Trojice mladých tvůrců propojuje design s materiálovým know-how a analytickou metodou posuzující délku životního cyklu. Eliška Knotková, Marie Nina Václavková a Filip Mirbauer nabízí mimo běžné fungování designérského studia také poradenství v oblasti environmentálně přívětivější výroby.
Poznali se na studiích v Plzni. Eliška Knotková s Marií Ninou Václavkovou navíc několik let působily v centru pro inovativní materiály matériO Prague. Knotková nyní sbírá další zkušenosti i v oblasti cirkulární ekonomiky v rámci doktorského programu na VŠCHT u profesora Vladimíra Kočího, který je průkopníkem Analýzy životního cyklu v Čechách. Václavková zájem o udržitelnost dlouhodobě reflektuje ve svých autorských projektech, například minimalistické konceptuální obuvi. Tvorba Filipa Mirbauera se soustředí do odvětví nábytku, kde užívá opomíjené a netradiční materiály.
Na úvod jedna očekávaná otázka. Jak to vše začalo?
Eliška: Když jsme s Ninou odcházely z matériO Prague, chyběl nám kontakt se skutečným světem a přály jsme si zužitkovat materiálové know-how, které jsme zde získaly. Rozhodly jsme se spojit s Filipem a zkušenosti propojit s designem a LCA analýzou (anglicky life cycle assessment, pozn. red.) – certifikovanou analýzou životního cyklu výrobku. Pokoušíme se tak o něco, čemu se říká ekodesign. Tak komplexně jako my se mu v Čechách nikdo doposud nevěnoval.
Jak se vám osvědčilo nabízet spojení LCA analýzy s designem?
Eliška: Občas nás klient vyhledá pouze za účelem vypracování analýzy a poté pokračuje ve vývoji a návrhu po svém. Někomu však ani na to čas a finanční prostředky nestačí. V takovém případě přicházíme s alternativním poradenstvím, kdy jsme schopni vygenerovat rešerši z informací, které jsou v dané oblasti na bázi LCA již dostupné. Zároveň se snažíme firmy vést a přesvědčit je, že to celé dává opravdový smysl.
Jaké další poradenství pro výrobce nabízíte?
Nina: Někdo přijde vyloženě za rešerší nebo vypracováním analýzy. Například pro značku menstruačních kalhotek Snuggs jsme ověřovali, zda jejich produkt dává v konkurenci běžných jednorázových menstruačních výrobků z environmentálního hlediska smysl. Pilsner Urquell se na nás obrátil, když tápal, co si počít s nevratnými lahvemi. My navrhli jejich recyklaci ve skleněné doplňky do interiérů jejich značkových restaurací. Tak se lahev vrátí zpět do hospody, kde v jiné formě dále slouží.
Eliška: Je třeba dodat, že projekt pro Pilsner Urquell ještě není ve finální fázi. A to právě kvůli důkladnosti analýzy. Dáváme si záležet, aby šlo o skutečně udržitelné řešení a jeho realizace nebyla příliš komplikovaná.
Nina: Momentálně řešíme spolupráci s architekty, čeká nás tvorba edukativní instalace, pro jiného klienta zase budeme hledat řešení, jak zpracovat odpad z výroby a přetvořit jej na nové výrobky.
Setkáváte se také s firmami, které si touží skrz zdánlivou starost o udržitelnost vylepšit image, nebo máte štěstí na zodpovědné klienty?
Eliška: Přirozeně k nám přicházejí firmy, které svojí práci chtějí dělat co nejlíp. Možná je to tím, jak sebe sami prezentujeme a otevřeně vysvětlujeme, jakým způsobem pracujeme. Samozřejmě si občas s klientem musíme vysvětlit, co dává a nedává smysl, ale někteří zaměstnanci firem se tématu udržitelnosti již sami věnují a o LCA slyšeli. Například Pilsner Urquell s ní pracuje dlouhodobě.
Vraťme se však ještě k materiálům. V rámci působení v matériO Prague jste pracovali s progresivními materiály. Který z těch „future-proof“ už se dostal hlouběji do praxe?
