3D tisk se stal jeho tvůrčí cestou již před mnoha lety. Po více jak dekádě zkušeností nejenom s touto výrobní technologií, která nezadržitelně proměňuje produkci věcí kolem nás, ale i s prací v mezinárodních a tuzemských designérských studiích a kreativních hubech, se Martin Žampach zabydlel ve Strašnicích, kde vzniká jeho 3D tištěný svět. Tam ho také navštívil Adam Štěch.
Martina znám už od roku 2007, kdy jsem se s ním poprvé setkal ve studiu Qubus. Pro jeho zakladatele Maxima Velčovského a Jakuba Berdycha, u kterých jsem byl tehdy zaměstnán, vytvářel digitální vizualizace jejich interiérových projektů nebo nových produktů. Už v té době projevoval značné technické dovednosti a svým tvůrčím přístupem inklinoval spíše k průmyslovému designu a technologiím než k dekorativnímu užitému umění. Od první chvíle se z nás stali přátelé a společně jsme v průběhu následujících let vytvořili hned několik projektů a prožili mnohá dobrodružství, ať už třeba architektonické expedice v Maroku a Tunisu, nebo bombardování v Tel Avivu. Přirozeně jsem jeho tvorbu celou dobu bedlivě sledoval. Martin Žampach nikdy nezůstal v předem zaběhnutých kolejích, vždy svůj zájem posouval a hbitě měnil kreativní prostředí, aby vyhledával nové výzvy.
Pochází z Uherského Brodu, studoval design ve Zlíně a než jsem ho vůbec poznal, vyzkoušel si pracovní stáže v Rusku, Brazílii a Španělsku. V Moskvě pracoval v renomovaném studiu Art Lebedev, ve Valencii zase pro kancelář Cul De Sac a v Brazílii ve městě Londrina pro architektonické studio Marlene Ricci. V té době také založil jeden z prvních internetových blogů o designu vůbec. Na Designeast, který spustil ve stejný rok jako Dezeen, jsem často přispíval, blog byl mezinárodně aktivní a zaměřoval se na designérskou scénu ve střední a východní Evropě. Pamatuji si, jak jsme například přijeli do Polska na prestižní Łódź Design Week v roce 2010 a Martina zastavovali mladí designéři, kteří ho právě díky blogu Designeast brali za celebritu. U nás ale působil stranou zájmu a díky svému zaměření na průmyslový design nebyl nikdy na tak viditelných místech v médiích či výstavách jako někteří jeho slavnější vrstevníci.
Jeho design ale vyžaduje především usilovnou práci, soustředění a trpělivost. A právě k takřka neomezeným možnostem 3D tisku našel také Žampach svou cestu. A to jak v průběhu práce v renomovaném studiu obalového designu Flex Cocoon (společný projekt holandského studia Flex a českého Cocoon), nebo později jako kreativní ředitel v pražské firmě BE3D. „Nejdříve mě oslovili, abych jim navrhl stojánky na tablety. Později jsem se stal jejich kreativním ředitelem. Měl jsem na starosti, jak vypadají tiskárny, které oni sami vyráběli, tak jsem se staral o prototypovací dílnu a jezdil jsem prezentovat jejich produkci na veletrhy 3D tisku. V té době jsem poprvé více pronikl do tohoto oboru,“ hovoří Žampach o době zhruba před více jak 10 lety. Zkušenosti nejenom s 3D tiskem samotným, ale i s vývojem a designem 3D tiskáren a jejich technologiemi mu pak pomohly i v dalších letech, kdy s kolegy Martinem Hřebenem a Janem Malinou vedl studio Prototypum. V rámci něho pracovali na rozmanitých projektech v oblasti průmyslového designu — od úchytů na kelímky do automobilů Škoda přes skateboard až po návrh rychlostního elektrického člunu.
Aktuálně mám šest tiskáren. První jsem si pořídil asi v roce 2014. Předtím jsem technologii využíval pouze na prototypování, ale dnes s ní dělám finální produkt, což je velký rozdíl.
To by ale nebyl Martin, kdyby se zase po určité době nevrhl do něčeho nového. „Aktuálně mám šest tiskáren. První jsem si pořídil asi v roce 2014. Předtím jsem technologii využíval pouze na prototypování, ale dnes s ní dělám finální produkt, což je velký rozdíl. 3D tištěné vázy jsem začal vyrábět zhruba ve stejnou dobu a neustále svoji technologii optimalizuji,“ hovoří designér o svých experimentech. Ve Strašnicích si uprostřed vilové čtvrti vybavil asi před rokem vlastní 3D tiskovou laboratoř. Dnes těží ze svých dlouholetých experimentů v oblasti 3D tisku. Využívá pozitiva technologie k vytvoření jedinečných geometrických struktur a jeho vázy a teď i stoly nebo svítidla již několik let plní regály českých design shopů. „Od začátku jsem se snažil do hloubky nastudovat technologii a vymyslet procesy a tvary, které dávají smysl a nedají se vyrobit jinak. Je to neustálá snaha o optimalizaci výroby. Musím při tom jít až na hranu možností technologie. Například když jsem tiskl vázy poprvé, trvalo to průměrně až 10 hodin, ale pozdějšími úpravami nastavení tiskárny a 3D modelu jsem to stáhl na 2,5 hodiny. Mé objekty jsou navrženy tak, aby v nich byla nějaká estetika, ale zároveň se daly vyrobit v relativně krátkém čase za nízké náklady. Všechna omezení technologie se pak podílí na výsledném tvaru předmětu,“ popisuje designér.
Rád bych využíval technologii i k výrobě větších objektů, které bych mohl vyvíjet na přání architektů nebo výtvarníků.
Na úspěch svých váz teď Martin navazuje s novou objemnější 3D tiskárnou, která dovoluje tisknout objekty velké až jeden metr krychlový. „Koupil jsem tiskárnu od milánského startupu Ginger Additive. Netisknu teď z filamentu, ale z granulí, tzv. pelet. Přináší mi to nové možnosti,“ hovoří Martin o nové technologii. Pelety může i libovolně mixovat či používat recykláty. „Rád bych využíval technologii i k výrobě větších objektů, které bych mohl vyvíjet na přání architektů nebo výtvarníků,“ prozrazuje své další výzvy Martin Žampach, který aktuálně dokončuje do jednoho připravovaného interiéru restaurace několik větších stínidel na stropní svítidla. A právě takové spolupráce teď ženou jeho magický stroj dopředu.
