Stejně jako inscenace Janáčkova divadla, i vizuální podoba repertoáru je výsledkem spolupráce špičkových umělců. Fotograf Martin Faltejsek a grafik Robert V. Novák vytvořili pro sezónu 2025/2026 sérii originálních vizuálů, které nesou silný umělecký rukopis a podtrhují charakter jednotlivých operních premiér.
Každý den uděláme desítky drobných rozhodnutí. Co když jste ale v pozici, kdy vaše volba ovlivní osudy mnoha lidí nebo rovnou celého národa? Dát přednost vlastní touze je někdy tak lákavé… To jsou situace, ve kterých se ocitli i hrdinové a hrdinky našich oper. Copak je možné volit mezi láskou k vlasti a láskou k ženě? A je velkorysost, která překoná žárlivost a nenávist, vůbec volbou? Milostný trojúhelník Aida, Radames a Amneris se stal slavným díky Verdiho hudbě, protože ten jako velký divadelník viděl hluboké lidské drama skrývající se za opulentností starověkého Egypta. To se teď vrací na jeviště Janáčkova divadla v podání pěveckých hvězd Csilly Borros, Sung Kyu Parka a Václavy Krejčí Houskové.
Pro vizuály celé sezony jsem pracoval se vztahem vždy jedné z hlavních postav a prostředí, ve kterém existuje a které ji jakkoliv ovlivňuje. Rozpolcenou intrikánku Amneris jsem se proto rozhodl ztvárnit v obklopení neprůhlednou vodou, která mi za celým jejím příběhem tvoří symbolickou tečku.
Kdo by netoužil po pravé lásce… výjimkou není ani stárnoucí pan Vok z Rožmberka, ale najít ji zatím nedokázal. Měla to být původně komická opera, ale Smetana dal nakonec Čertově stěně jiné vyznění. Humor ale nezmizel a režisér Jiří Heřman spolu s Jiřím Brücklerem, Romanem Hozou a Kateřinou Kněžíkovou v hlavních rolích jsou zárukou, že to bude zážitek nejen hudební.
Vzkvétající i upadající pocity lásky a všechny intriky s tím spojené jsem potřeboval zahalit do všeobjímajících oblak, které mi zastřešily všechno, o čem tato opera pojednává. Mlžné mraky, které se pomíjivě rozpadají, morfují a umlčují hlasy. Celé kouzelno jsem zasadil do prostředí české krajiny v rozkvětu, kde melancholii postavy znázorňuje potemnělá atmosféra. Věděl jsem, že to správné světlo bude jen několik málo minut po západu slunce. Takže i když samotné focení trvalo jen chvíli, předcházely mu několikahodinové přípravy včetně ztíženého přístupu.
Johann Strauss má 200. výročí. My mu jdeme popřát, a co lepšího vybrat než jeho slavného Netopýra, skutečný klenot vídeňské operety.
Netopýr je můj autoportrét, protože jsem se v něm osobně zhlédl. Záměny identit, nedorozumění, všechno naruby, trochu tajemno a zároveň hravost. Pro mě energie, která se mi občas děje bez vlastního přičinění. Naposledy jsem hlavou dolů visel asi tak v deseti letech na naší sídlištní průlezce, takže toto focení šlo daleko za hranici mé komfortní zóny.
Händel, Agrippina, Collegium 1704 a režie Martina Glasera – zde je volba jasná! Na prkna Janáčkova divadla poprvé vstoupí císařovna Agrippina a s ní politické intriky, láska i šťastný konec, jak to k barokní opeře patří.
Měli jste někdy nutkání lézt na prudkou stěnu z jemného, ale zrádného štěrku? Vyškrábat se na vrchol se může zdát jako lehký úkol, ovšem jen zdánlivě, protože každý pokus končí odřenými dlaněmi i koleny. Vrchol se zdá blízko, jenže hroudy, kterých se držíte, se pod tlakem dlaní drolí na prach. Pokud ano a někdo vás a vaše ambice sledoval zezadu, musel mít vnitřní neklid. Asi jako všichni řidiči nákladních aut v dole, kde jsme fotili, protože focení probíhalo za plného provozu.
