Dýchám, abych tvořila, tvořím, abych dýchala, říká designérka Liběna Rochová

Patrik Florián | Design, Móda, Umění | 29/11/2021

Přední česká designérka a profesorka oslavila 70. narozeniny působivou uměleckou instalací, charitativní výstavou i velkorysým darem.

Jaký je váš současný stav mysli?

Díky ranní meditaci harmonický, ale poslední dny také lehce rozechvělý. Pracovala jsem na několika projektech najednou, vše se však naštěstí povedlo.

I po čtyřiceti letech zkušeností vám dokáže vlastní práce přinášet napětí?

Jsem citlivý člověk, nedokážu být úplně v klidu a vše intenzivně prožívám. Umění dokáže člověka až sžírat. Některým dílům se věnuji dlouho, vydávám se na technicky neprobádané cesty, občas si říkám, proč nešiju jen saka se třemi knoflíky. Ale nejde to, jsem příliš kreativní. Neustále hledám nové výzvy a nápady.

Praktikujete meditace, hledáte harmonii těla a duše. Co pro vás znamená dech?

Bez dechu se nedá žít. Tématem letošního Designbloku bylo štěstí a já říkám, pokud dýcháte, tak máte to štěstí, že žijete. Správný a hluboký dech navíc přináší mnohé fyzické i psychické výhody.

Osmnáctimetrovým objektem DECH ozdobila Liběna Rochová ve spolupráci s vizuálním umělcem Markem Šilpochem hlavní schodiště Gabriela Loci v rámci letošního Designbloku.

Jsou to myšlenky, které vás přivedly k instalaci DECH na Designbloku?

Ano. Věděla jsem, že použiji osmnáctimetrové schodiště v Gabrielu Loci i ultralehkou látku (2 g/m2). Mám ráda velkorysé oděvní formy i objekty, jednoduché, avšak s velkou vnitřní silou. Poté jsem si uvědomila, že instalace nesmí postrádat také světlo, které je při meditacích tak důležité. Martin Pošta, ředitel Signal Festivalu, mi doporučil vizuálního umělce Marka Šilpocha, který se na objektu velkou měrou podílel.

Musím přiznat, že šlo o dechberoucí podívanou. Co měla divákům předat?

To, co mi dává každodenní meditace – klid v duši a harmonii.

Co naposledy vyrazilo dech vám?

Výstava Simple Forms: Contemplating Beauty v tokijském Mori Art Museu.

Kam se po festivalu poděje látka?

Objekt jsme rozebrali, z látky vznikne kolekce a s Markem už plánujeme další snovou, výtvarně-oděvní performanci.

Pasáž českého designu vystavila deset dobročinných panenek, jež Rochová vytvořila během dvacetileté podpory organizace UNICEF. Výlohy pro panenky zpracovalo deset autorů, včetně scénografa Marka Cpina či designéra Jana Plecháče.

V Pasáži českého designu zároveň probíhá výstava dobročinných panenek pro UNICEF, jehož patronkou jste již dvacet let. Čím vás spolupráce naplňuje?

Jsem zdravá, šťastná, dělám práci, která mě baví a vydělává. Je mou povinností pomáhat. Je to nabíjející pocit!

Nesmím opomenout ani to, že jste Moravské galerii v Brně věnovala značnou část svého archivu.

Dělala jsem pořádek ve studiu a říkala jsem si, co s tím. Jedno ráno jsem zavolala řediteli Janu Pressovi a doufala, že mi nedá košem. Nedal a ještě ze sbírky udělal výstavu na Designbloku. Součástí jsou modely od roku 1995 až po současnost, včetně doplňků, dokumentace a skic. Mým snem je založit muzeum módy.

V 90. letech jste se rozhodla vyměnit úspěšný start v módním průmyslu za tvorbu malých sérií na hranici užitého a volného umění. Co vás k tomu vedlo?

Jednou jsem se procházela na veletrhu světové módy v Düsseldorfu, narvanými halami různé kvality. Cítila jsem, že sem nepatřím. Toužila jsem po výtvarné přehlídce v galerii nebo divadle, ne cirkusu po boku módního klanu. Stála jsem na křižovatce, přála jsem si být uznávaná a uživit se, na druhé straně jsem nechtěla ztratit kreativní svobodu. Zvolila jsem tu těžší cestu. Konfekce a kreativita dohromady nejdou, každého skutečného umělce to módní soukolí semele.

Od roku 2008 vedete Ateliér designu oděvu a obuvi na UMPRUM, jaké hlavní ideje svým studentům předáváte?

Od samého počátku apeluji na kreativitu a individualitu. Být talentovaný a kreativní ale nestačí. Svým studentům říkám: V módě už bylo vše vymyšleno, jedině pokud do práce dáte sami sebe, máte šanci být výjimeční a uspět.

Jak se vaše filozofie shoduje s tím, po čem touží nastupující generace tvůrců?

Konfekční značku dnes dokáže postavit každý, kdo si nalistuje trendy a tendence. K tomu není třeba kreativita, ani studium vysoké uměleckoprůmyslové školy. Já chci vycizelovat skutečně kreativní osobnosti. Nedílnou součástí našeho ateliéru jsou ale také profesní stáže ve velkých firmách. Například Eliška Kuchtová pracuje pro Camper, Adam Kost nastupuje na stáž do Louis Vuitton, Lenka Vacková byla u Henrika Vibskova a Maroš Baran asistuje u Saint Laurenta. U nás textilní průmysl nefunguje, proto studenti musí ven. O to víc mě mrzelo, když na nabídku stáže u Issey Miyakeho v Tokiu nebo osobní pozvání Jimmyho Chooa nikdo ze studentů neodpověděl.

Čím to, bojí se studenti konkurence? Je to česká nátura, zdejší studenti jsou talentovaní, ale občas jim chybí drive. Pár českých designérů mělo nastartovanou slibnou mezinárodní kariéru, ale když se dostavily první úspěchy, jako by se zalekli.

Myslíte, že v době globalizace a mediální bezbřehosti mají lokální tvůrci stejné šance jako jinde ve světě?

Bude to znít jako paradox, ale já věřím, že větší. Doba nahrává solitérům, móda se infiltruje do designu i galerií. Každý má stejnou šanci a já si přeji, abych mezi velikány módy jednou spatřila české jméno.

Rozhovor vyšel v tištěním vydání Dolce Vity 11/2021.

Foto | Studio Berghauer
Le Grill

Aktuální číslo

Předplatné