Před dvěma lety byl pařížský rezidenční dům Immeuble Molitor s unikátní skleněnou fasádou složenou z horizontálních posuvných panelů a průsvitných luxferových bloků zapsán na list světového dědictví UNESCO. Tento krok přispěl k tomu, že se jeho sedmé a osmé podlaží mohlo začít postupně odborně restaurovat. Mimořádnou péči si duplex zasloužil proto, že si jej otec moderní architektury Le Corbusier vybral za svůj domov a ateliér, který si zbudoval na vlastní náklady a v němž se svou ženou pobýval od jeho postavení v roce 1934 až do své smrti v létě 1965. Nadace Fondation Le Corbusier nyní znovu otevírá dveře tohoto výjimečného prostoru a my jsme měli to štěstí stát se jedněmi z prvních redaktorů, kteří mohli obnovenou podobu místa pro své médium osobně zdokumentovat.
V roce 1931 si parcelu ve východní části Paříže Boulogne Billancourt, v blízkém sousedství s Roland Garros a naproti dnešnímu stadionu Jeana Bouina, vyhlédla developerská společnost Société Immobilière du Parc des Princes, jež návrhem bytového domu pověřila Le Corbusiera a jeho bratrance Pierra Jeannereta. Plán na osmipodlažní budovu s patnácti apartmány, se dvěma nebo třemi jednotkami na patře, splňoval čtyři z pěti Le Corbusierových bodů moderní architektury – patra bez půdorysu, konstrukce podporovaná piloty namísto stěn, bez klasické fasády a se střešní zahradou. Na 4. mezinárodním kongresu moderní architektury v Aténách Le Corbusier udal prvky urbanismu, jaké je v architektuře smysluplné udržovat, aby lidem byly dopřány základní radosti života, a to v přesném pořadí: obloha, stromy, ocel a beton. Dům Molitor se společnými domácími službami byl kontrolním stavebním experimentem, který měl správnost předpokladů „La Ville Radieuse“ potvrdit.
Prostor, který si v podkroví domu Le Corbusier pro vlastní byt a ateliér vyhradil, čítá dohromady 240 m2. K bytu nevede výtah. Musíte vyjet do šestého patra, vyjít po strmém úzkém schodišti, pavlačovým koridorem a teprve pak se ocitnete před hlavním vstupem k „Le Corbusierům“. Kromě něj vedou z chodby ještě dvoje další dveře, nabízející chytrý systém vyhýbání se. Tímto způsobem mohla služka vstoupit přímo do kuchyně, aniž by musela procházet bytem, a naopak Le Corbusier mohl přicházet a odcházet z ateliéru, aniž by rušil svoji ženu nebo případné hosty, jimž rezervoval pokojík s koupelnovým koutem v 8. patře, který je stejně jako střešní terasa přístupný ze vstupní haly po točitém betonovém schodišti. Když do vstupní haly vkročíte, záleží, kam vás navedou zavřené či otevřené nadrozměrné otáčivé dveře. Pravé vedou do ateliéru, levé do bytu, a když jsou oboje rozevřené, prostor celého patra se vizuálně propojí v jednu dlouhou promenádu. Stropy jsou v mnoha partiích podkroví, bytu i ateliéru klenuté, díky čemuž architekt do posledního centimetru maximalizoval prostor, kam až ho „pustily“ regulační rozměry.
Východní slunce padá do ateliéru s malou pracovnou od brzkého rána, a přestože si umělec při jeho stavbě vytvořil strategii oslnění, která byla pokusem reprodukovat světlo Středozemního moře, při tvorbě byl později nucen některá okna zakrývat dřevěnými panely. Pouze a jedině v tomto místě můžeme vidět klasickou stěnu, jejíž vyzdívka je odkrytá. „Kámen může mluvit, promlouvá k nám skrze zdi. V blízkém kontaktu s našima rukama je hrubou a čistou pletí. Tato zeď je mým každodenním přítelem,“ říkával umělec.
Byt s terasou táhnoucí se po celé délce fasády je orientovaný na západ a plný překvapivých detailů, jako je utilitární osvětlení, např. v kuchyni, jež navrhla Charlotte Perriand, jako je manželská postel na vysokých nohách vyvýšená proto, aby z ní přes zábradlí terasy bylo vidět nebe, jako je mramorový jídelní stůl evokující ten v márnici. V části ložnice upoutá také skříň namontovaná na zadní stranu dveří a průchod jak do koupelny, tak do výklenku sprchového koutu, které jsou organické a připomínají prvky kajut na zaoceánských parnících, které Le Corbusier tolik miloval.
Během svého života prostory neustále upravoval. Tu přidal panel, tu změnil barevné schéma výmalby. Architekt Giulia Marino, který vedl současnou rekonstrukci, k tomu dodal: „Porovnáním stovek černobílých fotografií jsme sledovali, jak se během desetiletí interiér měnil, jak přicházel a odcházel nábytek, materiály a umělecká díla, jen určité elementy, jako jsou zdi v obývacím pokoji a umístění některých objektů a obrazů, v průběhu let nedoznalo změn. Restaurátorský tým tak musel vynaložit zvýšené úsilí, především při analýzách všech vrstev olejových barev.“
→ Fondation Le Corbusier, Immeuble Molitor, rue Nungesser et Coli 24, Paříž, fondationlecorbusier.fr