Designér Jan Plecháč si po deseti letech zkušeností a světového úspěchu založil vlastní studio ve Vršovicích. Jak se nejen jeho designu daří v této krušné době?
Ze sporťáka, co neuměl kreslit, se skrze lásku k Porsche dopracoval k současné designérské elitě. Kariéru mu odstartovala drátěná křesla Icons, která navrhl v rámci své diplomové práce na pražské UMPRUM. Tam se mimochodem seznámil také se svým dlouholetým spolupracovníkem Henrym Wielgusem. Ve třiadvaceti si potřásal rukama se zásadními osobnostmi italského designu, a tak nemůže být divu, že se dnes jeho design prodává po celém světě, dokonce i mezi americkými celebritami. Posbíral řadu ocenění, jako například Objev roku 2010 cen Czech Grand Design, a kdyby se mezi designéry rozdávaly ceny za nejsportovnější postavu nebo nejdelší vlasy, tak by si minimálně jednu z cen odnesl taky. Loni se osamostatnil, založil vlastní studio a ještě než pandemie nadobro zařízla kulturu, stihl také pořádně zazářit na Designbloku, nejdůležitější tuzemské přehlídce designu.
S Janem Plecháčem se potkáváme v pražských Vršovicích, kde si na jednom ze zdejších dvorů postavil první vlastní studio. Čistý a minimalisticky bílý ateliér je plný vzpomínek na úspěšné desetiletí i současných prototypů, na nichž právě pracuje s mladým designérem Ondřejem Lalákem. Rekonstrukce tohohle vnitrobloku musela dát bezesporu zabrat. Výrobnu léčiv z roku 1928 a následnou opravnu motorů, do které posledních třicet let pršelo, proměnil Plecháč k nepoznání. Jak ale brzy zjistím, potřeba zachraňovat staré věci je mu přirozeně vlastní. Podobně jako touha tvořit a dělat svět o trochu lepší.
Na čem tu teď s Ondřejem děláte?
Pracujeme na mé autorské kolekci. Malou předzvěst představíme na letošním Designbloku, vybroušenou verzi pak příští rok v Miláně. Jde o sérii trubicových svítidel, která parafrázuje obyčejné plastové zářivky. Jen s tím rozdílem, že to děláme celé z křišťálu a ten dekor je spojením průmyslově vyrobeného polystyrenu a ručně foukaného skla. Je to taková zvláštní kombinace, která mi přijde docela vzrušující a hezky světelně funguje.
Obtiskávat polystyren do skla, to zní poněkud odvážně. Co tě k tomu přivedlo?
Náhoda. Zhruba před rokem jsem začal hledat první způsoby, jak ty klasické zářivky transformovat do současného skla. Nejdřív jsem pracoval se žáruvzdornou látkou. Jde o vcelku jednoduchý princip. Z textilie, která se používá pro hasičské obleky nebo ohnivzdorné závěsy, se ušije forma, do které se vyfoukne sklo. Nejsem rozhodně první ani poslední, kdo s tím experimentuje – viděl jsem skleničky nebo vázy, ale ještě nikdy jsem to neviděl použité u svítidel. Udělali jsme pár pokusů a vypadalo to skvěle. Jenže při prototypování sádrových forem jsme si jednou potřebovali pomoct polystyrenem a ten se do sádry obtiskl. Vznikla hezká struktura, Ondra si jí všiml a poznamenal, že to má potenciál. Tak jsme udělali celý odlitek z vyzobaného polystyrenu, ale nedopadlo to moc dobře. Uplynulo tři čtvrtě roku, vyrobili jsme nové formy a něco se ve vesmíru potkalo a vzorky se povedly.
Předpokládám, že na souběh vesmírných náhod se při prodeji nejde úplně spoléhat.
Přesně tak. Byli jsme si jisti, že jdeme foukat na jistotu, ale zničehonic jsme byli zase o dva kroky nazpět. Tak to zkrátka se sklem je, stačí, aby se změnila vlhkost ve sklárně, a vše je jinak. Vzorovali jsme, foukali a koumali, kde by mohl být problém. Naštěstí děláme se zkušenými skláři a ty napadlo, že na to jdeme moc rychle. Měli jsme mokré sádry, voda se z nich při foukání nevypařovala jen ven, ale i dovnitř. Drtila to sklo a nepustila ho, aby se obtisklo. Sádra je totiž asi nejblbější věc, do které foukat. Jenže při testování si formu z kovu nemůžete dovolit. A tak jsme vyrobili další sádru a zkusili ji dát do tamprovny na pět set stupňů, což by se mimochodem vůbec nemělo dělat. Nechali jsme ji tam rovnou dvě hodiny, vytáhli ji, foukli do ní a najednou to šlo.
