Zvíře v nás aneb otisk Josefa Vyleťala ve filmu Panna a netvor. Šedesátky dosud rezonují specifickou atmosférou vůní, rytmů, barev a očekávání, které se elegantně utrhly z řetězu padesátek a s kopretinou v ústech odtančily vstříc všudypřítomnému pocitu svobody, květinovým dětem, sexuální revoluci, drogám i beatlemánii. Rozjezd byl raketový a přestože v sedmdesátkách už režim zase odhodlaně dupal na brzdu, leccos ještě „dojíždělo“.
Vedle nové vlny českého filmu, která Československo proslavila, se v šedesátých letech 20. století, s přesahem do následující dekády, objevuje také jev někdy nazývaný „nová vlna českého plakátu“. Tvorba plakátů k zahraničním filmům (ty české v převažující většině spadaly do kategorie středometrážních, a k těm se plakáty netiskly) byla zadávána výtvarným umělcům – malířům, sochařům, grafikům. Přes absurdní mechanismus nekompetentních schvalovacích komisí měl tvůrce velkou svobodu. Film paradoxně většinou vůbec neviděl a nemusel splňovat žádné zadání. Nikdo tenkrát neřešil potřebu dostat do kinosálu diváka (rozuměj platícího diváka), takže později povinný model „velkých hlav“ – hlavních filmových star, které táhnou, ještě kreativitu nelimitoval. Mnohé plakáty povýšily ulici na open air galerii.
Nepochybně k nim patří některé z těch, pod nimiž je podepsán surrealistický malíř smrti a náruživý piják života Josef Vyleťal. Jak by asi vypadal plakát, který by vytvořil k filmu o sobě samém? Z let 1963 – 1979 jich má na svém kontě více než stovku a v každém lze vystopovat otisk jeho komplikované osobnosti. Plakáty nezapřou, že jejich autorem je malíř, bez výjimky ale ctí techniku koláže s bohatým využitím fotografií. Téměř všechny také přísahají věrnost surrealismu, Vyleťalova fantazie rozehrává nečekané příběhy s velkými, pulzujícími otazníky.
K nejuhrančivějším patří ten k filmu Panna a netvor. Někdy „Kráska a zvíře“, jindy „Panna a netvor“ – pohádkový příběh o lásce, křivdě, obětování. Mnohokrát literárně, výtvarně i filmově zpracovaný. Vzrušující, strašidelná love story se šťastným koncem. Pokud mluvíme o pohádce. V životě to může probíhat komplikovaněji. Vztah manželů Olgy a Josefa Vyleťalových v kulisách režimu, uzurpujícího si právo kontroly nad vším a nad všemi, nápadně zapadá do ve své době a v bohémském prostředí často oblíbeného modelu: „rebelující, zářící, nespoutaný muž – tvůrce a rovněž tvůrčí, inteligentní žena, stojící tak trošku ve stínu, ne zcela dobrovolně nohama na zemi, svým způsobem se obětující a vyvažující vztah nesnadným udržováním rodiny nad vodou.“ Mohli bychom sem zařadit například Danu (Daňu) Horákovou a Pavla Juráčka, Olgu Havlovou a Václava Havla, Ivana Martina Jirouse a jeho ženu Juliánu, do určité míry i Jiřího Němce a Danu Němcovou.
Oba Vyleťalovi spolupracovali na jednom z nejzdařilejších filmových zpracování Panny a netvora, které se podařilo v roce 1978 režiséru Juraji Herzovi. Scénář podle Hrubínovy předlohy uchopil svou svébytnou rétorikou, akcentující mysterióznost, hororové prvky a znepokojující podobenství. Vyleťal pro film vytvořil sochy, rekvizity, titulky, podílel se na návrzích kostýmů i na podobě scén, spolu s manželkou jsou uváděni jako výtvarníci filmu. Olga pro film namalovala rozměrný obraz Studénkové, představující matku „panny“, které dcera jako by z oka vypadla.
Vím, že jsem ho malovala na nějaký dřevo a chudák Václav Voska (představitel otce) ho táhl ve své roli na zádech a říkal: „to je hrozný, to je hrozný“, protože to bylo strašně těžký. Kde skončil, netuším, jednou jsem ho ještě viděla na jakési výstavě více výtvarníků někde na Malé Straně. Odkud ho vzali a komu vrátili, nemám ponětí. Mě se nikdo neptal, ani mě neinformoval.
Sochy v životní až nadživotní velikosti tvořil Vyleťal vrstvením, takovým asamablážovým způsobem. Na železnou kostru připevňoval nejrůznější odlitky, kusy dřeva, textilie, dokonce i choroše. Nohy, které mu údajně „moc nešly“, odléval podle chodidla Petra Hapky – autora filmové hudby. Na závěr sochy místy jemně koloroval. Na zahradě domu si nechal pro práci na těchto artefaktech postavit pod košatým ořechem speciální dílnu – dřevěnou boudu. Ta film o několik let přežila, dál ale sloužila spíš jako místo k různým setkáváním a dýchánkům, každý rok například hostila zabijačkové hody. Její konec zapříčinilo zhruba v polovině osmdesátých let umístění blízko plotu souseda, kterému vadila, a také zub času. Zrod soch v boudě fotograficky zdokumentoval kamarád Vyleťalových, fotograf Jaroslav Kučera.
