Zdeněk Vacek

AB: Proč sis chtěl povídat právě tady?

ZV: Nápady a inspirace ke mně nejvíc přicházejí, když jsem v pohybu, na kole, při veslování… a nebo ve sprše (smích). Chtěl jsem, aby v Dolce Vitě zaznělo něco, co jsem ještě jinde neřekl, tak jsem to chtěl s tebou zkusit jinak než u stolu, na vzduchu, při chůzi.

AB: Co znamená „jinak“?

ZV: Stále častěji se zaobírám tím, jak na stejné věci, momenty, situace nahlížet novým pohledem. Vystoupit ze zajetých kolejí, nebránit se a například jet na kole do studia jinou cestou, než jsem zvyklý. Nebo jít na výstavu, na kterou se mi vlastně moc nechce, protože jsem si na ni udělal názor ještě před tím, než jsem ji viděl. Někdy lituji, protože výstava je přesně tak blbá, jak jsem čekal, ale častěji jsem překvapený, o co bych se v životě ochudil, kdybych danou věc nevyzkoušel. Dává to smysl?

AB: To uvidíme, až si přečteme tenhle rozhovor… Kde a kdy se potřeba dělat věci jinak u tebe objevila?

ZV: Určitě už na učňáku. Když jsem pak začal vědomě tvořit, poznal jsem, že hledat jiný způsob, je cesta. Už několikátým rokem jezdím na sebepoznávací desetidenní retreat do Německa. Jmenuje se Gay Love Spirit, ale nepředstavuj si duhu ani jednorožce, je to unikátní a profesionální práce s lidmi na naprosto božím místě. Cílem je propojit sexualitu, životní energii a duchovní svobodu na vědomé i tělesné úrovni. Vše, co se tam děje, je velmi křehké a mocné zároveň a vede to k neuvěřitelnému uvolnění a poznání. Každý rok tam jezdím řešit svoje „issue“. Je to součást mojí několikaletý terapie, při níž se zaobírám, co a jak bylo a hlavně, jak s tím vším, co mi život naložil nebo nenaložil, můžu dál růst a rozvíjet se. Thomas, který kurzy vede, mi jednou doporučil, ať si zážitky a prožitky nechávám co nejdéle jen pro sebe. Jakmile je začneš sdílet a vyprávět, začne se z nich vytrácet autenticita a začnou je formovat slova. To „jinak“ je pro mě uvědomění, že to, co se děje, se děje teď a tady, protože je to teď a tady, ale zítra a jinde už by stejná věc byla trochu jinak. Proto jsem chtěl vypadnout ze studia, ze svojí komfortní zóny a udělat rozhovor na nějakém magickém mísětě. Chtěl jsem vytvořit jinou náladu, jiný kontext a možná i nové myšlenky.

AB: A proč právě tady?

ZV: Protože jsem nikdy nedělal rozhovor v parku. Ty jo?

AB: Ne, ale líbí se mi to čím dál víc. Proč je pro tebe důležité vystupovat z komfortní zóny? Nebere ti to naopak energii?

ZV: Jo i ne, protože je to provázané. V bezpečí je nám sice dobře, ale nic moc zásadního a pokrokového tam nevznikne. Paradoxem je, že já vlastně nemám rád dělat věci jinak. Vždycky se tak trochu bojím a mám úzkost, když je něco poprvé nebo nové, ale zároveň rád strach a úzkost překonávám, protože věřím, že jedině tak se může člověk posunout dál. Každá nová zkušenost tě formuje. Jsem rád ve svých komfortních zónách, ale všechno, co mě z nich vytrhává, mě jako by očkuje a posiluje. 

AB: Jsi citlivý na místa? Na jejich energii?

ZV: Asi jako skoro každý. Poznám, kde mi je dobře a kde ne, nejen na místa, ale i na situace. A to je asi i důvod, proč mě baví vytvářet instalace spojené s výstavou. Baví mě vymýšlet prostor, který vyvolá emoci. 

AB: Má to vliv i na prostředí, kde tvoříš?

ZV: To je zajímavá otázka, protože když jsem šel za tebou po nádvoří Strahovského kláštera, napadlo mě, že by byl úlet mít studio se zahradou a pracovat venku. Postavit zlatnický ponk mezi stromy a kytky a být na vzduchu, tak jak to mám celý život rád. Spojit příjemné s užitečným, jak se říká (smích). To by mě bavilo moc.

