Choreografka a divadelní režisérka Jana Burkiewiczová má po letech stěhování z místa na místo konečně pocit, že našla domov, do kterého se ráda vrací. Prostorný světlý byt je navíc učiněnou galerií současného českého i světového designu.
Pochází z Opavy, ale už od svých třinácti let, kdy nastoupila na taneční konzervatoř, žije Jana Burkiewiczová v Praze. Za tu dobu se stěhovala snad až dvanáctkrát a vystřídala spousty bytů i sdílených pronájmů. Už dlouho proto toužila najít stálý domov. To přání se jí splnilo před třemi lety, kdy s partnerem Jiřím Mackem, kreativním ředitelem Designbloku, po více než dvouletém hledání objevili byt v udržovaném funkcionalistickém domě s výhledem na Petřín. A byla to tak trochu sladká odměna za to nekonečné čekání: od předchozích majitelů se dozvěděli, že původně to ani byt neměl být, neboť se počítalo s tím, že na jeho místě a ze sousedních bytů vznikne velká cukrárna. Se stěhováním do nového nespěchali. Nejprve spolu s architektem Janem Rosickým upravili dispozici, jež zahrnovala malinkou kuchyňku a pokojík pro služebnou, aby odpovídala potřebám rodiny, do níž se během hledání vysněného bytu narodil syn Mikuláš. Některé zdi nechali probourat, jiné postavili, přičemž se snažili zachovat co nejvíce původních prvků jako například dobové kliky či litinové topení. Spojením dvou místností vznikl velkorysý centrální pokoj s kuchyní, jídelnou a obývacím prostorem, do něhož proudí světlo dvěma rozměrnými okny bez záclon. Kromě ložnice, dětského pokojíku a koupelny s denním světlem se do bytu vešla i průchozí šatna.
Jana Burkiewiczová absolvovala pražskou HAMU, odhodlaná věnovat se tanci a choreografii, ale velmi rychle si ke svému oboru přibrala řadu dalších akvit. Díky dlouholeté známosti s návrhářkou Liběnou Rochovou, s níž už jako mladá studentka fotila, se pustila do choreografie jejích přehlídek a odtud byl jen krůček ke spolupráci s dalšími návrhářkami a návrháři, včetně módních show na Designbloku. Shodou náhod se jí naskytla příležitost režírovat velké eventové produkce – hned tou první byla velká kadeřnická show v O2 aréně.
Další shodou náhod se začala zabývat i divadelní režií. „Divadlo si mě vybralo,“ říká. Ve svých režisérských začátcích spolupracovala například s uznávaným duem Skutr, které čerstvě nastoupilo do činohry Národního divadla. Roku 2015 založila vlastní soubor Burki&Com a hned za představení Walls & Handbags získala cenu Divadelních novin. Vzhledem k tomu, že vychází hlavně z tance a choreografie, cítí ve své práci režisérky velkou volnost, dovoluje si odvážně překračovat hranice žánrů a spojovat rozmanité formy uměleckého vyjadřování. V představeních tak mísí divadlo s tancem, akrobacií, ale i výtvarným uměním, designem, architekturou a módním návrhářstvím. Například na nedávné inscenaci Ostrov spolupracovala s Jindřichem Janíčkem, který pro ni vytvořil ilustrace, a ty pak v animaci rozpohyboval Tomáš Luňák. „Příprava představení s lidmi z různých uměleckých oborů je sice dlouhý proces, ale baví mě, že vidí svět jinýma očima než já a přicházejí s věcmi, které by mě nenapadly. Pro diváky je to potom další dimenze zážitku,“ říká režisérka. „Mým principem je propojovat lidi a díky společné kreativitě přicházet s novými impulzy v divadle. To je to, co mě naplňuje.“ Tohle spojování si ze své profese přináší i domů, kde spolu s Jiřím mísí originální, raritní umělecké objekty se známými ikonami designu i kousky ze značkových řetězců. Vedle sebe tak uvidíte až kubisticky členitou masivní knihovnu od Maxima Velčovského, servírovací stolek značky Vitra i lavičku z IKEA, která provizorně slouží jako konferenční stolek, než se najde nějaký, který oběma padne do oka.
„Byt je v permanentním procesu,“ komentuje Jana. Obrazy na stěnách se průběžně mění a některé zařízení je jednoduše provizorní – třeba žárovka nad jídelním stolem je už třetím rokem ověšená jmelím a trpělivě čeká, až se objeví ten pravý lustr, který ji jednou nahradí. „Nejsme typy lidí, co kupují věci, protože jim chybí, ale spíš čekáme, až potkáme něco, bez čeho nemůžeme žít.“
Konkrétní styl, do kterého by se snažili svůj domov vklínit, nemají a při zařizování se řídí výhradně vlastním vkusem a tužbami. „Nemám ale pocit, že děláme designový byt,“ říká režisérka. „Zařizujeme ho objekty, které se nám líbí. Design přece má být něco, co máte rádi.“ Výběr řady předmětů a objektů, ale také módních kousků v jejím šatníku je rovněž důsledkem pracovních setkání a konstelací – jak Jany, tak Jiřího. Jejich byt není zakonzervovanou galerií, ale živým prostorem, kde se vybavení objevuje podle nálady, aktuálních pracovních projektů a štěstí na ty pravé kousky, na něž v běhu času narazí.
„Díky tomu, co Jirka dělá, vidíme větší množství designu, nebo nás s autory pojí přátelství. Takhle to mám s oděvy, protože připravuji i módní přehlídky. Mám kousky, které si hýčkám, a kvůli tomu je skoro nenosím,“ směje se. „Moc nenakupuju, a když už na něco natrefím, bývá moje rozhodnutí poměrně jasné a rychlé. A mám skvělého Ježíška, který se vyzná. Třeba co se týká bot, mě má přečtenou a umí najít neskutečné věci.“ Díky osobním vazbám i znalosti příběhu předmětů má Jana Burkiewicz ke všem objektům, obrazům, početným knihovnám i knihám vřelý, osobní vztah. Je obdivovatelkou porcelánových sošek, které španělský designér Jaime Hayon navrhuje pro značku Lladró, nebo objektů od nizozemského studia Job. Rozměrný obraz Jakuba Tomáše je pro ni cenný zase proto, že je to první velká věc, kterou si koupili s Jiřím společně.
Ani po třech letech na Malé Straně nevyprchává její nadšení z toho, že konečně vybudovala svůj domov, a nechystá se jej nijak zásadně měnit. „Když přijedeme z dovolené, na které se máme krásně a jsme třeba i v dobrém hotelu, otevírám dveře a říkám si: ‚Tady je tak hezky, tady jsem doma.‘“
Článek vyšel v červnovém vydání Dolce Vity. Více obsahu si můžete prohlédnout zde.
foto: Karin Zadrick
set: design Marek Cpin
text: Vladan Šír
make-up: Jana Lhotová
supervize: Petra Balvínová
