Daniela Baráčková a Jakub Filip Novák milují práci ve svém studiu No Architects a taky svoje děti. Když pro jedno z nich nebylo místo ve státní mateřské škole, rozhodli se spoluzaložit školku soukromou, a tak se zrodila jedna z jejich specializací – interiéry školek, jeslí nebo komunitních center pro rodiče.
Jejich posledním úspěšným projektem v tomto směru byla rekonstrukce mezinárodních jeslí Malvína v pražském Karlíně, které jsou součástí stejnojmenné mateřské školy, jejíž interiér také navrhovali. Ačkoli se může zdát, že mezi herním prostředím pro malé děti nejsou žádné velké rozdíly, roční až dvouleté děti mají zcela odlišné potřeby než ty školkové. Neumí si ještě hrát ve skupině a potřebují neustálý dohled tet. Architektura je nezajímá. Zajímá je jenom tatínek a maminka, kteří je ale zrovna musí kvůli práci na chvíli odložit. „Při rekonstrukci jeslí Malvína jsme si uvědomili, jak rozdílné je to prostředí proti školkám, s nimiž jsme již měli řadu zkušeností. Roční děti tu nejsou proto, že zde chtějí být, ale proto, že je tam rodiče musí dát. A to ovlivnilo způsob, jakým jsme o rekonstrukci uvažovali. Každý kus provozu jsme si osahali, aby byl krajně praktický a vycházel vstříc potřebám dětí, učitelek i rodičů a nezvyšoval hladinu stresu. Interiér jsme maximálně prosvětlili otvory, ale i světlou podlahou, provozy jsme i opticky pospojovali a prakticky zvětšili (kapacita jeslí se formálně navýšila o čtyři děti). Potlačili jsme provozní místnosti a současně zkrátili a zefektivnili práci personálu tak, aby zbylo co nejvíce času a energie na přímý kontakt s dětmi. Použili jsme praktické materiály, které zůstanou stejné i se škrábanci od hraček a nikdo zde proto nemusí být nezdravě umravňován. Herní prostředí není koncipováno jako ‚peřinka‘, nýbrž jako místo výzev pro zdravý rozvoj,“ vysvětlují Daniela s Filipem.
„Při rekonstrukci jeslí Malvína jsme si uvědomili, jak rozdílné je to prostředí proti školkám, s nimiž jsme již měli řadu zkušeností. Roční děti tu nejsou proto, že zde chtějí být, ale proto, že je tam rodiče musí dát.“
Pokud bychom měli být konkrétnější, jmenujme například mávací okénka, kde se dá z náručí tety ještě jednou rozloučit a opouštění rodičů kapku zjednodušit. Navíc lze snadno nahlížet do ložničky i herničky, aby se doprovod mohl ještě dlouho ujišťovat, že jejich poklady nestrádají. Během jídla sedí děti společně u velkého stolu přímo v blízkosti kuchyňské linky, takže tety mají vše po ruce – jídlo i děti. Toalety jsou společné pro kluky i holky a opět mají dveře opatřené okénkem, aby na ně teta snadno viděla, připravena vystartovat, kdykoli by bylo třeba pomoci s kusem neposlušného oděvu nebo mytím rukou. Dovádí se na žlutých žíněnkách a pro děti, které se zrovna rozhodnou něco namalovat, vyrobit nebo se jen posadit, vymysleli architekti tři výšky stolů a židliček, jež se navíc dají různě kombinovat. „Připravili jsme divokou herní krajinu, po které mohou dětičky vystoupat až do červeného skalního hnízda, nebo zajít na průzkum modré jeskyně. Pro jejich intelektuální potřeby poslouží řada malých motorických hlavolamů poschovávaných po jesličkách. A nakonec si i přes svou vitalitu rádi zdřímnou, k čemuž jim poslouží privátní ložnice, kde se ovšem k nelibosti tetiček dá také notně zařádit,“ doplňují architekti.
Pro porovnání uveďme starší příklad práce No Architects – návrh Montessori školky v Klecanech, jenž odráží jeden ze základních principů montessoriovské pedagogiky, takzvaného připraveného prostředí. Podle této zásady bývá prostor uspořádán do koutků, v nichž se často odehrávají takzvané skutečné aktivity. Děti pracují na skutečném ponku, zatloukají skutečným kladivem skutečné ostré hřebíky, vaří ve skutečné kuchyňce s plnohodnotným dřezem, sporákem a troubou, skutečně pečují o rostliny na zahradě atd. Mezi aktivitami si svobodně vybírají, rozvíjejí své vnitřní motivace podle individuálních potřeb. „Tyto koutky v naší školce nejsou jen symbolické, skutečně jsou umístěny v koutech, které se propisují z interiéru do exteriéru, kde vytvářejí své negativní obrazce – koutky v zahradě. Naší ambicí bylo i na limitovaném pozemku připravit členité prostředí tak, aby podněcovalo zájem dětí samo o sobě a pomáhalo jim vnímat svět, včetně světa architektury, jako něco nesamozřejmého, hodného přemýšlení,“ popisuje autorská dvojice.
