Mladých a talentovaných designérů, kteří pracují se sklem, je v nastupující generaci tvůrců celá řada. My jsme se v Dolce Vitě rozhodli představit alespoň některé z nich – po Lindě Procházka Vránové to je tentokrát František Jungvirt.
František Jungvirt (*1996)
„Fascinaci sklem se trochu bráním, abych pak nezanevřel na chyby. Co mě baví, jsou možnosti jeho tvarování zatepla, ale i při jeho zušlechťování. Sklo má vlastnosti, které jiný materiál nemá,“ odpovídá František Jungvirt, student Ateliéru skla na pražské UMPRUM, na otázku, co ho na skle nejvíc fascinuje. To je podle něj výjimečný materiál – už tím, že při práci s ním neustále objevujete cosi nového.
Ve své práci se často vrací ke klasickým odkazům českého sklářství, které spojuje s novými impulzy, a snaží se posouvat technické a vizuální hranice oboru. Zde je třeba zmínit jeho tvorbu pro značku Moser za poslední dva roky. „Vázy z foukaného skla, ručně broušené a malované, se zlatým listrem a oroplastikou vyráběné tradičními řemeslnými postupy a vycházející z estetiky 18. a 19. století, jsou vystaveny dalšímu procesu, který je redesignuje a vnáší do nich další, časově i koncepčně kontrastní roviny. Vzniklé objekty jsou zároveň performancí, při níž je lesk křišťálu doplňován o barvu,“ vysvětluje.
Kromě spolupráce s firmou Moser patří mezi jeho úspěchy třeba účast na Design Weeku v Bologni, kde v roce 2019 představil projekt Forgotten Glass treasures.
„Myšlenka pracuje s tématem uměleckého řemesla. Českou tradicí broušeného olovnatého křišťálu, který byl ve své době považován za velmi luxusní zboží a vytahoval se jen při svátečních příležitostech. V současné době broušené výrobky vídáme často vyhozené u popelnic, na zahradách v záhonech, mokru a hlíně, ve zlevněném zboží. Stávají se postupně zapomenutým pokladem,“ říká František Jungvirt. „Pracuji se sklem a vidím, že tradiční brus, ale i rytina a malba na skle ztrácí svou oblíbenost a z vývojového hlediska je cítit potřeba změny, transformace. A právě změna a jakýsi proces vytváření něčeho nového, co ale vychází z tradice, mě nejvíce inspirovali a vybízeli k otázkám. Záměrně jsem proto vybral předměty, které mi nejvíce připomínají obývákové vitrínky našich prarodičů (labuťky, košíčky, tácky, vázičky, panáky, čajáky..), a vytvořil z nich zátiší.“
Projekt byl i zamyšlením nad koloběhem a vývojem věcí: každá věc měla v určité době své existence danou hodnotu, význam, sloužila v domácnosti nebo putovala do světa jako exportní artikl. I proto se teď ocitla pod vodní hladinou, stala se pokladem, archeologickým nálezem, inspirací či předmětem pro soudobého umělce. Estetické a výtvarné cítění se mění, broušený olovnatý křišťál, památka na Františkova dědečka, brusiče skla, obrůstá novými boraxovými krystaly a je jakousi osobní návazností na dědečkovu práci. „Tradice, řemeslo, vkus, který se mění a někam „krystalizuje“. Některé prvky, techniky tradičního řemesla zaniknou, jiné myšlenkou vykrystalizují v něco nového, stanou se novou současnou hodnotou,“ dodává František Jungvirt.
