Prostorný byt Olgy Trčkové je jednou velkou výstavní síní. Galeristka a sběratelka díla neustále obměňuje, takže návštěva u ní nikdy není stejným zážitkem.
Na umění narazíte ještě dřív, než vstoupíte do bytu Olgy Trčkové a její rodiny v jednom z věžáků na břehu Vltavy v pražských Holešovicích. První obraz visí hned naproti výtahu. Za dveřmi bytu si pak můžete hlavu ukroutit: tady je Štech, tamhle visí Dokoupil, v rohu stojí sochy od Kintery, v jiném zase jedna od Freša a když zvednete hlavu k vysokánskému stropu, uvidíte obrazy Černického… Jedno plátno visí dokonce na balkoně s výhledem na slepé rameno řeky a velkou starou loď na břehu. Žít v obklopení obrazů a výtvarných objektů je pro galeristku a sběratelku zároveň prací i koníčkem. „Pro mě je to normální,“ odpovídá na otázku, jaké to je sdílet domácnost s tolika uměleckými díly. „Už ani nevím, jak se žije bez umění.“
Olga Trčková je spolumajitelkou úspěšné pražské galerie DSC, jež zastupuje zhruba dvacítku autorů a která si za dvanáct let působení vydobyla pevné místo na českém trhu s uměním. Cesta k vlastní galerii však byla dlouhá a trnitá. Trčková absolvovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy a po škole v divokých a svobodných porevolučních dobách, kdy se otevřely hranice do světa, vyrazila na stáže do Vídně, Německa a Spojených států. „Pak mě to zaválo do aukčního domu Dorotheum ve Vídni,“ vzpomíná. Tam poprvé přičichla k plátnům a sochám. I když se jí spojení byznysu a umění zalíbilo, dlouho u aukcí nezůstala. „Velice rychle mě to tam otrávilo, protože aukce fungují tak, že se prodává to, co lidé donesou,“ říká. „Nevybíráte si, co chcete prodávat.“
Přesto nabyla důležité zkušenosti o fungování trhu, které chtěla zúročit v Praze. Založila galerii a v polovině první dekády nového tisíciletí na sebe upozornila pořádáním sochařských výstav na Václavském náměstí pod názvem Sculpture Grande. Tentokrát už si vybírat mohla a sáhla po umělcích, kteří jsou ceněni dodnes, jako je Josef Bolf, Jiří David, Krištof Kintera nebo David Černý. „To se mi konečně začalo líbit,“ vzpomíná. Mělo to však háček: trh s uměním v Praze byl i více než deset let po restauraci kapitalismu v Česku stále v plenkách. Sběratelé se dali spočítat na prstech jedné ruky a těch pár navíc kupovalo hlavně ověřená předválečná jména na aukcích. „Ani mě nenapadlo, že bych mohla umění prodávat.“
Odvahu sebrala v roce 2010, kdy spolu se dvěma dalšími obchodními partnery založila galerii DSC. „Od začátku to měla být prodejní galerie,“ říká. „Je to jediná důstojná cesta – když někdo vystuduje a stane se umělcem, musí mít možnost důstojně žít, nemůže v noci roznášet pizzu a přes den malovat, nebo nebýt schopen postarat se o své dítě.“
Sběratele vyhledávala pomalu. Aby je přilákala a kultivovala ty stávající, založila Art Lovers Academy, jejímž cílem bylo zlomit ostych lidí vůči současnému umění i žijícím umělcům. „Je to jako s fotbalem: když budete znát pravidla hry, budete z ní mít větší radost,“ nabízí srovnání Trčková.
První roky byly těžké, galerii musela dotovat z úspor a každou výstavu zahajovala s obavami, zda se vůbec něco prodá. „Ne tolik kvůli mně, ale kvůli autorovi,“ vzpomíná. „Říkala jsem si: Jak mu to vysvětlím? On dva roky maluje a očekává, že se něco prodá.“ Postupem času se však trh s uměním v Česku rozhýbal a sběratelů přibývalo. „Začala tu být zdravá atmosféra, počet sběratelů se zvýšil a lidi místo aut kupují umění. Ono už je trochu vulgární chlubit se něčím jiným než uměním,“ říká galeristka.
V posledních letech kromě českých výtvarníků zve k výstavám i umělce ze zahraničí. Během pandemie začala s mladým Němcem Dennisem Schollem, na zkoušku, zda bude o evropská díla zájem. Prodalo se vše. Pak pokračovala s ruským malířem Pavlem Peppersteinem, slavným Berlíňanem Martinem Ederem, a Norbertem Stefanem, rumunským umělcem žijícím v Berlíně. V květnu přibude další zahraniční eso, Anselm Reyle. „Ani by nás nenapadlo, že někdo, koho zastupuje slavná newyorská Gagosian Gallery, bude mít jednou výstavu u nás,“ těší se Olga Trčková. „Bude to pro nás milník.“
Svým sběratelům se od začátku snaží jít příkladem. Prvním dílem, které si před mnoha lety pořídila, byla tři plátna Josefa Bolfa, hvězdy české scény. Do své osobní sbírky kupuje výhradně díla autorů, jež sama zastupuje. Nikoli však proto, aby se něco prodalo, ale z jakési morální povinnosti a často také věci, které na ni z výstav zbudou.
Část sbírky instalovala do velkorysého, více než dvěstěmetrového bytu, kde s manželem lékařem žije už osm let, děti mezitím odešly na studia. „Neustále věci převěšuji,“ říká v obývacím pokoji s prosklenými stěnami, naproti nimž je rozměrné plátno Jiřího Georga Dokoupila, jednoho z nejúspěšnějších českých malířů současnosti. Byt si galeristka zařídila střídmě – s ohledem na umění nemá příliš nábytku a ten nejnutnější volila v nenápadných odstínech především šedé tak, aby ladil s jakýmkoliv dílem, jež si doma instaluje.
„Ty nejtěžší a nejoblíbenější kusy tu zůstávají, tak třicet procent obměňuji, ale už nemám moc ploch, kam se dá ještě něco pověsit. Děti jsou sice z domu pryč, ale do menšího se kvůli umění stěhovat nemůžu.“
foto: Karin Zadrick
text: Vladan Šír
supervize: Petra Balvínová
make-up: Michaela Ohemová
set design: Marek Cpin
