Dům stavěný intuicí, zcela inspirovaný přirozenými konturami přírody, je mistrovským dílem měnícím tvar a využívajícím biomorfní přístup k designu.
Rozeznat realitu od fikce je v dnešním světě protkaném umělou inteligencí náročná disciplína. Následující fotografie mohou působit až jako scéna z dalšího dílu scifi filmu Avatar, ale jedná se o skutečný dům. Jeho majitelem a autorem je ekologický nadšenec, architekt samouk Eduardo Roth, který uprostřed mexické přírody plní (nejen své) sny.
Rozeznat realitu od fikce je v dnešním světě protkaném umělou inteligencí náročná disciplína. Následující fotografie mohou působit až jako scéna z dalšího dílu scifi filmu Avatar, ale jedná se o skutečný dům. Jeho majitelem a autorem je ekologický nadšenec, architekt samouk Eduardo Roth, který uprostřed mexické přírody plní (nejen své) sny. O jeho ekoresortu Azulik jsme psali v lednové Dolce Vitě a nyní vás zavedeme do jeho vlastního domu. Je součástí centra pro umění a kulturu, které se nachází 2,5 km severovýchodně od Tulumu ve vesnici Francisco Uh May, malé, ale významné části nedotčeného mexického regionu Quintana Roo. Organické křivky se tu proplétají bujnou vegetací mayské džungle a spojují udržitelnost a umění pod jednou ekologicky uvědomělou střechou. Ale nejsou to jen stavby samotné, za posledních pár let ze vzniklo celé sociální hnutí spojující udržitelnost, kreativitu a kulturní dědictví v jeden kmen.
Dům zpočátku vypadá jako díra ve zdi, ale každý zahnutý roh vás postupně zavede do nové zahrady v džungli, meditační místnosti nebo sprchy s lustry. Visí zde síťované houpacích sítě, police na knihy jsou zasazené do podlahy a dětský klavír působí v podivné červené záři až pohádkově. Vstup do Azulik Uh May s klikatými cestičkami, kaskádovitými liánami a asymetrickým designem je jako vstup do jiného světa. Podle Eduarda Neiry jde ale o to, abychom se cítili více propojeni s tím naším. Inspirovaný přirozenými konturami přírody, je mistrovským dílem měnícím tvar a využívajícím biomorfní přístup k designu. Na rozdíl od konvenčních moderních materiálů, jako je sklo a ocel, byla většina objektu postavena ze tří materiálů: betonu, dřeva a bejuca, což je odolná popínavá rostlina podobná vinné révě, z níž Roth vytvořil úžasné chodníky, stěny, stropy a lavičky. Volba betonu jako jednoho z hlavních materiálů stavby upřednostňuje regulaci teploty pomocí exteriéru, což podporuje lepší energetickou účinnost.
Stavbě předcházel obřadní rituál. „Přišli jsme do džungle a požádali o povolení všeho, co existovalo před námi. Provedli jsme obřad, abychom se harmonizovali s prostorem, a začali jsme stavět, aniž bychom cokoli řezali nebo poškozovali,“ vysvětluje své neortodoxní principy budování Roth. „Bez modelu, bez stavebního plánu, ve snaze znovu se spojit s myšlenkovým pochodem, který byl v té době živý a toužil se vyjádřit,“ pokračuje. „Jednoho dne jsme se rozhodli stavět na jednom místě, ale druhý den jsme si všimli, že nás přírodní energie přesunula na jiné místo. Snažili jsme se začlenit do přirozeného života, který existoval předtím, napojit se na inteligenci přírody a vypracovali jsme speciální plány staveb, abychom například mohli vjet do džungle bez nákladních aut. Vše se stavělo tradičně, ručně,“ popisuje. Pyšný je také na fakt, že nebyl pokácen žádný strom ani rostlina o průměru větším než 50 cm. Hotový byl za devět měsíců, a právě stromy v něm fungují jako most mezi vnějším a vnitřním světem. Pozemek domu navíc kopíruje obrysy dna džungle, což vede k netradičním formám.
V domě, stejně jako v přírodě, nejsou žádné rovné linie, vše je nepravidelné. To je výchozí bod pro pochopení toho, jak jsou prostory konfigurovány. Vše přišlo přirozeně během tvůrčího procesu zkoumání forem. „Domnívám se, že není zdravé stavět s ortogonálními tvary, žít v ortogonálních tvarech, protože uvnitř se nakonec staneme hranatými,“ říká Roth a pokračuje v popisu budování jehož ruku vedla sama příroda. „Na začátku jsme netušili, kolik prostor budeme mít a jaké budou jejich rozměry. Jeden den jsme si mysleli, že postavíme stěnu určitým způsobem, ale druhý den jsme při jiném světle, při pohybu ptáků objevili jinou větev, takže se dům tvarově měnil. Byl postaven krásným, harmonickým způsobem. Skvělým příkladem je stěna, která se stává pohovkou. Nezačali jsme hledat, jak udělat gauč, tvar sám dal vzniknout tomuto účelu, pak jsme na něj dali polštáře na sezení.“ Bylo to dětství v Patagonii, v hlubokém kontaktu se sluncem, přírodou a domorodou komunitou, která se mu vryla do paměti a dovedla až k touze budovat. „Nestudoval jsem architekturu a nevnímám se jako architekt ve formálním smyslu. Nejsem si jistý, co mě bude lákat dělat zítra, ale před šesti lety se najednou stalo něco, co ve mně vyvolalo hlubokou vášeň pro stavění. Dalo by se říct, že to byla řada překážek na cestě a z této zkušenosti jsem se naučil, že překážky jsou také dar. Všechno má v sobě lék,“ uzavírá naše povídání obklopen rájem, který tvoří na zemi.
Architekt argentinského původu, fascinovaný mayskou spiritualitou a filozofií, se nechává vést starobylou kulturou, vzdává se kontroly nad světem přírody, aby dokázal, že člověk je pouze vedlejší postavou ve velkém divadle matky přírody. Rothův dům je nakonec rozmarnou fantazií proměněnou ve skutečnost, neplánovanou skládankou, kurátorským tancem mezi přírodou a člověkem.
