„Janáčkovo divadlo v Brně bylo slavnostně otevřeno po největší rekonstrukci,“ hlásaly novinové titulky nejen brněnských deníků v pondělí 19. listopadu. Premiéra opery Příhody lišky Bystroušky, jež se tu odehrála o dva dny dříve, opožděně odstartovala novou sezonu v budově, kterou v první polovině 60. let (dokončena byla v roce 1965) postavil tým architektů v čele s Ivanem Rullerem a Boleslavem Písaříkem. O více než 50 let později byl architekt Petr Hrůša se svým týmem postaven před nelehký úkol – stavbu, k níž se nedochovala téměř žádná dokumentace, v rekordním čase zrekonstruovat.
V době, kdy na místě starých brněnských hradeb v sadech na Kolišti rostla nová, exkluzivní budova Janáčkova divadla, chodil architekt Petr Hrůša ještě na základní školu a moc dobře si pamatuje, že tenkrát v jeho rodině nepanovalo kolem stavby velké nadšení. „Proslýchalo se, že původně byla budova míněna jako kongresové centrum, čili byla považována za výdobytek socialistických let. Na druhou stranu v naší rodině byl vždy vztah k hudbě – tatínek zpíval v Moravanu, a tak jsme do Janáčkova divadla, které slouží jako scéna pro balet a operu, chodili často. Nakonec jsem si ho oblíbil. Líbil se mi vzdušný prostor, styl, který jsem tenkrát neuměl pojmenovat – přísný výraz, řád, lehce strohá podoba klasického modernistického vykročení ze sorely,“ zavzpomínal na své dětství s Janáčkovým divadlem architekt Hrůša. „Později jsem se se spolužáky z fakulty scházel v restauraci Bohéma, oni to nesnášeli, já to tam měl rád. Její interiér měl tenkrát svůj osobitý charakter s původním bruselským mobiliářem.“ Po roce 1989 se „podzemí“ divadla, tedy restaurace pronajala, s novým majitelem ztratila svou estetiku přelomu 50. a 60. let a divadlo, jež v té době fungovalo čtvrt století, se začalo postupně po malých krůčcích rekonstruovat. „U toho jsme ale jako ateliér nebyli. Tyto práce prováděla kancelář Polášek a Černý, my jsme se k projektu dostali až na jaře 2018 a domnívali se, že půjde jen o doladění a drobné intervence. Od zadavatele, tedy města, jsme na práci včetně průzkumů dostali k dispozici tři měsíce, což se nakonec kvůli chybějící dokumentaci a objeveným nedostatkům v budově ukázalo jako nesplnitelný úkol,“ říká architekt Hrůša a dodává, že divadlo prožili jako velmi stresující rekonstrukci, jež se nakonec z objektivních důvodů o tři měsíce protáhla. Po dohodě s brněnskými památkáři hájili architekti památkovou rovinu stavby. A protože se navíc ukázalo, že rukopis 60. let je ve skutečnosti velmi zajímavý, i když těžkopádnější než populární brusel, rozhodli se jen pro drobné intervence – navýšení kapacity dámských toalet, zvětšení stávajících barů a vložení dvou nových, lahůdkou pro intelektuály je pak devět obrovských desek z italského mramoru bianco laza, v nichž jsou autentickým Janáčkovým písmem vygravírovány názvy jeho oper. Bohužel se v krátkém termínu nepodařilo dodat zářivě bílý, místo toho je tam šedý kámen. Laik to ale nepozná, stejně jako to, že stěny toalet a kolem schodiště jsou obloženy luxusní mozaikou Bisazza. Sice
to nepozná, ale to, že se divadlo skví v celé své kráse, vidí každý.
Janáčkovo divadlo, Rooseveltova 7, Brno, ndbrno.cz; hrusa-atelierbrno.cz
