Michal Škoda

TF: Kurátorem Domu umění jste od roku 1998. Za tu dobu jste v něm uspořádal desítky výstav, které vzbudily pozornost i za hranicemi naší země, a měl jste s ním velké plány. Můžete nám stručně vysvětlit, jaké okolnosti vás dovedly k rozhodnutí, že letošní rok bude váš poslední na této pozici?

MŠ: Musíme se vrátit v čase do roku 2021, kdy proběhla architektonická soutěž na rekonstrukci Domu umění, který sídlí v historickém domě na náměstí Přemysla Otakara II. a obývá velmi nevyhovující prostory. Dopadla skvěle, vítězný projekt je společným dílem dvou ateliérů — německého AFF Architekten a Malý Chmel. Bohužel se ale nezačalo rekonstruovat hned a průtahy nakonec způsobily to, že se projekt „přelil“ do dalšího volebního období a dostalo ho na starost nové vedení města. To však k němu mělo od počátku jiný vztah. Stejně jako k Evropskému městu kultury 2028, které je také „dítě“ předchozí radnice.

TF: A jak spolu tyto dvě věci souvisí?

MŠ: Jsou to spojité nádoby. Dům umění měl být vlajkovou lodí této akce, hrál důležitou roli v celém konceptu. Ve finále, když se rozhodovalo, zda se Evropským městem kultury stanou České Budějovice nebo Broumov, navštívili nás komisaři akce, byli seznámeni s projektem rekonstrukce a byli z něj nadšení. Dům umění má opravdu velmi výjimečné postavení, a to nejen kvůli výtvarným, ale zejména architektonickým výstavám. Bohužel, z dalších jednání s politiky vyplynulo, že nejsou finance, a tak došlo k neskutečné věci. Galerie byla vyškrtnuta z infrastruktury Evropského města kultury.

TF: Pořád jste ale věřil, že se vám vedení města podaří nějakým způsobem přesvědčit. Na Facebooku jste loni pravidelně postoval pozitivní ohlasy významných zahraničních architektů a umělců na váš výstavní koncept, na podzim jste dokonce obdržel od České akademie vizuálního umění titul Instituce roku 2023…

MŠ: Cenu jsem paradoxně přebíral ve stejný den, kdy jsem se dozvěděl, že rekonstrukce Domu umění není zařazena do letošního rozpočtu. Toto rozhodnutí bylo ještě potvrzeno 16. 12. na dalším zastupitelstvu. Přitom bylo vše vymyšlené, naplánované. Původně se mělo začít rekonstruovat na začátku letošního roku, to neklaplo, takže jsem přistoupil na možnost, že do léta budou probíhat výstavy, na jaře se vypíše tendr na dodavatele, přes léto se prostory vyklidí a na podzim začne rekonstrukce, aby bylo na konci roku 2027 vše dokončeno. Když politici opustili téma peněz, začali se točit na tom, že není dořešena samotná náplň celého domu. Co v něm bude kromě galerie? ptali se. Měl jsem připravené dvě varianty: Vybudovat v něm centrum současného umění a architektury, kde by bylo i sídlo útvaru hlavního architekta města, mohly by se v něm prezentovat soutěže atd. To by skvěle fungovalo s přesahem k výstavám. Průšvih ale je, že Budějovice jako jediné krajské město nemají útvar hlavního architekta, byl zrušen. V přízemí pak mělo vzniknout informační centrum města.

TF A ta druhá varianta?

MŠ: Druhá varianta náplně souvisela s Evropským městem kultury, jehož součástí je mimo jiné metodicko-vzdělávací program s galerií pro děti, přičemž tam byla otevřená možnost spolupráce s Centre Pompidou v Paříži. My máme například edukační program hodně nabitý. Vede ho kolegyně Šárka Kosová a připravuje pro děti ke každé výstavě úžasné workshopy a pořady. Zájem o ně je obrovský.

TF: Město tedy není ochotné rekonstrukci zaplatit a bojí se, že by po ní zůstal dům nevyužitý

MŠ: Na stavbu už běží stavební povolení. Hejtman mi však na otázku, co bude s prázdným domem na náměstí, když z něj odsunou galerii, odpověděl, že ho prodá. A o to tady asi jde.

TF: Nepřipouštíte možnost, že byste zkrátka dál působil v těchto starých prostorách, kde Dům umění sídlí už dlouhá léta?

