umění po celém světě, takže jsme ho nenašli jen my, ale i další odborníci. Z padesáti tisíc vyšplhal na více než milion dolarů a najednou se stal nejdražším poválečným dílem českého umění. Když se Mikuláš Medek dostal do kategorie dvaceti milionů a výše, majitelé si řekli, že by ty finance mohly být zajímavé. To nám trochu pomohlo. Jinak obě díla jsou unikátní tím, že se jedná o jediné dva Medkovy figurální obrazy z padesátých let 20. století, na nichž jsou modré figury na modrém pozadí. Navíc jsou jediné, kde postavy nemají namalovaná ústa, což je asi dáno dobou padesátých let – podle nás to je i symbolika toho, že se tehdy nemohlo o řadě věcí mluvit.
Čekali jste, že rekord u Akce I (Vajíčko) bude až tak velký?
Tomáš Hejtmánek: Vůbec ne. Začínali jsme na osmi milionech. Mysleli jsme si ale, že by se mohl dostat do stejné kategorie jako Akce II. Byl sice menší, ale zase významnější. Šlo o první obraz ze série, byl i víc magický – námětem, mystikou i tím, kdy vznikal, v době, kdy na tom byl Medek nejhůř. Ve finále se utkali dva sběratelé českého umění, kteří byli ochotni zaplatit takovou částku. Medek zůstává v Čechách v dobré sbírce. Obecně, všechny dražší věci na jarní aukci dopadly dobře. Druhý nejdražší obraz, od Josefa Čapka, se dostal těsně pod hranici deseti milionů, hranici milionu přesáhla i další díla, například malba francouzského malíře Gustava Loiseaua, která se dražila do Francie.
Vaše aukce i aukční výstavy vždy působí velmi kompaktně. Jak dlouho trvá jejich příprava?
Tomáš Hejtmánek: Půl roku. Teď jsme krátce po jarní aukci a už chystáme podzimní, mezi tím ještě připravujeme výstavu Jaroslava Verise, zapomenutého českého autora. Myslím, že bude pro spoustu lidí překvapením. To nám teď bere hodně času, ale víc času mít ani nemůžeme, protože děláme dvě aukce do roka, to je maximum. Vybíráme vždy to, co se k sobě hodí koncepčně. Pokud se mi něco líbí, zařadím to bez ohledu na to, jestli jde o slavného umělce. I pokud to je drobnost třeba z užitého umění a přijde mi, že to bude zajímavý doplněk, tak to zařadím.
Nedražíte jen obrazy, ale i různé dekorace a jiné předměty. Jak jste k tomuto konceptu dospěli?
Tomáš Hejtmánek: To vznikalo postupně. Sbírám odmalička, a když jsme se se ženou poznali, už jsem sbíral ledasco, sledoval trh. Tak se postupně i vyvíjel onen koncept…
Marie Hejtmánková: Důležité bylo i to, že jsme tím žili. I naše děti odmala vyrůstaly v tom, že jsme byli obklopeni biedermeierem a do toho měli moderní věci. Takovýto koncept nám je vlastní, proto jsme ho chtěli představit.
Když jsme chodili po návštěvách a viděli, jak dnes lidé bydlí, přišlo nám to smutné. A tak jsme chtěli ukázat, jak se dá s uměním žít.
Tomáš Hejtmánek: Koncepce předaukční výstavy je udělaná tak, že procházíte zařízeným interiérem, jako bychom si ho zařídili pro sebe. Proto tam jsou věci, které se nám líbí. Lidé procházejí místnostmi a mohou si představit, jak by s tím sami žili. Je to i o doplňcích a dekoracích, nejen o umění. Mít doma velký a drahý obraz nestačí.
Lidé se bojí žít s uměním nebo starožitnostmi, protože se obávají, že by je mohli poničit. Ale nemají také strach, protože nevědí, jak věci kombinovat?
Marie Hejtmánková: Dnes je módní mít bytového architekta, ale musí být opravdu kvalitní. Dnešní interiéry jsou pro mě až moc minimalistické a neosobní, proto by se lidé neměli bát věci sami zkoušet. Jednu dobu jsem dělala snídaně pro architekty a snažila se jim vysvětlit, že by se mělo počítat s uměním – že si člověk chce pověsit obraz, postavit sochu, ale často to není možné. Třeba proto, že jsou zdi prosklené nebo není místo. Prostory nejsou tak velkolepé jako dřív. Když si prohlížíte časopisy z dvacátých či třicátých let, vidíte, jak spolupracoval architekt s designérem, domy se vytvářely na míru člověku. Mělo by se začít i s edukací architektů, aby si uvědomili, že existuje i umění.
Tomáš Hejtmánek: Lidé dnes mohou cestovat, dívat se, jak s uměním zacházejí venku. Tak jim říkáme, ať více experimentují a ať to jednoduše zkusí.
Celý rozhovor si můžete přečíst v Dolce Vitě 07-08/2019
