Nové způsoby propojení veřejného a soukromého prostoru, nevídané architektonické kreace a zapojení uměleckých děl. Nejen to nabízí hotel Shiroiya v japonském městě Maebaši. Na jeho kompletní rekonstrukci se podílelo hned několik hvězdných jmen, od Sou Fujimota přes Michela De Lucchiho, Jaspera Morrisona až po Lawrence Weinera.
Maebaši bylo kdysi významným průmyslovým městem zaměřeným na výrobu hedvábí. Chvíle největší slávy už má však za sebou a v poslední době se potýká s odlivem obyvatel i množstvím chátrajících budov. Jednou z nich byl i bývalý tradiční hostinec Shiroiya Ryokan opuštěný v roce 2008, který se rozhodl zachránit podnikatel a rodák z Maebaši Jin Tanaka. Čtyřpodlažní betonová struktura si žádala radikální přepracování, jehož se ujal architekt Sou Fujimoto, mistr netradičních staveb. Jak už je u něj zvykem i zde přišel s inovativním návrhem – stávající konstrukci přetvoří a doplní zeleným kopcem v sousedním vnitrobloku. Nenaruší tak život sousedů a hostům poskytne netradiční zážitek uvnitř zatravněné hory s množstvím výstupků a oken.
Starý hostinec, dnes Heritage Tower, slouží jako vstupní část s velkolepou lobby, restaurací a 17 pokoji, v útrobách přistavěného kopce Green Tower se nachází dalších 8 pokojů. Většinu z nich navrhli designéři Yoko Ando a Tomomi Nagayama, čtyři exkluzivní jsou od Michela De Lucchiho, Jaspera Morrisona, Leandra Erlicha a Sou Foujimota. De Lucchi i Erlich si v místnostech pohrávají s hranicemi sochy a interiérového designu a pojali je jako svébytné umělecké instalace. Morrison pokoj kompletně ponořil do dřeva, které obohatil majestátním výhledem do atria, a Foujimoto zase zdůraznil vzdušnost prostor v kontrastu s betonovými texturami.
Dispozice původní budovy architekt provzdušnil a vytvořil obrovské centrální atrium, jemuž dominují 40 let staré spletité betonové překlady, tenké bílé zábradlí a množství zeleně. Obzvlášť květiny jsou šikovným nástrojem, který exteriér plynule napojuje na interiér a vytváří mezi oběma nenápadný přechod pronikající do jádra hotelu. Díky výtvarně zpracovaným formám minimalistického betonu působí atrium jako paralelní verze města ve městě plného esteticky uspokojivých průhledů na mosty, podchody a průchody, propojující jednotlivé části hotelu.