AB: A proč nemáš ateliér se zahradou?

ZV: To je jednoduchý. Protože mě to nikdy nenapadlo. Fakt až před chvílí. Tak vidíš, jak je dobrý dělat věci jinak. Minimálně jedna věc se nám už dneska povedla. Díky tomuhle rozhovoru si zařídím open air studio. 

AB: Zmiňovaný retreat probíhá venku nebo uvnitř? 

ZV: Jak kdy a jak co. Já se ho účastním v srpnu, takže je nádhera být venku. Je to kousek za Berlínem u velikého jezera, všude okolo husté lesy a první, co každé ráno uděláš je, že si jdeš zaplavat. Bydlí se v domě, kde máš svůj pokoj, nebo můžeš spát na zahradě v altánu. Od budíčku do prvního ranního setkání se nemluví, takže si jdeš zaplavat, zacvičit jógu a pak na dřevěném mole mezi lekníny snídáš, piješ kafe a slyšíš jen zpívat ptáky a šplouchat vodu. Prostě boží. A pak už to jede. A večer, ideálně po sauně v jezeře si říkáš, co to zase dneska bylo za trip.

AB: Jak jsi to místo objevil? 

ZV: Díky blízkému příteli Martinovi, který rád a neustále objevuje cesty, jak pracovat s tělem a energií. Doporučil mi, ať to zkusím, ale ještě lepší bylo, že mi rovnou řekl, ať nemám vůbec žádná očekávání. Nic jsem si nepředstavoval, netěšil jsem se, jen jsem se tak trochu bál (smích). První dojem byl bizarní, protože tam bylo osmdesát chlapů v ubytovně, která připomínala hotel ROH. Zvenku vypadal malý, ale uvnitř byl veliký a útulný. Díky osvíceným majitelům se z něj stal za roky působení intimní a bezpečný prostor. Já nejsem úplně komunitní týpek, který si libuje ve společnosti sto dalších gayů… Mimochodem dneska už říkám gayů, k tomu mě vedl můj terapeut, ale stejně mnohem radši říkám buzny. Slovo gay mi přijde stejně teplý, jako slovo design (smích). Ale abych se vrátil do Strausbergu, je to místo, kde se setkávají učitelé, terapeuti, tantra maséři, sexworkers a lidi, co rádi zkouší něco nového, a učíme se všichni od všech. Hodně workshopů probíhá společně, nebo se tvoji partneři neustále obměňují. Tak vzniká hodně silné vzájemné napojení. 

AB: A co se ti tam děje?

ZV: Nacházím v sobě věci, které jsem vůbec netušil, že v sobě nosím. A dokážu je otevírat. Už jedenáctým rokem chodím na terapii, ale mluvením řeším problémy jen na mentální, racionální úrovni, kdežto tady si to odžiješ i tělesně. Takhle přepisuji i svoje tělo. Poprvé to bylo hodně silný. Něco jsem otevřel a pak tři dny v kuse brečel. Nikdy bych nevěřil, jak některé kombinace přístupů můžou člověka posunout. Vlastně se tam děje, že k sobě samému můžeš objevit zase jinou a zdravější cestu. 

AB: A co nového jsi uprostřed borovicového lesa kus za Berlínem o sobě zjistil letos? Souviselo to nějak s tím, že ti v lednu umřela maminka?

ZV: Samozřejmě. Ale já si tam nejel řešit smutek po mámě, já se tam rozhodl, že už nebudu trpět za ni. Máma měla hodně traumat a já je v sobě nosil. Už jenom kdybych je měl začít vyprávět, budu brečet, přitom to není můj život. A bylo důležité máminy hrůzy odstřihnout

AB: Ty jsi mámě neříkal mami, ale Jitko nebo Jíťo. Kromě toho, že jste si byli velmi blízcí, byla deset let součástí tvojí firmy. Vyráběla šperky, které jsi navrhl, navíc metodou, kterou jsi vyvinul. Jak se vyrovnáváš s tím, že Jitka od ledna není…

