Co blokuje výstavbu dostupného bydlení? Co postrádá česká architektura? A co bude s pozemkem po Transgasu? Na otázky odpovídá architekt a projektový manažer PSN, Jakub Žoha.
Jakub Žoha vystudoval architekturu a urbanismus na Fakultě architektury ČVUT v Praze, v roce 2009 absolvoval studijní program na Národní univerzitě v Singapuru a o rok později sbíral praktické zkušenosti na stáži v Amsterodamu ve studiu architekta Marca Koehlera. Při své práci se rád inspiruje přírodou, propojuje interiér s exteriérem a tíhne k neutrálním materiálům, jež nechávají vyniknout život klienta.
Oblíbený architekt: Inspiruje mě Marc Koehler, atelier Bow-Wow nebo české studio O-R-A.
Oblíbené město: Amsterdam, Humpolec nebo Znojmo
Oblíbená stavba: Rijksmuseum v Amsterdamu
Oblíbený design ze všedního dne: Staré kvalitní sklo
Přál bych si postavit: Může to znít zvláštně, ale jednou bych si přál navrhnout hřbitov.
Kdybych nebyl architektem, byl bych pravděpodobně: Lékařem nebo zahradníkem
Od roku 2014 působí Jakub Žoha jako interní architekt a projektový manažer pro přední českou developerskou společnost PSN, jež má v portfoliu mimo jiné Tančící dům, Dům Módy na Václavském náměstí, Palác Dlážděná nebo nekonvenční projekt Vanguard Prague.
S Jakubem Žohou se setkáváme v sídle PSN na Seifertově ulici v Praze, jenž se před nedávnem dočkalo citlivé rekonstrukce. Na projektu architekt spolupracoval se studiem OOOOX.
Jaká je role architekta ve společnosti?
Architektura je zodpovědná disciplína. Architekt navrhuje prostor pro někoho jiného – pro bydlení, práci nebo život ve veřejném prostoru. Ten pak určuje lidské životy a chyby, jež při jeho tvorbě naděláme, už nejdou jen tak napravit. K tomu všemu musíme myslet na to, že navrhovaný prostor tvoříme na mnoho let, a ne jen na přechodné období.
Co podle vás chybí současné české architektuře?
Odvaha dělat věci jinak a nebát se. Nechci říkat, že nám chybí vkus, ale spíš drajv, který žene nové nápady kupředu. V porovnání s Holandskem, kde jsem působil, je to velký rozdíl. V zahraničí na vás ze staveb sálá energie, architektura vás nabíjí a inspiruje. Jako příklad mohu uvést Rijksmuseum, kde se spojila historická architektura s moderní přístavbou ve dvorech a jako bonus můžete budovu podjet na kole. Ale abych nebyl zbytečný pesimista, tak musím uznat, že se v Česku celková kvalita architektury pozvolna zlepšuje. Obzvlášť zajímavé projekty vznikají na nečekaných místech, třeba na venkově nebo v malých městech. Ty jsou většinou výsledkem architektonických soutěží, které dávají prostor pro vyniknutí také mladým architektům.
Můžete uvést nějaké příklady, kde rezidenční stavby vznikají smysluplně?
V západní Evropě je často zadavatelem město, nikoliv soukromý investor. Ve Vídni tak například najdete městské projekty, u kterých se klade důraz na to, aby byty zůstaly dostupné pro široké spektrum obyvatel. V Holandsku funguje „erfpacht“, kdy si investor pronajme pozemek od města na 50 nebo 75 let a výše poplatku se vypočítá podle stavebního záměru. Za školku nebo bytový dům se platí méně než například za kancelářskou budovu. Město také intenzivně pracuje na tzv. masterplánech rozvojových území a definuje budoucí vývoj. V Česku je fungování soukromé a veřejné sféry téměř oddělené. Proces stavby je dlouhý a složitý, prodražuje se a výsledkem jsou často předražené stavby, které jsou ale v ohledu kvality jen běžným standardem.
Dlouhé a komplikované schvalovací procesy jsou v lokální architektuře často skloňovaným tématem. Máte pocit, že se administrativní zátěž za vaši dosavadní praxi zlepšila či zhoršila?