Eliška: Napadá mě Econyl. Hodně populární materiál, který našel své místo v módě a produktovém designu. Jedná se o recyklované nylonové vlákno. To samo o sobě nezní nijak speciálně, nicméně kolem běží velmi příjemná kampaň, která uvádí, že vlákno obsahuje příměs z recyklovaných rybářských sítí. To je z části pravda a z části ne. Za nás je rozhodně future-proof minimálně kvůli chemické recyklovatelnosti, díky čemuž se dá proces recyklace opakovat, aniž by vlákno ztratilo na kvalitě. Něco podobného se aktuálně vyvíjí i u polyesteru, jehož vlákno se dosud dalo recyklovat jen párkrát a poté kvalitu ztrácelo. Jeho chemická recyklace by si nyní měla začít hledat cestu do praxe a do výroby.
Zaslouží si nakládání s informacemi o udržitelnosti speciální péči? Jak vypadá ideální kampaň?
Nina: Za mě je to kampaň, která je opravdu transparentní a udává pravdivá fakta, která nevytrhává z kontextu. Forem greenwashingu je spousta, avšak pouhé konstatování nicneříkajících informací bez kontextu je nejčastější. Když markantně snížíte spotřebu vody při výrobě, má to velký význam a umíte to vyjádřit v číslech, tak proč se tím nepochlubit? Rozhodně je ale nedostačující obuv prohlásit za recyklovanou a zapomenou dodat, že recyklovaný materiál obsahují jen tkaničky a to z 5 %.
Eliška: Když nás oslovili Snuggs, doufali, že svou práci dělají co nejvíc udržitelně. Potřebovali to ale prokázat, nebo naopak zjistit, že tomu tak není a udělat potřebné změny. Byli odvážní a to se nám líbilo. Naštěstí se ukázalo, že jejich výrobek je na tom vůči konkurenčním jednorázovým řešením opravdu výrazně lépe. Naším úkolem bylo také pomoct s komunikací výsledků směrem k zákzaníkům.
Co považujete za nejabsurdnější greenwashing, s nímž jste se potkali?
Eliška: Přijde mi úsměvné, když se módní gigant, který si jede svůj objektivně neudržitelný byznys ve velkém, pokusí spasit jednou na oko ekologickou mini kolekcí. Kdyby se uvedlo, že se jedná o test a následně se udržitelný sortiment rozšířil, dávalo by to smysl. Ale dělat to jen jako gesto a reakci na trend mi přijde absurdní.
Nina: Pro mě je to užití nesmyslných, nicneříkajících přízvisek. Buď jich bývá navršeno moc na jednom produktu nebo nedávají smysl dohromady. Recyklovaný, recyklovatelný, biodegradabilní. Člověk tápe, co to vlastně znamená.
Eliška: V Česku navíc stále nejsou zařízení a kapacity, které by si s s průmyslovým kompostováním poradily. Podle postmoderní filozofie se konflikt současnosti neodehraje mezi rasami nebo národy, ale mezi experty a laiky. Udržitelnost se poslední dobou stává trendem, který následují miliony lidí. Problém je, že pouze selský rozum při udržitelnosti často nestačí.
Neexistuje jediné správné řešení. Hledání odpovědí je i pro člověka, co se udržitelností aktivně zabývá, velmi náročné. Rozhodně však nespočívá v tlaku na spotřebitele a jeho vlastní proaktivitě ve vzdělávání. To není v jeho silách. Odpovědnost by měla být na výrobcích a my se právě snažíme být článkem, který tomu může dopomoci. Zodpovědnost by měla být vymáhaná seshora, ideálně legislativou, na čemž se na úrovni Evropské unie již postupně pracuje. Zatím to tolik v praxi není vidět, ale to by se mělo brzy změnit.
Může nám LCA analýza pomoci také při hodnocení toho, jak se spotřebitel k výrobku chová?
