Jeden z největších představitelů současné architektury, Daniel Libeskind, přijal ve svém berlínském bytě našeho redaktora Adama Štěcha a fotografa Vladimíra KIVA Novotného. S úsměvem na tváři a pozitivní energií se s nimi podělil o strastiplné příběhy, které často předcházely realizacím jeho neobvyklých staveb, i o scény z manželského života. Daniel Libeskind převezme Jan Kaplický Award za celoživotní dílo osobně během slavnostního večera Pulse 22. června v Praze.
Narodil jste se v Polsku. Co pro vás znamenají polské kořeny?
Nikdy se svého původu nemůžete zbavit. Jsem Polák a nikdy na to nezapomenu. Vyrůstal jsem v Polsku, mí rodiče přežili holocaust a já jsem jako malý zažil v padesátých letech komunismus. Mluvil jsem polsky a zemi jsme opouštěli, když mi bylo 11 let. Myslím, že to pro mě mělo velmi formující vliv – poznal jsem stalinismus, ale i krásy průmyslové Lodže. Bylo to město, které vyrostlo téměř z ničeho a stalo se druhým největším v Polsku. Po letech jsem zjistil, že jsem se dostal k té pravé profesi. Vyrostl jsem totiž s rodiči v přístřešku pro bezdomovce.
Cítil jste jako dítě po válce určitý příliv optimismu?
Neřekl bych, že to byl obecný optimismus, ale spíše naděje, kterou jsem cítil v rodinném kruhu. V té době nastupoval v Polsku komunismus a jako Židé jsme i po válce žili ve velmi složitém antisemitském prostředí.
Jako malý jste hrál na akordeon. Jak jste se k tomu dostal a jak vás to ovlivnilo?
To je moc zajímavý příběh. Chtěl jsem odmalička hrát na piáno. Ale rodiče mi ho odmítali koupit, takže mi jednou přinesli „piano v kufru“. Účastnil jsem se různých soutěží a byl jsem v tom velmi dobrý. Když jsem jednou byl na takové soutěži již v USA, tak jsem se ocitl mezi dětmi, které hrály na klasické hudební nástroje. Akordeon nikdo neměl. By jsem spíše za exota.
A co zůstalo z vaší hudební dráhy ve vaší architektuře?
Samozřejmě mnoho. Akordeon je často spojován s cikány, je to takový kočovný instrument. Zajímavé na něm je to, že je to jediný nástroj, do kterého se v podstatě promítá celý orchestr. Je to nástroj plný života. Hraní na něj vyžaduje komplexní fyzickou aktivitu, což je vlastně proti standardním kvalitám klasické hudby, ale já jsem na něj hrál právě především klasickou hudbu. A to mě naučilo mnoho věcí. Hrát na něco jiného, ale v klasickém duchu. Moje architektura je v tomto smyslu podobná.
Jak jste se s rodiči dostal do USA?
Měli jsme tehdy víza do Izraele, takže cesta z Polska nebyla v roce 1957 naštěstí tak složitá. Dlouho jsme tam ale nevydrželi. Můj otec měl jedinou sestru, co přežila holocaust, a ta žila v New Yorku. Tak jsme se vydali tam.
To musel být asi dost velký kulturní šok přijít z komunistického Polska do svobodné a natolik vyspělé země.
Byl to velký šok. To si ani neumíte představit. Byli jsme jedni z posledních imigrantů, kteří přijeli do USA lodí, a už jen na ten pohled na sochu Svobody v New Yorku nikdy nezapomenu. Máma mě vzbudila někdy v pět hodin ráno, šli jsme na palubu a dívali se na to úžasné panorama. Najednou jsme stáli před branami nového světa plného možností. Bylo to fascinující.
Bylo ale asi velmi těžké ty možnosti využít?
Ano, bylo to složité. Žili jsme v Bronxu, moji rodiče museli tvrdě pracovat v továrně. Začínali jsme úplně od nuly, stejně jako všichni imigranti.
Kdy jste se poprvé začal zajímat o architekturu?