Nelepší se to. Každá novela norem nebo stavebního zákona s sebou většinou přináší další komplikace. Nejkratší projekty u nás v PSN trvají dva až tři roky, ale jsou i takové, které zaberou klidně 8 let a více. To je bohužel tvrdá realita. V procesu povolování chybí selský rozum, všichni jsme spíše nuceni vyhovět jednotlivým normám. Na druhou stranu se ale urychlují některé vnější procesy a to například změny územního plánu. Ty jsou dnes mnohem lépe organizované a transparentnější. Skvělou práci v tom odvádí nejen Institut plánování a rozvoje hl. m. Prahy, ale také lidé kolem Petra Hlaváčka na odboru územního rozvoje.
Přestože máme společnou historii a jsme si tak blízko, zdá se, že slovenská architektura je podstatně odvážnější. Jak si to vysvětlujete?
Myslím si, že slovenská architektura hledí víc dopředu, inspiruje se západní Evropou a nedalekou Vídní. Jednoduše nechce zůstat pozadu. Podobnou energii cítím také v Brně či Ostravě. V Ostravě obdivuji oživení vysokých pecí v oblasti Dolních Vítkovic, v Brně mě při vánoční procházce naprosto překvapil projekt Dada Distrikt. Z menších měst je to například Humpolec, kde pravidelně navštěvuji galerii 8smička.
Gigant jako PSN má v moci to změnit. Snažíte se ve vašich projektech posouvat hranice a experimentovat? Omezují vás v tom památkáři?
Fungování ve městě je konsensus mnoha subjektů – státu, městské části, jejích obyvatel, památkářů, hygieny a dalších úřadů. To naši práci zásadně formuje. Každý má svůj zájem a architekt to musí vše promíchat a upéct z toho chutný dort. V Praze jsou staré a krásné domy. Strhnout je, by byl hřích. To, co se tu stavělo před sto a více lety, už dnes nikdo postavit neumí. O to těžší je ten dort upéct. Chápu proto vcelku striktní památkáře, kteří historickou a velmi kvalitní architekturu chrání, ale zároveň jsem vždy rád, když se nám podaří najít společnou řeč. V PSN se snažíme přicházet s originálními nápady, usilujeme o oživení historické architektury, do které vkládáme svěžího ducha. Například v projektu Dlážděná jsme citlivě zrekonstruovali historickou fasádu, ale přidali jsme moderní přístavbu s balkony a terasami do dvora. V připravované přestavbě areálu Koh-i-noor zase počítáme se zachováním tří původních objektů a komínu, které doplní moderní rezidenční bydlení.
Když jsme u těch hříchů, před nedávnem PSN koupila prázdný pozemek, kde stála brutalistní budova Transgasu. Tušíte, jak s ním naložíte?
Je škoda, že se nám pozemek nepovedlo koupit před demolicí, nejspíš by tam budova ještě dnes stála. V PSN se obecně nebojíme pořizovat budovy, do kterých se jiným investorům nechce. Není tomu jinak i u pozemku Transgasu, kde jsme zatím na úplném začátku. Teprve nás čeká vstupní analýza. Už v našich prvotních myšlenkách však řešíme, jak doplnit chybějící entitu, jak propojit Vinohrady s Václavským náměstím a jak kvalitně oživit prázdný prostor. Hodně se diskutuje také o bydlení, což mě těší. Bydlení do města patří – dává mu život.
Na čem aktuálně pracujete?
Aktuálně mám na starost rekonstrukci dvou činžovních domů na Vinohradech a v Dejvicích. Vedle našeho sídla zahajujeme rekonstrukci tří dalších činžáků, které budou obsahovat také bydlení pro studenty. Do finále se blíží projekt loftů Vanguard, o kterém se mluví už přes tři roky. Spolupracovali jsme na něm se studiem OOOOX, I.D. Arch a Ivankou Kowalski. Na začátku příprav je projekt soukromé kliniky nebo revitalizace klasicistního zámečku, na tyto projekty si však musíme ještě chvíli počkat.