Pracovat na něčem víc než rok bez jistého výsledku, to vyžaduje celkem silnou motivaci.
Celý projekt jsem se rozhodl vyvíjet pod vlastním studiem. Je experimentální a jen při začátku jsem musel obejít tři sklárny. Hledal jsem úplně nové cesty a chvílemi to bylo poměrně bolestivé. V takovém případě nemusí stačit rok ani dva nebo tři.
…
Na Vysoké škole uměleckoprůmyslové jsi studoval v ateliéru, který jako jeden z mála spojoval architekturu a design. Dřímá v tobě stále kus architekta a přistupuješ k realizacím stejně jako k produktovému designu?
Co se architektury týče, tak se pouštím jen do projektů, které nejsou úplně tradiční a umožňují nějaký ten experiment. Vždy jsem tak nějak dělal oboje a jsem za to rád, přeskakovat z jednoho oboru do druhého je osvěžující. Sice je to těžší na sebeprezentaci, ale jiná studia fungují podobně.
Loos, Le Corbusier, Mies van der Rohe, ti všichni se věnovali architektuře i designu. Myslíš, že je to dobře, že se dnes ty obory studují odděleně?
Má to své výhody i nevýhody. Pokud se úzce profiluješ na jednu činnost, tak ji nejspíš děláš líp. Na druhou stranu je tu celá řada renesančních lidí, kteří toho umí víc a ty činnosti se navzájem obohacují. Ateliér Jury Pelcla byl ve své době jediný, který tyto dva obory spojoval, a já jsem za to rád. Spolužákům, kteří studovali jen architekturu, pořád jedna noha tak nějak pokulhávala. Nakonec se to třeba naučili po vlastní ose, ale je pravda, že občas vidím zvenčí opravdu zdařilé realizace, kterým chybí uvnitř chlup citu. Škoda totiž je, když se architektonická strohost dostane dovnitř. Interiéry by měly být měkčí, měly by tě obejmout.
V jednom z rozhovorů jsi říkal, že je tvoje máma „švihadlo“ (učitelka tělocviku) a táta ekonom. Cítil jsi na škole někdy handicap, že nejsi z umělecké rodiny?
Neměl jsem sice umělecký zázemí a neuměl jsem vůbec kreslit, ale věděl jsem, co musím podniknout pro to, abych mohl dělat to, co chci, a dostal se na střední uměleckou průmyslovku. Začal jsem chodit na hodiny kreslení a v tom se projevila moje soutěživost. Byl jsem sporťák, kopačka a ten sport ve mně vzbuzoval tu potřebu dokázat to. Na vejšce mi to kreslení pořád moc nešlo a Boris Jirků mě dokonce chtěl vyhodit z UMPRUMky kvůli figuře. Pořád mi říkal: „Pane kolego, je to takové utažené.“ A tak jsem šel na doučování zpět na střední. Nakonec jsem začal kreslit levačkou a nejdelším uhlem, že už to skoro ani nešlo ovládat, a přestal jsem kreslit nahatý chlapy a kreslil už jen nahatý ženský. Na konci semestru jsem skončil s plným počtem bodů. U Borise Jirků! Už jsem mu samozřejmě nikdy neřekl, že to kreslím levačkou a dlouhým uhlem, aby to vypadalo jako od Schieleho, pořádně rozklepaný, jak to má rád. Dneska už ale takovou kresbu nepoužívám, dělám jen jednoduchá schémata.
Takže se dá říct, že designér už dnes nemusí umět kreslit? Stačí mu dobré nápady?
Myslím, že není důležitý umět kreslit, ale předat myšlenku. Zaha Hadid dělala ke všem projektům jedinou olejomalbu a pak už se k ní nevracela. Měla tým, který ji převedl do návrhu.
Teoreticky se dá tvrdit, že vše, co člověk potřebuje k velmi pohodlnému životu, už bylo navrženo a vyrobeno. Co dál? Potřebuje vůbec svět další design?
