První americká realizace architekta Petera Zumthora, muzeum umění LACMA, byla na jaře otevřena veřejnosti. Uspěl švýcarský minimalismus ve městě andělů? A co všechno je k vidění uvnitř betonové vlny?
O nové podobě muzea umění LACMA v Los Angeles se horlivě diskutovalo už od jejího prvního představení v roce 2013 a nejen proto, že má za sebou kvalitní architektonickou historii. Kromě dnes již neexistující hlavní budovy, jejímž autorem byl kalifornský modernista William Pereira, se v areálu muzea můžete setkat s pavilony asijského umění od Bruce Goffa nebo Resnick, který v roce 2006 realizoval italský architekt Renzo Piano. V takové tvrdé konkurenci nebylo ani pro Zumthora lehké vyniknout. Švýcarskému architektovi se to i přes řadu kritických ohlasů podařilo. Především uvnitř nových Galerií David Geffen, jak se jeho budova nazývá, vytvořil demokraticky koncipovaný výstavní prostor.
Jistá kritika byla na místě. Během covidové pandemie byla totiž v roce 2020 v tichosti zbourána zmíněná stavba z roku 1965 od Williama Pereiry. „Ať už někdo podporuje Zumthorův návrh nebo naopak truchlí nad ztrátou původní budovy, anebo jako já ani jedno, krutost demolice muzea LACMA jako významného architektonického prvku Los Angeles by neměla být ignorována,“ napsala v roce 2020 renomovaná kritička Mimi Zeiger.
Místo ní se na stejném místě objevil amébovitý tvar nízkého pavilonu, který chytře překlenuje ulici Wilshire Boulevard. Z prvotního černého zbarvení se nakonec zahalilo nové muzeum do barvy surového betonu. Většina světové architektonické veřejnosti se ale i tak shodla, že design budovy není pro Zumthora zrovna typický. Snad se nechal unést kalifornskou atmosférou a vytvořil volnější a expresivnější variaci na svůj minimalistický rukopis, který sluší především zeleným svahům Alp. Svůj podíl na tom mohla mít i kancelář SOM (Skidmore Owings & Merrill), která s Zumthorem na designu spolupracovala.
V přízemí budovy jsou umístěny nevýstavní prostory, které se od sebe liší velikostí — restaurace, obchody a venkovní posezení —, ale také jako technické zázemí. V největším z pavilonů se pak nachází nové divadlo. Do hlavního výstavního patra vedou dvě venkovní betonová schodiště. Na celkové rozloze 32 283 m2 se mezi dvěma masivními betonovými deskami s prosklenými fasádami nachází hlavní stálá expozice muzea. Volně otevřené galerijní prostory jsou zde rytmizovány opět různě velkými obdélníkovými objemy intimnějších expozic. Rozmanitá škála současných i starověkých uměleckých děl dodává sbírce spíše rezidenční atmosféru. Některá umělecká díla jsou umístěna přímo u skleněných stěn, které lze zakrýt chromovanými, ale transparentními závěsy. Debutová stálá expozice zkoumá vztahy a vzájemné vlivy dějin kolem velkých vodních ploch — Atlantiku, Středozemního moře, Indického oceánu a Pacifiku —, a vytváří tak nečekané vizuální a tematické vazby napříč časem a geografií ukazující rozmanité příklady vizuálního umění za posledních 6 000 let.