MŠ: V žádném případě. Rozhodl jsem se, že letošek už je poslední rok, kdy se pod tu ostudu budu podepisovat. S rekonstrukcí samozřejmě souvisel i jiný, ještě lepší program, chtěl jsem uspořádat hodně dobrou výstavu z Japonska, které jsem v květnu navštívil. Program by byl exkluzivní, ale já nemůžu riskovat, že se třeba domluvená výstava bude posouvat kvůli nedokončeným stavebním pracím, které by začaly na poslední chvíli, a už vůbec nechci dál osobnosti světového umění a architektury zvát do stávajících prostor.

TF: Letos ještě ale fungovat bude. Co nás tedy během vašeho posledního roku ve slavné galerii čeká?

MŠ: Bude ještě pět výstav. Nyní probíhá přehlídka skleněných obrazů a soch Lady Semecké, pak se představí dánská sochařka Tove Storch, poté japonští umělci, následovat budou architekti bratři Eckertovi z Curychu z ateliéru E2A. Své působení tady zakončím samozřejmě architektonickou výstavou.

TF: Architektonické výstavy jsou vaše „specialita“. Myslím, že právě díky nim se českobudějovický Dům umění dostal do povědomí široké kulturní obce. Co vás na nich tak láká?

MŠ: Normálních výstav je všude dost, architektura se takhle nikde jinde nevystavuje. Od té doby, kdy z pražské Galerie Jaroslava Fragnera odešel Dan Merta, v Čechách žádná jiná galerie zaměřená na architekturu není. Občas se sice nějaká architektonická výstava objeví, ale nikdo to nemá systematicky zabudované ve svém pravidelném programu. V Domě umění bylo osm výstav ročně — pět uměleckých a tři architektonické.

TF: Jak jste se k této práci vlastně dostal?

MŠ: Jsem celoživotní autodidakt, jak ve své vlastní umělecké tvorbě, tak v práci kurátora. Vystudoval jsem střední keramickou školu v Bechyni a v roce 1997, v 35 letech, jsem byl vyzván, zda bych nechtěl v Budějovicích dělat výstavy v Domě umění. Do té doby jsem se věnoval pouze své volné tvorbě. Učil jsem se za pochodu a učím se vlastně dodnes. Nikdy mě ani nenapadlo, že tu budu tak dlouho.

TF: Jak už jste řekl, nejste jen kurátorem, ale věnujete se také vlastní umělecké tvorbě, a to velmi úspěšně. Jak spolu tyto dva světy souvisí?

MŠ: Svou práci vnímám jako komunikaci se světem. Jedna část je moje tvorba, druhá jsou ty výstavy. Skrz ně rozmlouvám s publikem. Každá výstava, byť nejsem přímo jejím kurátorem, má můj rukopis, je to můj jazyk, mé rozhodnutí. Ve výstavách architektury, které připravuji, nejde jen o architekturu z hlediska stavění, ale hlavně o vytváření prostoru pro člověka, pro život. To je téma, které je pro mne zásadní i v mé tvorbě. Vztah člověk a prostor. Vztahy, vymezení a prázdno, to je trilogie, která mne zajímá.

TF: Je důležité vystavovat architekturu?

MŠ: Chci pomoct architektuře, která mne nesmírně zajímá, dotýká se nás všech. Jakékoli umění můžete a nemusíte — dívat se na něj, koupit si ho, jít na něj, poslouchat ho atd. Architektura není volba, dotýká se nás v každém okamžiku života. Dobrá architektura je umění, i když vím, že sami architekti o tom vedou spory.

TF: Čím jsou tedy výstavy „u vás“ v Domě umění jiné?

MŠ: Nevidím smysl v tom dělat kolektivní výstavy, dělám monografické ­přehlídky. Vsadil jsem na náročnost programu a na princip fungování tzv. kunst­halle. Zastávám názor, že o kvalitu bychom se měli snažit všude, i na „periferii“. Každý architekt, každé studio se ve své tvorbě nějak profiluje. Mají nějaké téma, řeší konkrétní problém. Mohou se představit třeba tím, že ukážou, jakým způsobem uvažují, svou filozofii. A divák se tak seznamuje s kvalitní světovou architekturou, konfrontuje ji s tím, co se děje tady a zároveň je to i konfrontace pro samotné architekty. Snažíme se naučit lidi umět vnímat prostor jinak. Mám zpětnou vazbu nejen od kustodek z galerie, ale i ze strany odborné a laické veřejnosti, že o architektonické výstavy je největší zájem.