To je právě jeden z důvodů, proč už Henry (Wielgus, dlouholetý spolupracovník Plecháče, pozn.red.) dál nechtěl pokračovat, na tuhle otázku ještě hledá odpověď. Já to mám tak, že už ten proces navrhování a experimentování mě baví a naplňuje natolik, že v tom vidím určitou cestu a poslání. Zpříjemňovat a zušlechťovat svět okolo sebe a předávat dobré vibrace dál na společnost. To, že je naše planeta přehlcená všemožným bordelem, mi taky nedělá klidné spaní, ale co můžu změnit, je navrhovat produkty, které morálně, esteticky a funkčně nezestárnou. A pokud k tomu přidám ekologičtější materiál nebo technologii, tak je to jedině dobře.
Definuješ si tak pro sebe udržitelnost? To je tak otřepaný téma, až mě to občas sere. To je přece přirozenost dobrého designu, návrhu i inteligence. My jsme třeba pro TON navrhli stavebnicový stánek, který jezdil pět let po výstavách po celém světě, ale nikde jsme o tom nemluvili. Uvažovali jsme tak odjakživa.¨
…
Co sbíráš?
Auta. Jinak by mě bavilo nakupovat reality. Kupovat ruiny, opravit je a dát do nich všechno. Dokonce jsem uvažoval, že bych se tím i živil, ale ten trh je teď šílenej.
Co bys měl přestat sbírat?
No, právě ty auta. Obecně nerad hromadím, nejradši bych toho vlastnil co nejmíň. Všechno je svým způsobem zátěž. V Anglii jsme s Markétou měli malej byt, dva talíře a dva příbory, jezdili jsme hromadnou dopravou a byli jsme šťastní. Občas si říkám, zda bych s takovým postojem vůbec měl být designérem. Na druhou stranu, člověk vždy něco potřebovat bude a já můžu zařídit to, aby ty věci byly lepší a kvalitnější.
„Less, but better,” jak říká Rams. V čem vynikáš?
To fakt nevím.
Dobře, tak kdyby po tobě měla zůstat jediná věc, co by to bylo?
No, nejlepší by bylo, kdyby po člověku na planetě nezůstalo nic, ale kdybych si musel vybrat, tak to bude naše první kolekce s Henrym, lustry Neverendign Glory pro Lasvit.
To máš pravdu, to je skutečně neverending glory! Teď ti položím pár otázek typu buď, anebo. Forma, nebo funkce?
To je složitá otázka. Funkce je jasná a forma, to jsou všechny ty emoce, které do toho jako designéři přimícháme. Jedno bez druhého prostě nejde.
První impuls, nebo dlouhá rozvaha?
(Jan mlčí.)
Ta odpověď ti dost trvá, takže hádám spíš to druhý.
Reaguju poměrně rychle, pak to ale nechám usadit a začnu věc rozmýšlet ve smyčkách. Myšlenky na první dobrou jsou pro mě strašně důležitý.
Philippe Starck, nebo Dieter Rams?
Rams je timeless a Starck je zase vtipnej. Kdybych je mohl smíchat, tak bych to udělal. Rád míchám protiklady.
Vytvořit, nebo opravit? Jasně že opravit! Hodně nakupuju v bazaru a sbírám věci u popelnic. Tuhle židli jsem našel tady za rohem a opravil, támhle tu taky a tyhle džíny jsem našel u popelnic na chatě.
(Jan zvedá nohy a ukazuje mi zalátovaný kalhoty, špinavý od barev, o kterých jsem si doposud myslel, že stály majlant. Mimochodem, opasek má jen z kousku zašedlého motouzu.)
Nojo, jsem extrémně zatíženej na schraňovaní věcí, co můžou ještě posloužit.
Dřevo, nebo kov?
Dřevo.
Tužka a papír, nebo iPad?
Tužka a papír!
Řemeslo, nebo technologie?
Řemeslo. Tady se ukazuje, jakej jsem staromilec.
Minulost, nebo budoucnost? A tady volím překvapivě budoucnost, protože myslím na svoje děti.
Celý rozhovor najdete v aktuálním vydání časopisu Muži v Česku, které je právě na stáncích. Předplaťte si časopisy Dolce Vita a Muži v Česku za výhodnou cenu 1 290 Kč a získejte 10 + 6 vydání plných inspirace a dobrého čtení do vaší schránky.
Jana Plecháče fotografoval ve sklárně v Kamenickém Šenově Matúš Tóth. Styling: Jiří Hofbauer.