Vždycky mě zajímalo umění. Něco jsem si pořád maloval a kreslil. Chtěl jsem jít na školu Cooper Union a mohl jsem si vybrat, jestli budu studovat umění nebo architekturu. Chtěl jsem být ale spíše výtvarníkem. Ale potom mi moje maminka řekla, že pokud budu umělcem, budu pořád chudý a ani si nebudu moci dovolit koupit si tužku. Takže jsem její rady nakonec vyslyšel a šel studovat architekturu. Uvědomil jsem si, že to bylo nejlepší rozhodnutí. Mohl jsem dělat umění, ale být stále v bezprostředním kontaktu s každodenním světem.
To bylo na konci šedesátých let, což byla pro architekturu doba plná změn. Kritizoval se modernismus a nastupovala postmoderna. Jak jste to vnímal? Tehdy vás mimo jiné učili členové slavné skupiny The New York Five, kteří se podíleli na formování postmoderny.
Byli to skvělí učitelé. Sice kritizovali pozdní modernismus, ale naopak všichni znovuobjevovali ty pravé pionýry moderny dvacátých let, především Le Corbusiera. Na Cooper Union učilo tehdy mnoho imigrantů z Bauhausu. Hannes Beckmann například učil teorii barev z původních zápisků Vasilije Kandinského. Měl jsem v podstatě evropské vzdělání spojené s novými tendencemi architektů ze skupiny The New York Five, kteří usilovali o proměny a odmítali především nudnou korporátní architekturu, jež byla hlavním tématem pozdního modernismu. Chtěli z nás vychovat rebely, kteří by šli svou vlastní cestou. Tak se jim to asi se mnou podařilo.
Jak vypadaly vaše tehdejší projekty?
Je to zvláštní, ale já celou školu udělal bez toho, aniž bych navrhoval domy. Rebeloval jsem a chtěl jsem dělat teoretickou architekturu. Pokud nemáte klienta, peníze a jiné možnosti, tak proč navrhovat domy? Projektovat hypotetickou radnici nebo obytný dům je vlastně vtip. Takže jsem byl tolerován, když jsem dělal různé abstraktní studie a spekulativní architekturu na papíře. Byl to průzkum zcela nových témat a podstaty našeho oboru jako takového. Pracoval jsem, jak tomu sám říkám, s „čistými architektonickými ideami“. Byly to například kresby, které jsem později vystavoval v MoMA v New Yorku a ve kterých jsem dekonstruoval klasická pojetí například sloupů, fasády nebo oken. Výsledkem byly jakési hieroglyfické záznamy, návrhy, které nešly uskutečnit, ale zároveň podněcovaly nějakou debatu o architektuře. A takto jsem vlastně pracoval po dlouhou dobu svého života. K prvnímu reálnému projektu jsem se dostal až na konci osmdesátých let.
Také jste studoval historii a teorii architektury. O co jste se konkrétně zajímal?
Ano, to je pravda. Bylo to ve Velké Británii na University of Essex. Setkal jsem se tam s dalším úžasným Čechem, Daliborem Veselým, který napsal celou řadu fantastických pojednání o architektuře. Tehdy jsem se dostal do zcela nového světa historie architektury, začal jsem hodně studovat a číst, nejenom o architektuře, ale také o historii a filozofii. Poznal jsem, že architektura není jen formálním systémem, ale že má mnohem větší hloubku. Byly to zcela esenciální otázky o podstatě architektury, které jsem si od té doby začal klást.
V osmdesátých letech se také objevil nový architektonický fenomén dekontruktivismu. Vaše tvorba je k tomuto směru často přiřazována.
Jak se na to ale díváte vy?
Od začátku jsem si nemyslel, že je to správné označení. Myslím si, že to
byl akademicky naroubovaný termín, který přesně neodpovídal podstatě té tvorby. Vzhledem k tomu, že architektura je především o konstrukci, je poměrně zavádějící tento termín používat. V té době jsem také učil na londýnské škole Architecture Association, kde jsem mimo jiné potkal poprvé Jana Kaplického.
