O tom, co se děje na české scéně, má opravdu přehled – festival současného designu a módy Designblok, který pořádá, letos vkročil už do třetí dekády. V listopadové Dolce Vitě, zasvěcené právě českému designu, tak nemohla Jana Zielinski chybět. Jak vidí to, čím si za uplynulé roky prošel, ale především jeho budoucnost?
Před pár týdny skončil Designblok s podtitulem Ahoj Future. Proč právě tohle téma?
Pokud se člověk zabývá designem a je otevřený, musí si klást otázku, jakým způsobem design přispívá světu a jaká je jeho role v něm. Žijeme v období přelidnění, humanitárních katastrof, klimatické změny. Říkali jsme si, že je načase, aby se veřejnost začala těmito tématy zabývat. A položili si otázku, jestli design může napomoct řešit ekologická a společenská témata, nebo jestli jenom podporuje konzum. Myslím si, že byť se design používá k výrobě nových produktů, může nastavit bariéru konzumu. Protože ve chvíli, kdy člověk začne preferovat kvalitu, konzum omezí. Nakupuje věci, které mají hodnotu a déle vydrží. Přemýšlí nad nákupem, vznikem věcí… Což je podle mě i velkým úkolem designérů do budoucnosti: dohlížet na výrobu až do konce. To je sice odpovědnost výrobce, ale i designér musí kontrolovat, s čím spojí své jméno.
Ve světě designéři hodně pracují s netradičními nebo recyklovanými materiály. Nastává tento posun i u nás?
Tyto trendy jsou jasné a sledují je rovněž čeští designéři. Na Designbloku jsme měli asi třicet projektů, které se zabývají upcyclingem, recyklováním nebo zkoumají výrobu. Potěšilo mě, že i letošní veletrh v Miláně byl o budoucnosti – hlavní výstava Broken Nature, kterou dělala Paola Antonelli, se zabývala úlohou designu. Může to vypadat, že se opičíme, ale my to téma měli už dávno stanovené. Je vidět, že rezonuje celým světem designu. Mě třeba děsí, když politici říkají, že je nezajímá, co bude za třicet let. Všichni máme děti a já chci, aby žily pokud možno v lepším prostředí než my, ne horším. Pokud vlády nestanoví určité limity a nebudou se tím zabývat, tak to s námi nedopadne dobře…
Při vývoji nových materiálů je potřeba i spolupráce s vědci. Probíhá i u nás spolupráce designových škol s technickými univerzitami?
Určitě ano, ale spolupracuje se především s výrobci. Teď třeba studenti UMPRUM realizovali zajímavý projekt s Brokisem, kdy používali zbytkové sklo. U výroby vždy vznikne odpad, takže zkoumali, co z něj lze ještě vyrobit. Teoretická spolupráce s vědci je podstatná, ale je důležité, aby šly věci do výroby. Přemýšlení, jak využívat recyklaci a optimalizovat výrobní proces, ještě není u českých firem běžné, přitom třeba v Ikee na tom pracuje celé oddělení. Obrovskou zátěží je i móda, výzkumy ukazují, že módní průmysl je horší než letecký, velké řetězce totiž věci vyrobí, ale pak je z velké části spálí, protože se neprodají. Děti jsou vychovávané, že si v řetězcích můžete věci nakoupit tak levně, že si lze koupit deset triček a pak nosit jen tři. Je třeba, aby se tyto věci začaly regulovat.
Tlakem spotřebitelů, nebo nastavením nějakých pravidel?
Pravidla musejí nastavit vlády i v tom, jakým způsobem mohou firmy výrobu vést. Nedávno jsem četla titulek, že se pan Křetínský bojí, že Evropa zchudne, pokud se bude snažit přehnaně zezelenat. Ono je možné, že trochu zchudneme, ale možná přežijeme. Já jsem se teď bavila se svými dětmi a těší mě, že děti, které jsou na druhém stupni základní školy, přemýšlejí o tom, jestli nějakou věc mají mít, nevadí jim, že se oblečení dědí. Což je v podstatě nejlepší způsob – že se oděvy budou nosit víckrát. Nemusíme stále nakupovat a mít všechno nové. Bič komerce je hrozná věc. Je dobré, že mladá generace přemýšlí jinak. Můj muž učí na umělecké akademii v Německu a tam jsou tyto nákupy vnímané, že jste trochu mimo. Němci jsou v tomhle trochu extrémní, ale hodně se tam dbá na ekologická témata. A je to in – zběsile nenakupovat a snažit se co nejvíc omezit spotřebu.