ZV: Říkal jsem jí jménem od puberty a ona to měla ráda. Máma byla skvělá. Když jí bylo sedm let, před očima jí staršího bráchu přejel vlak a ona se navíc musela dívat, jak její máma s tátou sbírají, co z něj zbylo. No hrůza hrůz, do toho tuhej totáč, její táta byl přísnej, rákoska na denním pořádku, potom trable s chlapama, ale o to větší svobodu dala nám — svým dětem. Směli jsme všechno a možná to bylo důvodem, proč jsme se k ní vraceli. Ségra i já jsme se jí se vším svěřovali. A stejně důvěrný to bylo i na konci, kdy si nás Jitka zavolala a řekla: „Hele, umírám, bude to za chvíli a potřebuju, abyste udělali pár věcí, které já už nezvládnu dokončit.“ 

AB: To je hodně jiný přístup.

ZV: Ona taková byla. Dost mi pomohlo, že chodím už roky na terapii, kde mě naučili říkat nepříjemné věci a bavit se de facto o všem. Nic nezametat pod koberec. Hodněkrát jsem po mámě chtěl, aby odpověděla na moje otázky. Tudíž, když přišla ona s touhle svojí poslední prosbou, udělali jsme rodinnou poradu, všichni jsme nahlas řekli, máma umírá a my musíme splnit, co si přeje. A považuji za velké štěstí, že se nám to povedlo. 

AB: A co si přála?

ZV: Například trvala na tom, že chce umřít doma. Že za žádnou cenu nesmíme zavolat rychlou, protože nechce do nemocnice. To bylo těžký, hlavně pro tátu, zpočátku odmítal na podobnou podmínku přistoupit. Nebo chtěla sehnat právníka, aby dořešila pozůstalost. Když opustil její byt, posadila se na gauč a řekla: „Tak a mám hotovo.“ A byla úplně v ­pohodě. Když ti umře máma, nejde to popsat slovy, protože ti chybí kus tebe. To je skutečný přestřižení pupeční šňůry, ne to v porodnici. Ale díky jejímu svéráznému uvažování mám klid v duši, protože jsme si stihli všechno říct. Určitě všechno podstatný. 

AB: A co jsi o Jitce naopak nikdy neřekl? 

ZV Že byla buldozer. Asi jak ji formovaly krutý věci, tak měla neskutečnou energii a motor jaderné elektrárny. A uměla nám to předat. Naučila mě, že prachy se musí vydřít. Možná na dnešní poměry až trochu nezdravě, protože její krédo bylo, i kdybych chcípla, tak to vydělám. Ale naučila mě taky, že všechny peníze musím vracet do podnikání a firmu rozvíjet. Když už něco děláš, tak nejlépe, jak to jde, říkávala. Ségra to má stejně.  

AB: Jaká byla Jitčina původní profese? 

ZV: Byla písmomalířka a když skončil totáč, aranžovala výlohy luxusních obchodů. Musela toho nechat, protože se starala o babičku, svoji mámu, která měla Alzheimera. Málem ji to složilo, babičku neustále lovila někde v parku. Ale pak, když chtěla zase pracovat, přišla jednou za mnou do dílny a už tam s námi zůstala. Pro mě to byl způsob, jak jí vrátit všechno to dobrý, co do mě nacpala. Poslední čtyři roky si s sebou musela nosit kyslíkovou bombu, všude měla hadičky, bez kterých nemohla dýchat, a byla z toho šílená. Ale vyrábět šperky vedle mě milovala. U toho byla šťastná. Říkala, že si k nám chodí odpočinout, že ve studiu na všechno zapomene. 

AB: Co máš po Jitce?

ZV: Tendenci všechno přehánět. Jsem megaloman, stejně jako byla ona. A taky jsem po ní dříč. Furt a rád makám. A jsem hrozně emocionální, to mám asi taky po mámě. Navenek tvrďák, ale uvnitř cíťa. 

AB: A co ti po ní chybí? 

ZV: Všechno. Ale mám takový sen. Máma byla nádherná ženská. Vlasy z černého uhlí, oči barvy tropického medu a jehlice místo kotníků. Skvěle se oblékala, už dávno za totáče. Sama si šila šaty, kostýmy, dokonce i kožich! Měla svoje mega dlouhý řasy a nádherně nalíčený hnědý stíny. Jednou, to jsem byl ještě dítě, za mnou přišla do nemocnice a měla na sobě červený šaty s oranžovými květy. Štíhlá a sexy. A já bych chtěl nechat ušít podobný šaty a poprosit ségru, aby mi v nich zatančila. Abych ještě jednou viděl Jitku tančit. 

