Jeden z nejvyhledávanějších českých scénografů a kostýmních výtvarníků Marek Cpin nevydrží bydlet na jednom místě příliš dlouho. Tenhle sériový nájemník má však jedno pravidlo: své byty hledá zásadně v domech postavených podle funkcionalistického kánonu.
Řadu let bydlí v Praze, narodil se ve slovenské Nitře, žil v Liberci, ale za svůj původní domov považuje Brno. Tam vyrůstal, vystudoval a začínal svou úspěšnou kariéru u divadla a filmu.
„Brno pro mě bylo TO město. K Praze nemám takový vztah, není to úplně moje krev,“ říká. „Ale na konkrétní místo se nijak nevážu. I od Brna jsem se odstřihl překvapivě snadno, asi proto, že ne úplně – jsem na něj pořád pracovně napojený a mám tam rodinu.“
Brno se mu dostalo pod kůži i v jiném smyslu. Tamní vyhlášená funkcionalistická architektura, jíž byl od mládí obklopen, se dodnes odráží ve volbě jeho bytů. „Bydlím zásadně ve funkcionalistických domech,“ konstatuje, když se ohlíží, kde všude v hlavním městě už pobýval, a vypočítává důvody. Budovy postavené ve slohu, který hlavně ve 20. a 30. letech zosobňoval pokrokový charakter nově se rodící československé republiky, mají podle něj oproti dřívějším stylům lidštější měřítko, jež se projevuje například v tom, že v nich nejsou příliš vysoké stropy, bývají také chytře vymyšlené a oplývají řadou užitečných řešení. A hlavně rozměrnými a početnými okny i vhodně umístěnými světlíky přinášejícími do interiéru záplavu světla.
Ve svém současném bytě v památkově chráněném domě od architekta Jana Gillara z roku 1937, který stojí nedaleko Letenských sadů, žije Marek Cpin rok a půl. Stěhoval se sem za prvního, nejtužšího lockdownu z jiného funkcionalistického činžáku na Vinohradech a připouští, že už se pomalu rozhlíží po změně.
„Stěhuju se často a rád,“ prozrazuje u rozměrného stolu v jídelně, k níž z jedné strany přiléhá obývací pokoj s okny vyplňujícími téměř celou stěnu a ze strany druhé světlá ložnice oddělená rozkládacími dveřmi z průsvitného skla. „Baví mě zařizování, v tom jsem strašně netrpělivý – užívám si tu prvotní vlnu nadšení, zařídím byt jen do té míry, která mi postačuje, a pak už se zase stěhuju. Nikdy jsem neměl žádný pevný koncept, ale spíš kombinuju různé prvky, abych dosáhl určité estetické kvality a funkčnosti.“
V té netrpělivosti se možná odráží něco na způsob profesionální deformace. Marek Cpin vystudoval scénografii na JAMU a vypracoval se mezi největší kapacity v oboru. Dlouhá léta spolupracuje s Divadlem Na zábradlí i Národním divadlem a je dvojnásobným laureátem Ceny divadelní kritiky, třikrát byl nominován na prestižní divadelní Cenu Alfréda Radoka. Vedle toho se věnuje také kostýmnímu výtvarnictví pro film (dosud získal dvě nominace na Českého lva) a několik let spolupracuje s pražským obchodem francouzské značky Hermès, pro nějž vytváří hravé instalace ve výlohách. V Pařížské patří k tomu nejlepšímu a už jen kvůli nim stojí procházka touto ulicí za to. Ve všech svých tvůrčích polohách je Marek Cpin zvyklý neustále stavět, bořit a zase stavět. Jistá pomíjivost a prchavost, která by běžného smrtelníka odrazovala, mu dokonale vyhovuje: scéna se postaví, inscenace odehraje a poté se kulisy rozeberou, aby se udělalo místo pro novou scénu. Zas, znovu, rychle, hbitě… Žádná nostalgie, žádné dlouhé ohlížení se. A tak to má i se svým častým stěhováním.
Jedním z jeho důsledků je fakt, že doma nehromadí zbytečné věci. Ač je ve své práci obklopen objekty, jimž na jevišti propůjčuje nový význam a jejichž symboliky inscenace využívají, mimo divadlo na předmětech nelpí. Nemá je ani kam ukládat – v bytě najdete jen pár drobných kusů nábytku, žádné velké skříně, šatny či dokonce úložné systémy, jak se v dnešním velkonábytkářském newspeaku říká. Scénograf si domů pořídil jen knihovnu z IKEA, pohovku a darem dostal dvě kancelářské skříňky. V bytě se Marek Cpin obklopuje spíše věcmi, k nimž má osobní vztah a jež s sebou přenáší z bytu do bytu. Nejdéle s ním žije rozměrný obraz Posezení od brněnské malířky Marie Butuly Ciché a nejosobnějším kouskem je linoryt, který v 60. letech minulého století vytvořil jeho prastrýc, slovenský výtvarník Štefan Cpin. Bílé stěny také zdobí české filmové plakáty z 60. a 70. let. A jídelní stůl, u kterého jsme si povídali a nad nímž visí Posezení, přímo pro něj vlastnoručně vyrobil známý pražský optik Filip Žilka, jinak tedy amatérský truhlář. Je to zatím jediný stůl, který Žilka kdy udělal, a to bez použití hřebíků tradiční metodou japonských spojů.
„Neinvestuju do nábytku, místo toho si pořizuju jen detaily, co se jednoduše sbalí,“ říká. „Když si chci udělat radost, kupuju si porcelán – užitkové věci s jistou estetickou hodnotou. Až se budu příště stěhovat, radši si s sebou zabalím hrnek než skříň.“
Novinkou ve scénografově domácnosti jsou pokojové rostliny, které si začal pořizovat až do svého současného bytu. „Zkouším to s nimi, mám rád zelenou barvu,“ říká. „Navíc ten strohý funkcionalismus potřebuje trochu zjemnit a oživit.
Článek vyšel v tištěném vydání Dolce Vity 11/2021. Další návštěvy v interiérech zajímavých osobností najdete zde.
foto: Karin Zadrick
text: Vladan Šír
supervize: Petra Balvínová
set design: Marek Cpin