Slovenskou umělkyni Zuzanu Svatik jsme navštívili v jejím bratislavském ateliéru, v malém řadovém domku, v němž ještě nedávno bývala prodejna potravin. Mezi krabicemi s nevybalenými objekty, které v říjnu vystavovala v olomouckém Telegraphu, a rozpracovanými prototypy děl na jarní výstavy, jsme si povídali o tom, proč je užité umění vyprázdněný pojem, o traumatech, která si přinášíme z rodiny, i o arachnofobii.
Po vernisáži pop-up výstavy v Telegraphu následovala v místním kině velmi zábavná přednáška, během níž Zuzana přeskakovala ze snímků svých keramických objektů na fotografie z cest nebo bizarností z Mimibazaru. „Přítel mi řekl, že to byl můj první neplacený stand-up,“ směje se autorka a pokračuje: „Svou tvorbu, nebo když o ní mluvím, se snažím postavit tak, aby to lidi bavilo. Strašně nerada se nudím. Většina tvůrců, kteří se věnují užitému umění, se asi 90 procent času svých přednášek zabývá technologií, což nikoho nezajímá a zároveň to znamená, že jejich tvorba je úplně vyprázdněná. Když tedy mluvím o svém umění, je důležité říct, jak celkově přemýšlím, co mi připadá zábavné… Technologie je základ. Musím vědět to, co musím vědět, abych byla schopná realizovat své keramické objekty, ale není to vrchol mé tvorby.“
Potřebnou praxi nasbírala Zuzana během dlouhých let, kdy studovala keramiku jak na střední umělecké škole, tak na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě. Vlastně ji k ní ale přivedla náhoda: „Chtěla jsem studovat grafiku, jenže během dnů otevřených dveří, když mi bylo 14 let, mi nějaká studentka na chodbě řekla, že se nejjednodušeji dostanu na keramiku. Začala jsem tam teda chodit a až o něco později jsem nad tím oborem začala přemýšlet.“ První moment, kdy začala skrze keramické objekty kritizovat stávající poměry, byla její bakalářka. Příčilo se jí udělat líbivou bílou vázu s květy — inspiraci pro dekory, který použila, našla na zanedbaných a špinavých chodbách a ve výtahu panelového domu, kde bydleli její rodiče.
Nyní dokončuje doktorandské studium v Ateliéru keramiky na Katedře užitého umění VŠVU a tématem její práce jsou Angažované tendence v kontextu užitého objektu. „Uvažuju nad tím, co to vlastně znamená užité umění, zda vůbec existuje a pokud ano, jaké jsou podmínky, aby daný objekt byl užitým uměním. V tomto momentě dospívám k závěru, že užité umění neexistuje. Teoretici, kteří se tímto oborem zabývají, se zasekli v 70. letech a píší historizující texty o nějakých sklenicích. Nikdo dnes vlastně neumí definovat, co to je užité umění. Je to skleněná váza, na které jsou květy? Ne, to je pouze užitý objekt. Hlavní podstata umění jako takového přece je, že kritizuje stávající poměry. Užitý objekt to ale nereflektuje. Takže nejde o objekt kolektivní paměti ale spíš kolektivního zapomnění. Pěkné květy na ručně foukané skleněné váze nereflektují, v jakých sračkách teď žijeme. A právě tento moment mě zajímá. Užitý objekt podle mě může být uměním pouze v případě, když kritizuje společenské poměry. S touto premisou pracuji ve své disertační práci.“
I pro Zuzanu je užité umění vyčerpané téma. A tak užitý objekt jako takový opouští a věnuje se volnému umění. O koncepci sochařských objektů diskutuje se svým přítelem, sochařem Markem Štullerem. „Neumím nad svou tvorbou přemýšlet dvojrozměrně. Všechny kresby a malby, které mám, slouží pouze jako studie k obrazu na trojrozměrném objektu. Nedokážu to oddělit, kresba je jen součástí mého uměleckého procesu,“ odpovídá Zuzana na otázku, zda ji někdy nenapadlo věnovat se malbě, když na keramické vázy nebo popelníky maluje znepokojivé, leč dokonalé výjevy se sexuální tematikou.
Když někdo sleduje moje sociální sítě, může si myslet, že většinu svého času se dívám na porno a zbytek trávím v hospodě.
V momentě, kdy jsem se začala věnovat levicovým, feministickým tématům, tak mě iritoval point, že společnost akceptuje jedinou podobu ženy, a to je matka, cudná žena starající se o děti, která má tradiční rodinu. Druhá poloha je kurva. Nic mezi tím neexistuje. A tak vznikl můj zájem o tyto motivy. Prostřednictvím sexuality se dají vykreslit celospolečenské vztahy, dynamika vztahů v rámci nukleární rodiny. Sexualita se váže na množství aspektů života. Zajímá mě sexualita v rámci uzavřené rodinné buňky, traumata, která přináší normalizace, jakým způsobem je provázaná s násilím, jakým způsobem to upevňuje tradiční, konzervativní hodnoty atd. Chci zpochybnit ty stávající poměry a vztahy, které všichni akceptujeme a vnímáme je jako jediné správné.