Vedle soch Vyleťal vyrobil také nějaké rekvizity – především rozměrově předimenzované, tvarově rozevláté či bachraté nádoby, se kterými více či méně obratně hospodařily bizarní bytůstky, sloužící Netvorovi. Divák nádoby ovšem sotva postřehne: „To nás mrzelo, že ve filmu skoro nebyly vidět, když daly Josefovi tolik práce a promýšlení. Kameraman Macháně si liboval v opravdu tmavých scénách,“ lituje Vyleťalová. Právě ona dotaženost, přítomnost detailů, které se třeba jen mihnou, ale potom už je v temných koutech tušíme, je jedním z hledisek, která odlišují dobré filmy od průměrných.
Juraj Herz tenkrát po nás chtěl, ať s Josefem namalujeme něco, čeho bychom se opravdu báli, nějaký náš vlastní symbol hrůzy a ošklivosti. Já vím, že jsem nakreslila takového podivína, úchylného chlapa, no a Josef tvora s obrovskou ptačí hlavou. Ta se také realizovala. Na Barrandově ji krásně vymodelovali a odlili. Když potom herec s hlavou cválal na koni při pronásledování laně, zdála se mi ta hlava neúnosně obrovská proti subtilnímu tělu. Vymyslela jsem takový volný plášť, pořád to nebylo ono, tak jsme ho ještě trošku potrhali, dodali punc opotřebovanosti a vypadalo to mnohem přirozeněji.
Vyleťal je rovněž autorem dvou plakátů. Těch je k filmu známo z různých let několik, ovšem všechny ostatní už jsou vytvořeny podle modelu: „Prodej velkou hlavu hlavní hrdinky, případně co nejvíc postaviček ostatních herců a na pozadí umísti, cokoli ti padne pod ruku.“ Přesně takto vypadá verze z roku 1987, autor výsledné podoby ani fotografií není znám. Obdobně vznikaly v devadesátých letech i přebaly na DVD filmu. Divákovi je na první pohled zřejmé herecké obsazení, ale jedinečná atmosféra filmu na něj nedýchne. Naproti tomu Vyleťalův původní plakát z roku 1978 možná ukazuje obrys tváře a jedno oko hlavní hrdinky, obsazené Zdenou Slunéčkovou, ale to není ani jisté, ani podstatné. Z obrazu na nás, nebo spíš skrze nás, hledí žena – nežena, jakýsi archetyp lidské (lidské?) bytosti, ženy i muže, hojnosti i hrůzy, touhy i svíravého strachu. V surrealistickém duchu je tvář, jejíž rysy téměř vymizely, ozdobena velkorysým, barokně působícím věncem květin, postavu halí těžké splývající šaty a nařasený plášť, evokující zlato a brokát. Symbol bohatství, moci, zároveň jakési tíhy. Postavu v mírném záklonu předchází velké břicho. Těhotenství? Dvojjedinost? Jde o pannu i netvora v jednom? Čyři (plus dvě skřítčí malé) ruce, nořící se z oděvu postavy, tomuto výkladu přitakávají.
Vyleťal pro koláž použil reprodukci Rembrandtova obrazu Flora, zachycující malířovu těhotnou manželku. Mistr holandské barokní malby obrazem oslavuje plodnost, majestátnost, klid, přičemž atmosféru tajemna skvěle obstarává geniální práce se světlem – šerosvitem. Výsledná koláž, dotvořená malbou, působí kompaktně, jednotlivé fotografie se prolínají s pozadím, ostré hrany a předěly jsou potlačené, prolnuté.
Schvalovací komise od autora požadovaly vždy dvě verze, patrně aby mohly uplatnit právo výběru a alespoň jednu zamítnout. Pro druhou, nerealizovanou verzi plakátu Vyleťal zvolil koláž, pracující s reprodukcí Podobizny Marie Maxmiliány ze Šternberka od Karla Škréty. „… komtesa, převlečená za pastýřku, kráčí v lehkých opáncích s pastýřskou holí skalní úžlabinou, z níž se otvírá pohled do dálky…,“ (uvádí u reprodukce kniha „Národní galerie v Praze I“, Odeon 1984). Z nějaké podobné publikace asi Vyleťal nebohou komtesu vystřihnul. Dle slov manželky, když ho nějaká fotografie zaujala, nerozpakoval se střihnout ani do vzácné knihy, takže po něm zůstalo několik vykuchaných svazků. Panna z plakátu působí poněkud statičtěji, jako by ji někdo vrhnul do časoprostoru a ona v něm teď uvízla, vklíněná mezi dva osiřelé netvoří pařáty. Hruď jí sevřel červený korzet a opět má jen jedno oko. Za ní, v pozadí, vidíme netvora bez hlavy, po nohou – pařátech mu šmátrají záhadné, drobné ručičky. Originální návrh plakátu této verze – koláž na kartonu rozměru 50cm x 35cm, dnes vlastní společnosti Terryho ponožky, kterou vede sběratel a znalec Pavel Rajčan.
Potěšení z děsivé i vzrušující filmové podívané, namíchané podle tajné receptury týmu Juraje Herze si dnes můžeme dopřát online. Galerie plakátovacích ploch na nárožích ulic mají ovšem dočasně zavřeno. Možná pro nemoc. Epidemie vizuálního smogu trvá.
