Dům č. p. 21 na Masarykově náměstí v Jihlavě nese ve svých zdech paměť celého města, jeho minulost, přítomnost i budoucnost. Díky resuscitaci, kterou mu dopřál tým odborníků pod vedením architekta Marka Štěpána a historika umění a památkáře Jiřího Neuberta, se totiž znovu nadechl k plnohodnotnému životu.
Měšťanské domy na jihlavském náměstí představují nejstarší a nejhonosnější příklady svého druhu. Už koncem 13. století lemovala náměstí zčásti kamenná architektura a do této doby spadají i počátky domu č. p. 21, jak dokazují torza trámového stropu z roku 1280 nalezená ve sklepě.
Zásadní rozvoj měšťanské architektury v Jihlavě lze datovat do 16. a začátku 17. století, do období zvratů, katastrof, ale i později už neopakované ekonomické prosperity. Řada ničivých požárů vytvořila předpoklady pro výstavbu výstavních renesančních paláců, k nimž náleží i dům na Masarykově náměstí. Po skončení třicetileté války zůstala Jihlava podobně jako mnoho jiných českých měst zcela zdecimovaná. Počet jejích obyvatel klesl na šestinu a 133 domů včetně „21“ zůstalo opuštěných.
K jeho další rekonstrukci došlo ve 20. až 40. letech 18. století. Sladovnický dům náležel v roce 1779 ke dvaceti nejhodnotnějším ve městě. Pozdější klasicistní adaptace upravily původně velkoryse disponovanou a nákladně vybavenou stavbu jednoho vlastníka pro život více rodin, kterých od konce 18. století v Jihlavě přibývalo. V 19. století prošlo úpravou také domovní schodiště a po požáru v roce 1893 dostal dům namísto mansardového nový, jednoduchý krov. Počet obyvatel kolísal od osmi hlášených až k padesáti a tomu se také přizpůsobovala jeho struktura.
V roce 1907 dům odkoupilo město, ale žádnou větší obnovou za více než sto let neprošel. Do nového milénia tedy vstoupil ve stavu, který na první pohled nepůsobil přitažlivě. Kromě pozdně barokní fasády s renesančním portálem a starými vraty a kromě klenutých prostorů uvnitř žádnými skvělými historickými prvky nevynikal. O to zajímavější jsou ale konstrukce a povrchy, které byly skryté a dnes jsou opět viditelné. Projekt rekonstrukce svěřilo město Markovi Štěpánovi na základě dobrých referencí a jeho zkušeností s historickými objekty.
Stříbrný dům je takovým historickým sendvičem. Každé patro je z jiné doby. Ve sklepě začnete gotikou a v podkroví skončíte ve 21. století. To vše můžete v koncentrované podobě zažít při jízdě výtahem. V jednotlivých místnostech jsou ponechány zdi, klenby i povrchy v syrovém, původním stavu. Ve výtahové šachtě můžete vidět i část expozice nebo mé stříbrné boty ze slavnostního otevření domu.
Renesance vytvořila v domě základní modulový rastr a členění, měšťanské přestavby z 18. a 19. století na něj neuměle navazovaly a dispoziční jasnost zastřely. Nové řešení původní univerzální dispozici domu opět odhalilo. Provoz uvnitř stavby je členěn převážně po výšce. Ve sklepě je expozice výjimečných historických nálezů z domu, nástupní prostor slouží informačnímu centru a čajovně, v patrech je koncertní sál s kapacitou 50 míst a dva menší historické malované sály, dále zázemí institucí Brána Jihlavy, JAM (Jihlavský architektonický manuál) a Centra dokumentárního filmu. Provozní koláž, která vzni- kala na míru výjimečné stavbě, odpovídá zájmu investora umožnit historickému objektu vyniknout v původní prostorové, materiálové i stylové velkorysosti a zároveň jej předvádět co nejširšímu publiku jako architektonické dílo, které vyniká jedinečným rytmem nového a starého vně i uvnitř.
V návrhu hraje podstatnou roli stříbrná barva doplněná šedými tóny. Na šedém základu vyniká stříbro jako akcent propojující starou a novou architekturu. Kovová perleť, dominující výmalbě soudobě řešeného akustického sálu, se uplatňuje i na kamnech nebo ve výmalbě sálu, který je inscenován historicky. Nerezové prvky zdůrazňují současné intervence vedle pocínovaných uměleckořemeslných aplikací. Původ domu sahá až do 13. století, které se neslo v duchu stříbrné horečky a dalo základy slavnému městu. To potvrdil také unikátní nález nástrojů na ražbu stříbrných mincí z doby před rokem 1300, objevený při archeologickém výzkumu ve dvoře. Stříbrné je také filmové plátno v podkrovním prostoru CDF.
Právě podkroví, vzhledem k tomu, že to původní nebylo v dobrém stavu, bylo vystavěno nově, což je přiznané už při výstupu do posledního patra po zcela současně vyvedeném schodišti. „Schodiště do podkroví je samozřejmě stříbrné. Má samonosnou konstrukci, zahýbá se do tvaru písmene U a stupně jsou vidět shora i zdola. Trochu máte pocit, jako byste se ocitli v grafickém optickém klamu Mauritse Eschera,“ popisuje ho architekt Štěpán.
Stavba je přístupná i výtahem, jehož poloha v komoře v jádru dispozice byla vybírána z osmi možností. Stěny šachty zůstaly neošetřeny v původním stavu, jsou pouze pigmentovány. Jízda výtahem je tak historickým exkurzem do různých období stavebních konstrukcí.
Více info najdete na jam.jihlava.cz
