Hovoří-li se o „umění možného“, mívá mluvčí obvykle na mysli politiku. Úplně stejným způsobem by se ale dalo mluvit také o architektuře, zejména jde-li o výstavbu rodinných domů v rezidenčních čtvrtích. Pokud se ovšem setká kvalitní architekt s klientem, který má jasnou představu o tom, čeho chce dosáhnout, vznikají i v rámci nastavených regulí a pravidel stavby hodné pozornosti. Jednou z nich je i ta, která vyrostla v Litvínovicích, v těsném sousedství Českých Budějovic. Rohový pozemek měl jednu zásadní výhodu: příznivou orientaci vůči světovým stranám, mírný svah klesající k jihu a dobrý přístup z ulice od severu. A přestože okolí tvoří dnes bohužel stále běžnější sídelní kaše živená developmentem na zatím nezastavěných loukách a polích, našel architekt Jiří Weinzettl ze studia Atelier 111 elegantní způsob, jak vybudovat dům pro rodinu se dvěma dětmi.
Doposud žili v bytě, ale jelikož měli zkušenosti s jeho zařizováním a vybavováním, nešlo před stavbou rodinného domu o žádné začátečníky. „To je pro architekta pozitivní,“ přiznává Jiří Weinzettl. Rodina ho oslovila ve chvíli, kdy už měla koupený pozemek v městečku, které se de facto stává jedním z předměstí Českých Budějovic. Tvar domu, sedlovou střechu i výšky určila regulace, ale myšlenková invence architektů umožnila relativně volný pohyb i v rámci vytyčených mantinelů. Na klienty navíc nebylo zapotřebí příliš tlačit, od samého začátku pochopili, o co architektům jde, a přijali to. „Bylo to dobré znamení, že se práce může povést a že z ní můžeme mít všichni radost.“
Na první pohled zaujme stavba hned trojím způsobem. Jednak je umístěná na okraji pozemku. Jeden z rohů je oblý. Do ulice se obrací nejen laťkovým plotem, ale také širší dlážděnou plochou, než je obvyklé. Nic z toho samozřejmě není náhoda.
„Většina domů dnes stojí uprostřed poměrně malé parcely, kterou z několika stran obklopují další. Zpravidla se – z mého pohledu tupě – posadí někam doprostřed a soukromí se pak hledá po obvodu pozemku. A nachází se jen velmi obtížně, protože je v těsném kontaktu s podobným rádoby soukromím u sousedů. Nikde nevzniká dostatečně velká plocha nebo zahrada. Ale když dům posadíte na okraj, tak se tento souvislý volný prostor logicky zvětšuje,“ vysvětluje Weinzettl nejdůležitější myšlenku projektu.
Dům v Litvínovicích jde přesně proti těmto tendencím. „Pokud se posuneme na samotný okraj parcely, k čemu pak zbývající dva metry oplocovat?“ ptá se architekt. Místo hluchého prostoru, který už obvykle nelze jakkoliv smysluplně využít, se s klientem rozhodli nabídnout tuto část pozemku ulici a rozšířit tím veřejný prostor. „Možná tam majitelé časem budou parkovat, možná ne. Ale hranici mezi veřejným a soukromým přece vytváří samotný dům,“ dodává. To se ostatně projevuje právě za oblým rohem. Atrium, kam se vchází z ložnice rodičů francouzským oknem, odděluje od okolí dvouapůlmetrová zeď. Vzniká tak výsostně privátní zóna, která ale nepůsobí stísněným dojmem, protože se otevírá k nebi. Podobně jako se hlavní obytný prostor, sdružující kuchyni, jídelnu a obývák, obrací do mírně se svažující zahrady.
Interiér domu působí poměrně asketickým dojmem. Bílou, šedou a černou tu narušuje především dřevěný nábytek, někdy vestavěný, jindy volně stojící jako příčka. atelier111.cz
