S předním českým architektem Josefem Pleskotem jsme si povídali nejen o duševní rovnováze a spokojenosti, které můžeme v obecné rovině dosáhnout také kvalitními architektonickými zásahy. V jeho ateliéru v pražských Holešovicích, do kterého pronikaly paprsky zimního slunce, jsme hovořili o vizích, které spoluvytvářejí lepší budoucnost našeho prostředí. Celý rozhovor najdete v únorovém vydání Dolce Vity.
Naše aktuální číslo se točí kolem tématu well-being. Co děláte vy, abyste byl ve vašem životě a profesi šťastný?
Takovou otázku jsem ještě nikdy nedostal. Obecně se ale snažím být naplněný prací, která mi dává smysl. A když vidím, že je klient spokojen, tak mě to hodně naplňuje. Architektura je totiž o dialogu, a když je plodný a přátelský, dobré výsledky se vždy dostaví. Dále se řídím obecnými morálními principy a hodnotami, na základě kterých si stavím svůj život, abych se v partnerských a profesionálních vztazích nedostával do neřešitelných problémů. Snažím se žít s vlastními omezeními, než je zbytečně překračovat. Otázkou nakonec ale zůstává, co je ten šťastný život, co ho definuje. Myslím si, že každý by se měl na své cestě za štěstím podřídit sebekázni.
Jak hodnotíte aktuální dění kolem nového projektu na Hlavní nádraží v Praze? Slyšel jsem Petra Hlaváčka mluvit o tom, že je pro něj důležitější rozvoj města než historické hodnoty odbavovací haly ze sedmdesátých let, která by měla být do velké míry v rámci nového projektu v podstatě zbořena. Souhlasíte s ním?
Já bych tomu docela věřil, co Petr Hlaváček říká. Ale jestli je u nás skutečně důležitá postmoderní stavba, tak je to právě Nová odbavovací hala hlavního nádraží od Jana Bočana, Aleny Šrámkové a celého kolektivu. Je mi to líto, ale na stranu druhou je nový záměr rozvinout prostupnost nádraží s Novým Městem a Vinohrady velmi důležitá věc.
Ve Vítkovicích v Ostravě obnovujete velmi drsné průmyslové prostředí. Jak tam pokračujete?
Slibně. Teď se staví v areálu hotel. Na stole máme také projekty obytných celků, zabýváme se vysokými pecemi 4 a 6, kde by mělo vzniknout muzeum. Pracujeme tam již 15 let. Je to kontinuální projekt. Myslím si, že jsme dostali povědomí o Ostravě do celé republiky a asi i za její hranice. A jsem rád, že naše pojetí obnovy průmyslového dědictví je trochu jiné než jinde v zahraničí. Osvobodili jsme se od romantizování a estetizace industriální architektury. Obecně si myslím, že estetizace by měla být až tím posledním nástrojem, který v architektuře použít. Mnoha lidem ale na druhou stranu pomáhá najít si k architektuře vztah. Ale je to krátkodobé. Když jdete více po podstatě věci a estetika má možnost se zjevit teprve druhotně, tak to v hlavách lidí zůstává podstatně déle. A to si myslím, že se nám v Ostravě daří. Nic jsme tam nezjemňovali, neestetizovali.