TF: Některé výstavy byly, řekněme, zážitkové. Velké ohlasy asi sklidil Jan Šépka s výstavou Vnímání (2016), který zahalil kašnu na náměstí a vstup k ní byl pouze přes most vedoucí přímo z galerie…

MŠ: Měla obrovský dosah, úspěch, zasahovala do veřejného prostoru a ze začátku měla také hodně odpůrců. Někteří z nich se ale dokonce omluvili. Trvala pouze tři týdny a tím oknem za tu dobu prošlo kolem 35 tisíc lidí. Podobně populární byly i Principy Petra Hájka z roku 2020, tedy v době covidu. Výstava / architektura inspirovaná principy optiky a akustiky byla přístupná 24 hodin denně skrze pohled do tří výstavních prostorů zprostředkovaných trojicí sedm metrů vysokých periskopů umístěných v prostoru náměstí. V galerii byly umístěny rozměrné modely představující Koncertní sál v Císařských lázních v Karlových Varech, Dům periskop a Muzeum filmu.

TF: Kromě Jana Šépky a Petra Hájka, kteří čeští architekti podle vás splňují, řekněme, světová měřítka?

MŠ: Co se týče českých architektů, nemám žádný žebříček, ale musím jmenovat ještě Ivana Kroupu, Zdeňka Fránka a Petra Stolína. Zejména Zen houses a školka ve Vratislavicích od posledně jmenovaného mají přesně to, co od architektury očekávám. Mají duši a zároveň vytvářejí ideální prostředí pro své uživatele. Také Šépka s projektem GAMPA a Sféra v Pardubicích přesáhli republiku. Obdivuju, jak exteriér toho domu absolutně koresponduje s vnitřkem. Každý z těchto architektů o architektuře hodně přemýšlí, každý jinak, ale všichni dělají skvělé věci.

TF: Jak to děláte, že se vám do Českých Buděovjic daří přivážet architekty z celého světa?

MŠ: Největší pecky v architektuře se začaly odehrávat přibližně od roku 2012. Dnes máme takovou pověst a portfolio, že architekti výstavy u nás neodmítají. Dokonce když jsem chtěl ve Švýcarsku architektům naši galerii představit, zastavili mě s tím, že ji ve Švýcarsku všichni znají, že je pro ně čest u nás vystavovat. Takové veličiny jako Christ & Gantenbein Architekten nebo Roger Boltshauser si uvědomují, že podobný formát galerie, kde by se mohli představit, v Evropě není. Zpětná vazba od významných architektů pro mne má velkou váhu. Chilský architekt Smiljan Radic napsal, že galerie s takovýmto formátem, jak architekturu děláme, existuje jen na dvou místech na světě. My a TOTO Ma Gallery v Tokiu.. V květnu jsem tam byl, mluvil jsem s její ředitelkou a shodli jsme se na tom.

TF: Když si u vás podávají dveře největší ikony současné architektury, vypozoroval jste, jakým směrem se tento obor ubírá, jaké ho „ovládají“ trendy?

MŠ: V umění nebo architektuře slovo trendy nesnáším. Je to slovíčkaření, ale ­chápu, že se nějak obor vyvíjí. Například v souvislostí s ekologií se mění normy a na ně se musí reagovat. Padají slova jako environmentální, udržitelný, soběstačný dům. Mnohdy se ale setkávám s tím, že se hodně zabýváme těmito tématy, ale kvalita architektury klesá. Tohoto „trendu“ se dotýkaly poslední dvě výstavy. Roger Bulthauser je hodně zaměřen na práci s dusanou hlínou, přitom dělá skvělou architekturu a jeho domy jsou de facto ­soběstačné. Noron architects z Dánska mají tým složený i z ekologů, krajinářů, jsou hodně zaměření na práci s krajinou. Nebyl to ani tak výstavní záměr sledovat ­trendy, ale vyšlo to přirozeně z toho, co součsná architektura produkuje. Výstavy ­ukázaly, že téma ekologie mají tito skvělí architekti přirozeně začleněné do programu, aniž by to ale ubíralo na kvalitě jejich práce.