AB: Kdo teď dělá pukování místo ní?

ZV: No já, kdo jinej. Musím to předat dál, ale zatím nemám sílu někoho na její místo posadit. 

AB: Můžeš vysvětlit, co je pukování a čím je tak unikátní?

ZV: Je to výroba šperků pod mikroskopem, kdy mikro bodovou svářečkou usazuješ na zlatou nit drahokamy. Respektive to tak je dnes, ale mělo to dlouhý vývoj. Pro Jitku to byla ideální práce, protože blbě viděla, což je u zlatničiny docela problém. Proto mě napadlo posadit ji k mikroskopu. Zabili jsme rázem dvě mouchy jednou ranou. Jitka dovedla pukování k absolutní dokonalosti, protože já ho sice vymyslel, ale ona to za tím mikroskopem odseděla. To ona zdokonalila různé postupy, jak vytvořit šperkům rozdílné nálady. Já jí řekl, že to potřebuju buď víc organický nebo minimalistický a ona přišla na způsoby, jak s touhle metodou různě pracovat. Bizár je, že ve studiu mám vyvzorovaný šperky, který dělala podle mých návrhů a dneska já vyrábím šperky podle ní, respektive podle jejích prototypů. 

AB: A jak se ti Jitčiny šperky vyrábí?

ZV: Na jednu stranu je to super, protože je to, jako by byla pořád se mnou, ale nebudu kecat, dost často u toho brečím. Ale právě díky zmiňovanému retreatu jsem si našel téma, kterému se chci příští rok věnovat, a to je dospívání. Protože dokud tu máma byla, nedokázal jsem dospět. A teď se musím od ní, se vší láskou, kterou k ní chovám, odpoutat. Příští rok chystám výstavu, která bude tohle téma zpracovávat. Pracovní název je Rituál dospělosti a bude to vlastně i oslava pětadvaceti let, co se věnuji šperkařině a dvacet let od mojí první instalace na Designbloku. 

AB: Co tě nutí dospět?

ZV: Kromě toho, že je mi tolik, kolik mi je? (smích) V některých kulturách jsou zvyky, které mají být jasnou hranicí mezi dospíváním a dospělostí, ale já nikdy ničím podobným neprošel. A možná, že jsem se tomu i bránil. Jak je třeba možný, že jsem si uvědomil svou vlastní smrtelnost a s tím jsem v pohodě, ale řeším, co znamená vědomě dospět?

AB: Už víš, jak bude výstava vypadat?

ZV: V retrospektivní části procházím svým životem. Vybral jsem si milníky, které formovaly moji tvorbu i soukromí. Což mi pomůže pár věcí pojmenovat a také je jednou provždy uzavřít. I to se do výstavy promítne. Ale aby to nebyl moc velký patos, větší prostor bude mít moje současná práce, nový věci. Moje tvorba a můj život se vždycky hodně prolínaly, ale tentokrát budou součástí výstavy i hodně intimní momenty. Hraju si s myšlenkou, že zveřejním části svých deníků, svoje verše, atp. 

AB: A proč to chceš udělat? 

ZV: Protože jsem přesvědčený, že se v těch sračkách spousta lidí najde. A jsme zase u té jinakosti. Třeba tenhle formát bude trapný, ale to se dozvím jedině tak, že to vyzkouším. Podívám se, co se vlastně za těch dvacet pět let stalo. A taky chci udělat nový věci. Vím, že umím přetavit těžký témata v krásný šperky. 

AB: Umíš se rozhodovat?

ZV: Vůbec. Trpím. Jsem typ, který, když se pro něco rozhodne, pak špekuluje, jaký by to bylo se rozhodnout naopak. Na druhou stranu v podstatných věcech jsem pevnej. Jako dítě jsem měl astma, do třinácti jsem prakticky nevytáhl paty z nemocnice. Furt drama. Ale dnes roky strávené na jipce čuměním o samotě do stropu beru jako dar trpělivosti. Jednou se stalo, že naše oddělení sloučili na měsíc s oddělením dialýzy a já byl konfrontovaný se všemi těmi dětmi, který jsou denně napojený na přístroje a nemůžou bez nich žít. A tehdy mi došlo, co je moje astma proti jejich nemoci. A rozhodl jsem se, že žádný astma nechci a že ho prostě mít nebudu. To byl můj poslední pobyt v nemocnici. Během let jsem se astmatu zbavil úplně. Astma je psychosomatický. Takže občas se umím rozhodnout dost dobře (smích).

