Sám se označuje za moravského architekta a nevidí v tom nic špatného. Jeho ateliér, který založil v roce 1997 a v němž pracuje společně se svou ženou Vandou Štěpánovou, najdete na okraji Brna na sídlišti v Řečkovicích, v přízemním objektu bývalé mandlovny.
„Dlouho jsem se trápil tím, že nemám rád město, že jsem venkovský typ. Až jsem se dočetl, že stejně to měl i Frank Lloyd Wright, a to mě uklidnilo,“ říká Marek Štěpán a kochá se pohledem na podzim v přímém přenosu. Ačkoli se ve svém ateliéru zabývá rozmanitými typy architektury, náš hovor se stále stáčel k jednomu tématu — sakrálním stavbám.
Architekturu jste šel z rodného Frýdku‑Místku studovat do Brna. Jak na vás Brno zapůsobilo? Inspirovalo vás?
Brno mě moc neinspirovalo. Já jsem spíš maloměšťák. Ale našel jsem si tady svou ženu Vandu, takže jsem se tu po studiích usídlil. Bydlíme kousek odsud ve Vranově, což je taková lichtenštejnská vesnička.
Brno mě moc neinspirovalo. Já jsem spíš maloměšťák. Ale našel jsem si tady svou ženu Vandu, takže jsem se tu po studiích usídlil.
Možná jsem čekala, že se trochu rozpovídáte o brněnských kostelech, které měly vliv na váš zájem o sakrální architekturu. Pamatujete si na svůj úplně první projekt v této oblasti?
To vím náhodou úplně přesně. Byla to Boží muka na Pražmě v Beskydech (obec Pražmo pojmenovaná podle hraběte Pražmy, pozn. red.), odkud pocházím. Se spolužáky z architektury jsme tam pořádali plenéry, relaxovali a stavěli zajímavosti v přírodě ze dřeva, papíru nebo z materiálu, který jsme našli. Během posledního workshopu vznikla kamenná Boží muka, která jsem navrhl jako poděkování rodičům. Objekt ve tvaru mohyly je završen sochou sedícího Krista. Typický slezský Kristus je unavený, podpírá si hlavu, ale já jsem ho vytesal s viktorkou, symbolem vítězství. Dělal jsem ho ze starého kostelního schodu a vůbec jsem tenkrát netušil, že pískovec, čím je starší, tím je tvrdší, takže jsem si to tesání pěkně užil.
Tím to tedy všechno začalo?
Ano, na základě této „reference“ jsem pak postupně získával další zakázky jako třeba dveře do kostela, okno… A tak se to pomalu rozvíjelo, až jsem se dostal k rekonstrukci celého kostela, což byl sv. Václav v Ostravě. Památkově chráněná stavba stojí na poddolovaném území, takže se trochu propadá, pilíře, které ji drží, jsou nakřivo. Uvnitř jsme vytvořili univerzální prostor, kde se kromě bohoslužeb mohou konat také nejrůznější kulturní akce a teď by měl začít sloužit ostravské mládeži.
V souvislosti s vaším zájmem o sakrální architekturu vznikl projekt LASAPRO, laboratoř sakrálního prostoru. O co v něm vlastně šlo?
To bylo v rámci výuky na VUT v Brně. Začal mě zajímat duchovní brownfield, což je podobné jako brownfield v průmyslové oblasti, tedy opuštěné, zanedbané území. V rámci Moravy jsme zkoumali jak tvrdá data staveb, tak měkká data lidí a došli jsme k poměrně zajímavým číslům. Od války se tu pohnulo sedm až osm milionů lidí (odsun Němců, pak z vesnic do měst apod.) a místa, na nichž původní kostely stojí, jsou opuštěná, je velká koncentrace kostelů v centrech měst, ale na krajích nic není. Zabývali jsme se tedy tím, kde kostely chybí, a hlavně co s těmi, které už neslouží.