Nina: LCA zohledňuje délku užívání výrobku. Vztah k věci zajisté hraje důležitou roli a ovlivňuje, jak o něj pečujeme. Je to sice nad rámec LCA, ale právě my, designéři, to vnímáme jako stejně důležitou součást problému. Produkt může být sebevíc udržitelný, ale pokud uživatele nebaví nebo ho brzy omrzí, veškeré úsilí je zbytečné. Ten přelétavý poměr k věcem, kdy je vztah minimální a při prvním škrábanci je odhazujeme, je jeden z velkých problémů současné produkce.
Jak se mohou designéři a firmy podílet na větším emocionálním propojením mezi lidmi a produkty?
Eliška: Záleží, co od produktu zákazník očekává. Je zbytečné dělat trvanlivý výrobek, který člověk využívá jen krátkodobě. Záměr designérů se musí vždy potkat s očekáváním klienta. Přičemž životní cyklus se dá prodloužit mnoha způsoby. Nabízí se modularita, kdy v případě poškození jedné části může uživatel pořídit náhradní díl a neměnit hned celý produkt. Další cesta je customizace, která umožňuje produkt více zosobnit a tak více prohloubit osobní vztah uživatele. Dále může vypomoci varianta zpětného odběru výrobku po uplynutí cyklu, kdy jej firma dokáže recyklovat nebo obnovit a vrátit do oběhu. Cest je více, jsou různě komplikované a liší i v závislosti na konkrétním produktu a odvětví.
Nina: Další důležitou otázkou je, zda musíme opravdu všechny věci vlastnit. Pokud se nejedná o frekventovaně využívané předměty, například lyže nebo vrtačku, lepší je je půjčit.
Jaké jsou pro a proti fenoménu DIY (z anglického do-it-yourself – vyrob si sám, pozn. red.) ?
Nina: Je podloženo studiemi, že pokud se člověk nějakým způsobem podílí na výrobě nebo alespoň na montáži produktu, vztah k němu je posléze silnější. Říká se tomu přímo Ikea effect. Ten je rozhodně pozitivní.
Filip: Je to určitě zajímavá cesta, dobře funguje u nábytku, ale u komplikovanějších mateirálů a technologií ji využít nelze.
V červnu jste obdrželi první cenu v prestižní soutěži RO Plastic Prize 2022 v Miláně. Kolekce sedaček do veřejného prostoru zvítězila v konkurenci šesti set projektů z celého světa. Čím pohovka Foamy zaujala?
Eliška: Především použitím recyklovatelných materiálů, modulární konstrukcí, ale i atypickým tvaroslovím. Jsme rádi, že se naše snaha propojit různé principy cirkulární ekonomiky vyplatila. Sedací část je vyrobena ze segmentů pěnového recyklátu Polimix od českého výrobce Yate, který tímto způsobem zpracovává zbytky ze své vlastní produkce. Bočnice a podstava jsou z recyklovaných plastových desek od brněnských Plastic Guys. Modulární princip umožňuje nejen snadnou výměnu opotřebených dílů, což vede k prodloužení životnosti sedačky, ale minimalizuje také prostor nutný k jejímu skladování a transportu.
Na loňském Designbloku jste se stali laureáty první ceny za udržitelnost. A to i přesto, že jste nevystavili konkrétní produkt, ale řešení.
Nina: Ano, prezentace naší výstavy ale bylo daleko náročnější. Když nevystavujete reálný produkt, po návštěvnících najednou vyžadujete složitější myšlenkový proces. Po třech patrech, kdy viděli stovky reálných věcí, nemusí mít energii na něco tak komplexního, jako je udržitelnost. Na druhou stranu byla konfrontace s instalací mnohem zajímavější a když už někoho zaujala, vedlo to mnohdy k příjemné, hlubší diskusi.
Čím to, že český designérský rybníček doposud udržitelnost ve svých projektech zatím příliš nereflektuje?
Eliška: Já si myslím, že v Česku se za udržitelnou věc považuje v podstatě cokoliv, co je kvalitní. Což je svým způsobem pravda, ale designérů, kteří by ji řešili nějak komplexně, už tolik není. Když už se jí někdo zabývá, většinou vybere jedno téma, kterému se věnuje dlouhodobě.
