V syrovém areálu neustále hlučící betonárky, v těsné blízkosti čtyřicetimetrového skladovacího sila stojí podivuhodná skrumáž stavebních buněk. Jsou spojené sedlovou střechou a chatařskou verandou. „Naší firmě se dařilo a my jsme přitom stále obývali tohle provizorium. Tak jsem se to rozhodl změnit,“ směje se spolumajitel úspěšné společnosti, jež distribuuje a vyrábí betonové směsi. Na původní zázemí se dnes díváme z jeho nové ředitelské kanceláře v jedné z nejradikálnějších staveb současné architektury, jejímž autorem je David Kraus. Nevznikla by však bez souznění architekta s investorem, které vedlo k odvážným experimentům.
S radikální myšlenkou budovy jako showroomu prezentujícího krajní možnosti betonu přišel architekt David Kraus. Předpisům navzdory tak vznikla monolitická stavba – tedy žádné sofistikované vícevrstvé stěny, ale metrové zdi odlité z tohoto přírodního materiálu. Stavbě proto předcházel vývoj zvláštního betonu se speciálními tepelně izolačními vlastnostmi. Spolumajitel společnosti, jež distribuuje a vyrábí betonové směsi, se s Davidem Krausem seznámil v roli dodavatele při realizaci jiné stavby a na základě vzájemného porozumění jej oslovil s projektem administrativně správní budovy své firmy. „Celkově šlo o živočišný, spíše neplánovaný vzájemný proces a komunikaci mezi mnou a investorem, improvizaci, která nyní klienta i mne jako architekta utvrzuje, že je možné si věci dělat sám, postupně, s radostí z tvorby, do určité míry amatérsky, necertifikovaně, bez atestů či předpisů. Pak může být člověk stále zvídavým dítětem, hrajícím si chlapcem a tvůrcem vlastního prostředí. Jako autor jsem se skrz klienta mnohému pomocí jeho metody úsměv-pokus-omyl-úspěch naučil,“ říká David Kraus.
Forma budovy vychází jen z funkce provozů a ze vztahů k okolí. Vyhýbá se vzrostlým stromům i vjezdu a umístění oken reaguje na pohyb slunce… To vše definovalo tvar objektu, jenž stojí v syrovém areálu neustále hlučící betonárky, v těsné blízkosti čtyřicetimetrového skladovacího sila. Snahou architekta bylo, aby působil tak, jako by navazoval na zbytky čehosi, co v místě stálo, aby nebyl zářící novostavbou, ale splynul se svým industriálním okolím. Způsob pohybu lidí a strojů na pozemku vedl k umístění parkovacích stání na střeše budovy, kam ještě přibydou nabíječky na elektromobily a fotovoltaická elektrárna, která bude mít zároveň funkci slunolamů. Kromě robotického zedníka je součástí stavby řada dalších vynálezů investora včetně 10metrových vyklápěcích vrat, jež slouží zároveň jako hluboké zastřešení před vjezdem. Na interiéru je patrné, že už nebyl tolik držen pod otěžemi architekta jako dům samotný. David Kraus by k němu býval přistupoval ještě radikálněji. „Nejdůležitější pro mne ale je, aby byl investor spokojený se svým životem v mé stavbě, aby byl výsledek zábavným příběhem nás obou. Aby to nebyl stres pro obě strany… Klient stresovaný z architekta, který ví, jak vše má být správně, a architekt s poraněným egem, protože nedošlo k realizaci posledního detailu…“ uzavírá architekt David Kraus. archi.cz
