Na práci Jana Kotěry nebo Pavla Janáka plynule navázaly designérky Johana Němečková a Barbora Kolerusová, když v Laichterově domě v Praze navrhly interiéry čtyř bytů k pronájmu.
Laichterův dům v Chopinově ulici na pražských Vinohradech je ikonou české moderní architektury. V letech 1908—1910 ho pro nakladatele Jana Laichtera postavil architekt Jan Kotěra jako jednu ze svých prvních realizací v čistě modernistickém stylu (vedle vlastní vily a muzea v Hradci Králové), pro nějž sbíral inspiraci na cestách po Holandsku a USA a který znamenal jeho definitivní odklon od secese.
Jan Laichter, rodák z Dobrušky, přišel do Prahy na začátku 90. let 19. století a začal pracovat v nakladatelství Jana Otty, kde se seznámil s T. G. Masarykem. Ten měl u Otty problém z politických důvodů publikovat, a tak společně založili nový časopis a kolem toho pak Laichter vybudoval nakladatelství. Kotěra pro něj navrhoval úpravy knih, později jídelnu a v roce 1908 byl osloven, aby mu postavil celý dům.
Zadání bylo propojit fungování podniku s rezidencí v prvním patře. Vznikla rodinná vila s kancelářskými prostory a archivem na dvoře. Byty v horních patrech byly od začátku koncipovány pro nájemní bydlení, aby mohl nakladatel splácet půjčku. Později v nich bydleli jeho tři synové s rodinami.
Paradoxně nejvíce škod se tu ale neudálo během komunismu, ale na začátku 90. let ještě před restitucí, než byl dům zase navrácen rodině. Zničen byl byt v 1. patře, který se teď snažím dávat do původního stavu a kde vznikne jakési muzeum s původním nábytkem.
V roce 1949 došlo k likvidaci soukromých nakladatelství a na začátku 60. let rodinu vystěhovali. „Paradoxně nejvíce škod se tu ale neudálo během komunismu, ale na začátku 90. let ještě před restitucí, než byl dům zase navrácen rodině. Zničen byl byt v 1. patře, který se teď snažím dávat do původního stavu a kde vznikne jakési muzeum s původním nábytkem,“ říká Štěpán Laichter, prapravnuk nakladatele, který před pěti lety převzal starost o dům po svém dědečkovi a pratetě a který pokračuje ve stejném byznys plánu, jaký tu byl od počátku nastaven.
V domě je nyní k dispozici jeden apartmán určený pro zážitkové přespání, tři nově zrekonstruované byty a ještě jeden ateliér původně vybudovaný pro malířku Věru Jičínskou, který prošel rekonstrukcí už dříve. Všechny interiéry jsou ale dílem designérek Johany Němečkové a Barbory Kolerusové z Other Projects Studia. Pro úpravu ateliéru je tenkrát oslovila přímo jejich kamarádka, která v něm žila, a Štěpánovi se jejich práce líbila.
Vyhovovalo mi, že to jsou designérky a mají cit pro detail. Dříve už jsem spolupracoval s architekty, ale uvědomil jsem si, že samotný dům nepotřebuje velké úpravy od architektů. Chce to jen obohatit ho o soudobou vrstvu, která podtrhuje historii.
Designérky dostaly za úkol navrhnout interiéry ve dvou bytech ve 4. patře, které se nacházejí v přístavbě z roku 1937 od Pavla Janáka, jeden byt ve 3. patře a na stejném podlaží i plně vybavit apartmán.
Základem celého úspěšného projektu byl široký dialog o tom, co si vzít, co nechat, co si půjčit, ocitovat.
Strávily jsme hodně času v archivu Uměleckoprůmyslového musea, kde je vše zdokumentováno, hledaly jsme v knížkách originály. Bylo to velké bádání, žádný pinterest.
Takový průzkum vás přirozeně navede k tomu, jakou formu zvolit. Podkladů a inspirace bylo hodně. To byl velký rozdíl od práce v novostavbě, kde se není čeho chytit. Na druhou stranu bylo na tomto projektu těžší, že jsme nenavrhovaly pro konkrétního klienta, ale anonymního nájemce.
Společně se Štěpánem přiznávají, že cílem bylo vytvořit takové prostory, které by přirozeně vyselektovaly zájemce o bydlení. „V apartmánu na krátkodobý pronájem jsme si mohly dovolit udělat věci, které nemusí být zcela funkční, na dva dny to nikomu nevadí. V bytech na dlouhodobý pronájem se musíte trefit do vkusu všem a i když nejsou vybaveny kompletně, musíte si představit, jako by byly, jak tam člověk bude fungovat. Zároveň jsme ale nechtěly, aby interiéry ztratily duši. Věděly jsme, že sem půjdou bydlet lidé, kteří vědí, že se stěhují do domu od Jana Kotěry, takže by menší výstřednost měli ocenit.“
Takovým nejvýraznějším příkladem je červená chodba se skříní v bytě ve 3. patře. Bylo potřeba vyřešit úložné prostory, vestavná skříň ale nepřipadala v úvahu. Štěpán chtěl do chodby dostat původní věšákovou stěnu, kterou už by ale nebylo kam dát, a tak vznikla samostojná skříň. Ze zdobeného čela je věšáková stěna s původními věšáčky, z jedné strany pak skříň a z druhé botník. Je to výrazný objekt v prostoru, který svým vajíčkovým dekorem odkazuje ke Kotěrovi i Janákovi.
Na domě je vidět přelom 19. a 20. století, kdy se měnila očekávání od bydlení. Ze sond, které byly udělány na původní výmalbu, se ukázalo, že v bytech byly použity hodně tmavé a výrazné barvy.
Vzniklo dilema, do jaké míry je obnovit do původního stavu. Přelom je také vidět na odklonu od řemeslné práce k unifikaci a masové produkci. Během rekonstrukce jsme hledali, kde je hranice, co lidi ještě unesou. Určitým způsobem si myslím, že se ty trendy trochu vrací, že nemusí být všechno prosvětlené, znovu se používá hra se zákoutími, jinými atmosférami.
Základem celého úspěšného projektu byl široký dialog: co si vzít, co nechat, co si půjčit, ocitovat. „Nechtěli jsme z toho dělat skanzen, dům se celkově aktualizuje, ale pracovali jsme s respektem k tomu, co tady bylo. Dům žije dál. To je unikátní. Většina objektů, které se otevírají veřejnosti, jsou muzealizované. Do Laichterova domu sice můžete jít na komentovanou prohlídku, ale pořád dýchá,“ říkají na závěr designérky o svém „dream jobu“, během nějž vztah mezi nimi a klientem přerostl v přátelství.
