Vznikly jako dočasné stavby pro Všeobecnou výstavu v roce 1991. Měly zmizet, ale zůstaly. Po letech chátrání a hrozbě demolice se Křižíkovy pavilony na pražském Výstavišti dočkaly rekonstrukce, která jim vrátila důstojnost a přidala novou vrstvu – veřejnosti zpřístupněné střechy proměněné v zelené terasy. Svůj výstavní potenciál opět naplno předvedou 7. až 12. října, kdy se v nich bude konat festival Designblok.
Původně měly vydržet jen pár měsíců. Křižíkovy pavilony vznikly pro Všeobecnou československou výstavu 1991 jako dočasné objekty, které doprovodí ambiciózní, ale už v zárodku problematickou akci. Po jejím skončení měly být zbourány stejně jako mnoho jiných výstavních struktur ve světě. Jenže zůstaly. A je dobře, že zůstaly.
Výstava samotná měla navázat na slavnou Zemskou jubilejní výstavu z roku 1891. O století později ale Česko zdaleka nebylo v takové formě – probíhalo zběsilé přenastavování systému, veřejné finance byly v troskách a organizace takto monstrózní akce stála na vratkých základech. Proti výstavě se ozývala řada hlasů, dokonce i prezident Václav Havel, který odmítl převzít nad akcí záštitu s tím, že nemá smysl ukazovat světu zemi, která po čtyřiceti letech totality nemá čím oslnit.
Přesto se výstava spustila – v extrémním časovém presu, bez jasného dramaturgického rámce a s přípravou, která od rozhodnutí po otevření zabrala pouhý rok. A i když samotná akce skončila fiaskem, vznikly během ní tři nové budovy, které dnes představují jednu z nejcennějších architektonických stop devadesátek. Jednou z nich jsou právě Křižíkovy pavilony od Michala Brixe.
Původně byly navrženy jako čtyři samostatné objekty seskupené kolem slavné Křižíkovy fontány. Délkou téměř čtvrt kilometru, ocelovou konstrukcí i citacemi na sousední Průmyslový palác z konce 19. století – charakteristické věže pavilonů zřetelně odkazují ke kupolím historické budovy – šlo o rafinovanou kombinaci hi-techu a postmoderního jazyka. Právě práce s citací byla pro Brixe typická už od 80. let, kdy se k postmoderně hlásil v době, kdy to ještě nebylo oficiálně žádoucí.
Pavilony plnily vícero funkcí – kromě výstavních hal a hlediště pro fontánu disponovaly i pochozími střechami, které nabízely výhledy na celý areál. A i když měly zůstat jen během výstavy, přežily její chaos i následující roky, kdy Výstaviště zažívalo složité období bez jasné vize.
Zlom nastal po roce 2002, kdy areál zasáhly ničivé povodně. Křižíkovy pavilony byly vážně poškozeny a začalo se nahlas mluvit o jejich demolici. Ta hrozila i nedalekému divadlu Spirála. Jenže bourání není zadarmo. A tak budovy dál chátraly. Až později začala sílit snaha o jejich obnovu, kterou iniciovala mimo jiné městská část Praha 7 společně s vedením Výstaviště. Osloveno bylo studio SOA, jehož spoluzakladatel Štefan Šulek dnes působí jako hlavní architekt celého areálu.
Na střeše vznikla oáza — prostor pro relax, sport i setkávání. Zelená střecha pomáhá ochlazovat město a zadržuje vodu.
Rekonstrukce pod vedením SOA se opřela o původní kvality budovy a zároveň přinesla novou vrstvu přístupnou dnešnímu uživateli. Betonové střechy, které se v létě přehřívaly a byly zcela nevyužité, nahradily veřejně přístupné zelené terasy s výsadbou travin a květin, bufetem, běžeckou dráhou i herními prvky. „Na střeše vznikla oáza — prostor pro relax, sport i setkávání. Zelená střecha pomáhá ochlazovat město a zadržuje vodu,“ komentují architekti ze studia SOA. Vegetační vrstvy zadržují ročně až tisíc kubíků dešťové vody a výrazně přispívají ke zmírnění tepelného ostrova, fenoménu, který se pro města stává stále větší výzvou.
Proměnou prošly i interiéry. Výstavní haly sjednotil matně černý nátěr, který nechává vyniknout exponátům, technické zázemí dostalo novou logiku a surové materiály – pohledový beton a nerez – připomínají původní charakter stavby. „Revitalizace Křižíkových pavilonů tak představuje spojení historie a moderní architektury, které reaguje na aktuální potřeby městského prostoru a nabízí kvalitní multifunkční využití v srdci Prahy,“ doplňují architekti.
Obnovou prošlo i přilehlé divadlo Spirála, postavené podle návrhu Jindřicha Smetany, Tomáše Kulíka, Zbyška Stýbla a Jana Loudy. Dnes funguje jako Nová Spirála, moderní multifunkční sál s kapacitou 800 diváků, variabilním uspořádáním a špičkovým technickým zázemím.
Severní předpolí Průmyslového paláce se tak znovu nadechlo. A příběh pavilonů, které měly být jen dočasné, se proměnil v trvalou hodnotu. Ukazuje se, že to, jak se o své budovy staráme, odráží naši schopnost pečovat o společný prostor, o město, o budoucnost.