AB: Pravda prý neexistuje, existují jen vzpomínky. Navíc naše vzpomínky jsou dost často formované vzpomínkami lidí kolem nás. Když se v kontextu našeho povídání, že na věci nahlížíš z jiných úhlů, zamyslíš, jak to bylo s výběrem tvojí profese, opravdu ti ji vybrala Jitka?

ZV: Možná to bylo tak, jak už jsem řekl v mnoha rozhovorech. Ale možná mi práci nevybrala máma, protože se to jevilo jako skvělá možnost pro dušnýho kluka. Možná jsem k tomu byl předurčenej. Možná jsem si profesi zlatníka vybral já sám. Musím přestat říkat my a začít říkat já. 

AB: Kdybych tě měla popsat, tak mimo studio působíš křehce, ale když mluvíš o práci a špercích, jsi velmi sebejistý. Pomáhá ti profese klenotníka se sebevědomím?

ZV: Určitě. Už na učňáku, když jsem se učil řemeslo, jsem sám sebe překvapil, jak mi to šlo. Nejen šperky vyrábět, ale i je vymýšlet. Klenotník musí být svým způsobem hodně sebejistý, protože jen v kamenech máš obrovský peníze. Nesmíš se nechat utopit v pochybách. Ani tvůrčích, ani byznysových. Já mám navíc obrovskou kliku na osvícené klienty, kteří mi důvěřují. Nebojí se být jiní. A jsme zase u toho. Moje tvorba nahlíží na výrobu šperků odjakživa „jinak“, jen si to teď nějak víc uvědomuji a potřebuji to dostat i do svého osobního života. 

AB: Už víš, jak bude vypadat kolekce Rituál dospělosti? 

ZV: Mám v hlavě úplně nový nápad a už teď vzorkuji šperky v novém duchu. Bude v tom Jíťa, ale ne jako hlavní motiv výstavy. Chystám pukované šperky, tak jak jsme je dělali spolu, ale úplně jinak. Zkouším je posunout dál. A dávám si záležet, úplně ji slyším: „No to fakt předělej, umíš to líp!“ A těším se na solitéry. Rituální prsteny. Každý jiný a každý má uzdravující moc. Nebaví mě navrhovat kolekce, miluji dělat šperky na zakázku. Vytvářet šperk pro konkrétního člověka. Baví mě zpracovat moment, kdy jsme se potkali. Každý šperk je vlastně taková vzpomínka na určité období a vystihuje náladu té chvíle. S nadsázkou říkám, že moje šperky spojují lidi, kteří by se jinak nepoznali. Nechci říkat, že stárnu, ale jak nabývám zkušeností a jsem bohatší, dávám věci do jiných souvislostí. V Rituálu dospělosti se prolne všechno, a přesto to bude úplně nové. Bude to kolekce šperků na zakázku. 

AB: Říká se mluviti stříbro, mlčeti zlato. Prozradíš na závěr něco, co běžně v rozhovorech neříkáš? 

ZV: Stydím se mluvit o osobních až intimních věcech, což jsem tímto rozhovorem totálně prolomil. Šest let jsem se svým klukem Jendou, miluju ho a vlastně to moc lidí neví. Díky němu jsem se hodně posunul, za což jsem mu nesmírně vděčný. Původně jsem s nikým nechtěl chodit, novému vztahu jsem se bránil a neustále jsme si s Jendou říkali jo ne jo ne až teď říkáme, že spolu nechodíme už šest let. Uvědomil jsem si, že jsem typ na dlouhodobý vztahy a že je mi dobře být s někým, koho znám dlouho. A i kdybychom se s Jendou rozešli, už navždy budeme rodina. Podobně to mám i s Marií, která je nejen moje pravá ruka ve firmě, ale jedna z nejdůležitějších žen v mém životě. Spojuje nás pouto, které je na jednu stranu silné, ale i křehké a je důležitý o něj pečovat. Zní to jako strašný klišé, ale je to tak. Největší luxus jsou vztahy s lidmi.