Marie Doležalová je herečka. Její Iška ve filmu Pusinky prochází “coming-outem”. Její vystrašená Saša v sitcomu Comeback neumí lhát. Její Eva v Divadle Na Fidlovačce tropí hlouposti a její Berková v seriálu České televize Neviditelní s chutí topí lidi. Její laskavě a lidsky zábavný blog Kafe a cigárko aktuálně získal literární cenu Magnesia Litera. Své “Historky z hereckého podsvětí” vydá na podzim knižně. Pro Dolce Vitu bleskově a s lehkostí sobě vlastní vyplnila dotazník o svém životě:
První věc, na kterou jsem dnes ráno pomyslela: Nemám náhodou dopolední představení? Neshání mě někdo?! Ne, uf!
Obvykle snídám: Jenom kafe nebo čaj, navzdory paní Cajthamlové.
Nejím: V předvelikonočním půstu maso, jinak nemám zásady…
Kafe nebo cigárko? Obojí… Ale poslední měsíc už jen zcela výjimečně…, spíš už jen kafe.
Ranní ptáče nebo sova? Kdybych nehrála většinu dní v měsíci představení a nechodila spát po půlnoci, byla bych, myslím, ptáče… Takhle jsem sova. Někdy i jezevec.
Nejlepší rada, jakou jsem kdy dostala: „Jenom se z nich neposer.“ (Od Borise Rösnera před přijímačkami na Pražskou konzervatoř.)
Svému čtrnáctiletému “Já” bych řekla: Všechno, co považuješ za špatný vlastnosti, budou jednou všichni považovat za dobrý!
Dvě věci, které mám vedle počítače, když píšu článek: Jeden nedopitý nápoj a druhý čerstvě udělaný (kafe a kafe nebo kafe a čaj).
Na tvorbě blogu se mi líbí: Moment, kdy mám v adminu tři nebo čtyři články a už se jen těším, až je vydám. Pak taky ta samotná chvíle, kdy už vím, o čem psát, a píšu. Totální svoboda a napětí.
Nejtěžší na tvorbě blogu je: Dvě věci. První těžká věc je najít námět na článek – když už správně zformuluju téma, všechno ostatní časem uzraje. Druhá těžká věc je nenechat se zmagořit chválou a oblíbeností blogu, ve chvíli, kdy píšu, musím myslet jenom sama na sebe, ne se snažit být vtipná a zalíbit se čtenářům. Ne vždycky se mi to daří, ale naponěkolikáté to dokážu…
Můj pohled na Kafe a cigárko před a po literární ceně: Před cenou to byl můj veřejný deníček, ve kterém jsem se svěřovala se svými ambicemi a trapasy. Teď je to veřejný deníček herečky s literární cenou. Cena tomu dodala punc něčeho zázračného. Kdybych totiž měla tipovat, spíš bych si myslela, že literární cenu nedostanu ani po deseti letech blogování.
Můj další blog post se bude jmenovat: Co je to pro herce léto…
Šíp, Kraus nebo Veselovský? Šíp pohladí po duši, Kraus vás pěkně prozkouší a Veselovský má šílený respekt. Skvělí jsou všichni tři a ty nervy, než jsem k nim šla, stály za to!
Věřím: V Boha. Ale ne v rámci nějaké konkrétní církve. A nemám ráda extrémisty a moralisty. Daleko sympatičtější jsou mi ateisti s dobrým srdcem.
Pusinky byly: První role a velká škola. Karin Babinská si mě vzala pod křídlo a naučila mě, jak se hraje před kamerou. Dodneška z toho těžím. Já jsem se jí na oplátku bez reptání svlékla v milostné scéně a hubla kvůli ní 6 kilo. Myslím, že jsme si kvit… 🙂
Reálná postava, kterou bych si chtěla zahrát: Malá mořská víla. To mi asi neprojde, že?
Největší herečka všech dob je… Když se dívám na Funny Girl, tak Barbra Streisand, když na My Fair Lady, tak Audrey Hepburn, a když na záznam Kočičí hry, tak Dana Medřická. A když stojím na jevišti s naší paní ředitelkou, tak Eliška Balzerová. A když vidím Ivu Pazderkovou v roli nějaké nadpřirozené bytosti, jako třeba Smrti v hotelu mezi dvěma světy, tak Iva…
Jako herečka jsem: Nucená vždycky dobře vypadat. Jako blogerka můžu napsat upřímně, co všechno tomu předcházelo, než jsem dobře vypadala.
Rituál před vystoupením? Kafíčko v divadelním klubu a srdečný hovor s kolegy.
Hodně špatný film, který miluju: Hříšný tanec. I dvojka.
Nudím se: Když mi režisér sáhodlouze vysvětluje, co po mně chce. Když už mluví deset minut o pohnutkách a pocitech mé postavy, k nudě se přidá i panika. V duchu si říkám: „Tohle ti nikdy nezahraju!!“
V Praze mám ráda: Ty nádherné domy. V množství opravených a tak rozmanitých budov určitě předčíme ostatní evropská města. A jestli ne, v Praze je navíc Vltava s racky.
Poslední země, kterou jsem navštívila: Anglie. V lednu jsme tam letěli na několik dní do Londýna – já poprvé! Takže jsem si klasicky fotila Big Ben, byla nadšená z double-deckerů… No, celkem trapas, řekla bych, že tohle už má většina Čechů za sebou.
Země, kterou bych chtěla navštívit: Austrálie. Izrael. A znovu Řecko.
Mezi moje báječné vlastnosti patří: Umění naslouchat.
Role, na kterou jsem prozatím nejvíc pyšná: Špatně položená otázka. Hereček se musíte ptát: Role, za kterou se prozatím nejmíň stydím. U mě asi Berková ve Vodnících.
Moje oblíbené slovo, začínající na písmeno „A“: Nebudu vám lhát, nemám oblíbené slovo začínající na A. Nemám ráda slova, začínající na A, copak vy jste nikdy nehráli slovní kopanou?!
Nejdražší věc, kterou jsem si kdy koupila: Moje malinké žlutozelené auto. Ale ještě dražší než pro mě bylo pro pojišťovny, to mi věřte…
Nejhloupější věc, kterou jsem si kdy koupila: Učebnice angličtiny pro samouky. Jak naivní!
Selfie je: Způsob, jak se tajně vyfotit s něčím, za co by se nám ostatní vysmáli.
Pes nebo kočka? Kočka. Pes by se určitě zlobil, když bych zůstala podruhé za týden na večírku trochu dýl.
Voní mi: Podzimní pálení listí a knihkupectví.
Nenávidím zvuk: Budíku v pět ráno.
Na repeat mi hraje: Vybraná pecka od Reginy Spektor.
Kniha, kterou by si měl každý přečíst: “Najít světlo ve tmě”, jejíž patronkou jsem se stala na podzim. Hluboká kniha, která pomůže každému v těžkých časech.
Kniha, kterou jsem přečetla, protože ji všichni ostatní četli: Jíst, meditovat, milovat.
Moje přezdívka z dětství: Jahoda. Ale ne, že to někomu vykecáte. Říkal mi tak bratranec, že vždycky zčervenám, když se směju. Proč vám na to vlastně odpovídám??
Oblíbená nadávka: Ty mrcho! (Když následuje po nějakém komplimentu.)
Je tohle nejdivnější rozhovor, který jste kdy dělala? Snažili jste se! Myslím, že je.
Vřele vám doporučujeme blog Marie Doležalové Kafe a cigárko: kafeacigarko.cz.