Hodně diskutovaným tématem z pohledu ekologie jsou plasty, ale bez těch se už neobejdeme.
Zbavit se plastu nedokážeme a ani to není třeba. Měli bychom ho vyrábět tak, aby byl rozložitelný a míra rozložitelnosti nebo recyklace byla co největší. Samozřejmě, problémem je nakupování vod v PET lahvích či zbytečné používání pytlíků. Ale tam může každý začít u sebe.
Pokud mluvíme o českém designu, nejen ekologii, jsou v něm nějaké velké posuny?
Obrovské. Když jsme s Designblokem v roce 1999 začínali, nefungovalo spojení mezi průmyslem a designéry. Spousta českých firem byla v transformaci a nevěděly, jestli chtějí dělat nové originální řady, nebo vyrábět to nejlevnější zboží. Změna nastala kolem roku 2008, paradoxně v době příchodu hospodářské krize – firmy musely začít inovovat. Tehdy nastal boom spoluprací s designéry. Teď došlo ještě k dalšímu posunu. Nejenže se firmy chovají tržně a inovují, ale když si vezmu například sklárny Rückl, Lasvit, Bommu, Brokis nebo Preciosu, chovají se suverénně i v mezinárodním kontextu.
Když jmenujete tyto značky, je sklo pořád výkladní skříní českého designu?
Na mezinárodních trzích to platí, jsme s ním dlouhodobě spojeni. Máme know-how, i výrobní, máme pro něj cit. Pokud oslovíte nějakého zahraničního tvůrce pro spolupráci se sklem, je to často jeho první zkušenost s tímto materiálem. U nás, například když studujete na UMPRUM produktový design, se sklu víceméně nemůžete vyhnout. Pořád jsme ve skle velmoc. Ale myslím si, že stejně dobří jsme třeba v porcelánu. Dalším dobrým příkladem je i Ton, který dokázal navázat na tradici ohýbaného dřevěného nábytku.
V porcelánu máme spoustu zajímavých tvůrců, funguje tam ale podobně jako ve skle spolupráce s firmami?
Daří se menším značkám, často to jsou kousky, které se prodávají v menších obchodech. Ale příkladem dobré velké porcelánky je Benedikt, která má mladé vedení i výrazný odbyt na mezinárodních trzích. A teď nově startuje slavkovská porcelánka, jeden z velkých českých klenotů.
Kdysi jste řekla, že za první republiky byl design naším poznávacím znamením. Je tomu tak teď?
Fascinuje mě přeliv energie – na počátku století byla centrem designu a užitého umění Vídeň, včetně slavných českých rodáků, jako byl Loos, Hoffmann, Maria Olbrich a další. Po roce 1918 se kreativní energie přelila do Prahy – Vídeň zchudla a měla po rozpadu monarchie problémy s identitou. Mladé Československo se designem a architekturou výrazně identifikovalo, využívali toho i politici. O tom nyní nemůže být řeč, v rámci naší politiky design nehraje žádnou roli. Samozřejmě, pokud přijede nějaká státní návštěva, rádi jí dáme skleničky od Mosera, pořád to je ono české „domácí stříbro“. Ale není to tak, že by v politickém profilu jakékoli vládnoucí garnitury byla podpora českého designu. Přitom Praha je optimální místo, aby tady design vzkvétal.
První republika se pyšnila i národním stylem. Dá se říct, co je spojující linkou českého designu nyní?
Jednotící linka je především v materiálu, což je zmíněné sklo, a také v čistotě výrazu. Je tam něco, co lahodí oku, malebnost, kouzlo. Což i sklo dokáže podporovat. Nemyslím si ale, že by někdo dokázal vedle sebe postavit deset předmětů a říct, že tohle je typický český styl. A myslím si, že teď to nejde ani u toho italského. Globální svět to má trochu jinak, teď poznáváme spíš rukopisy jednotlivých designérů.
Rozhovor byl zveřejněn v Dolce Vitě 11/2019
