Křehký prosklený pavilon Wiley House, který byl postaven v letech 1952–53 podle projektu amerického architekta Philipa Johnsona, získal nového majitele, byl zrestaurován a doplněn o nové, velice zajímavé sousedy. To vše pod taktovkou architektonické kanceláře Roger Ferris & Partners.
Dům, který si nechal na rozlehlém pozemku v New Canaan v Connecticutu postavit Robert C. Wiley pro svou rodinu, vám jistě hned připomene vlastní dům architekta Philipa Johnsona, tzv. Glass House (1949). A nebudete daleko od pravdy, stejně jako oba dva domy nestojí daleko od sebe. Jen na rozdíl od Glass House, který je čirým manifestem Johnsonova modernismu a více než obytným domem je výkladní skříní životního stylu, ustoupil ve druhém případě architekt požadavkům svého klienta a rozhodl se pro kompromis. Pro skloubení architektonického purismu s požadavky rodiny. „Proč se lidé nedokážou naučit žít v kupolích bez oken od Ledouxe (francouzský utopistický architekt, pozn. aut.) ani ve skleněných hranolech Miese van der Rohe? Oni potřebují místo, kde budou jejich děti cvičit na piano a maminka hrát bridž se svými kamarádkami.“ Tak zhodnotil Johnson své zkušenosti v roce 1955 v časopise Architectural Record.
Tentokrát zavěsil skleněný pavilon nad kamenno-skleněné pódium, jehož střecha zároveň slouží jako terasa vně skleněné „klece“. Rozmístění prostor je jasné – základna ukrývá privátní prostory jako ložnice, koupelny, malé studio, nahoře jsou pak umístěny kuchyně, jídelna a obývací pokoj. Johnson navrhl také bazén, který přiléhal k již existující stodole. Architekt Roger Ferris byl postaven před nelehký úkol – musel respektovat nemovitost jako jeden celek, do něhož ale bylo zapotřebí integrovat nové struktury, které původní dům doplní a zároveň mu ustoupí. Betonové objemy nové garáže a zázemí k bazénu minimalizoval architekt tím, že je částečně zabudoval do svahu, jednoduchou stavbu galerie vyzdvihl na základy stodoly z 19. století. Její zcela tradiční forma se sedlovou střechou a jednotná černá barevnost vytvářejí současné pozadí transparentní architektuře Philipa Johnsona. Interiér galerie je světlý, jednoduchý a čistý, takový, aby pozornost přitahovala pouze vystavená umělecká díla. Wiley House, jak ho navrhl v 50. letech Johnson, tvořil jeden homogenní celek. Ale ani po posledním zásahu o tuto integritu nepřišel. Ferrisovi se podařilo napojit nové kamenné zdi na již existující linku základového pódia, takže vše na pozemku na sebe plynule navazuje, jako by to tu stálo odjakživa. preservationnation.org, ferrisarch.com
Related posts