Vaší první vyhranou soutěží byl ještě před pádem Berlínské zdi návrh Židovského muzea v Berlíně…
Byla to moje vůbec první soutěž a hned jsem ji vyhrál. Před tím jsem ale ani neuvažoval o tom, že bych se do nějaké takové soutěže přihlásil. Lidé si totiž mysleli, že jsem spíše akademik a papírový architekt, ale pro mě byla kresba klasickým nástrojem k tomu, jak se dostat k novým možnostem a řešením.
Když si tak povídáme o vašem životě, tak člověk zjistí, že vaše kariéra byla do značné míry definována architektonickou teorií a pedagogikou než praxí. Myslíte si, že kdybyste nevyhrál soutěž na Židovské muzeum v Berlíně, tak byste se spíše stal akademikem a ne praktikujícím architektem?
Moje žena to tvrdí s tím, že bychom pořád měli krásný život. V té době jsem byl v Miláně, kde jsem si založil svou vlastní školu architektury. Měl jsem pár kurzistů, kteří mi byli schopní platit za mé lekce u mě doma. Bylo to jak někde ve středověku, ale pomáhalo mi to uživit se. Chtěl jsem vytvořit zcela alternativní způsob výuky architektury. Současně jsem byl vybrán nadací Getty pro stipendium na vlastní výzkum. Znamenalo to, že dostanete bydlení na pláži v Los Angeles a dostatek peněz na cestování a výzkum. Byl to sen. Ale mezitím jsem se dozvěděl, že jsme vyhráli soutěž na Židovské muzeum. Tím se vše změnilo a nasměřovalo mě to úplně někam jinam. Tehdy jsem se pustil do reálné architektury. Problém byl ale s tím, že pro řadu politiků byl můj návrh pouze cestou ke zviditelnění. Neměli zájem ⟶ budovu reálně postavit. I naši známí nás od toho odrazovali. Všichni tvrdili, že je to bláznivý nápad pokoušet se realizovat něco takového. A po nějaké době jsem se dozvěděl z televize, že parlament ten projekt kvůli finanční situaci a problémům se sjednocením země stopl. Soutěž jsem vyhrál ještě před pádem zdi v březnu 1989. Poté se svět změnil. A díky tomu se změnili i preference oficiálních úřadů. Nastala diskuze, jestli vůbec Berlín Židovské muzeum potřebuje. Všude se to řešilo, v televizi, rádiu i novinách. Diskutovali jsme s mnoha odborníky a politiky. A nakonec po několika měsících vláda své stanovisko změnila a dala projektu zelenou.
To pro vás asi byla velká satisfakce.
Ne úplně. Proces vzniku té budovy byl velmi komplikovaný a tímto momentem všechno teprve začalo. Někteří lidé na vysoce postavených místech neustále prohlašovali, že taková budova bude postavena jen přes jejich mrtvoly.
A bylo to kvůli designu nebo kvůli tématu muzea?
Samozřejmě, že kvůli designu, který byl pro řadu lidí zcela nepřijatelný. Původní myšlenka byla vytvořit Židovské muzeum ve staré barokní budově. Tak si asi umíte představit, co můj návrh dělal s konzervativní společností.
Když jste tuto soutěž vyhrál, tak jste musel kompletně proměnit svou pracovní i životní dynamiku.
Ano, od základů. Zeptal jsem se tehdy své ženy, jestli se stane mým partnerem i v práci a bude mi s projektem pomáhat. Ona mi odpověděla, že nikdy v životě nebyla v žádné architektonické kanceláři a já jí na to opáčil, že já taky ne. A tak jsme začali ve dvou. Pak se mě lidé začali ptát, jestli nepotřebuji nějaké mladé zkušené architekty, kteří by mi s tím pomohli. Ale já jsem si stál za svým. Chtěl jsem spolupracovat pouze s architekty, kteří ještě nikdy nic nepostavili. Chtěl jsem totiž udělat něco, co tady ještě nikdy nebylo. Nehledal jsem lidi, kteří umí dělat okna. Chtěl jsem takové spolupracovníky, kteří je udělají úplně jinak.
Musel to být jeden dlouhý a neustálý experiment. Budovu jste dokončil až v roce 2001, kdy se stala nešťastná událost, která vám ale později také přinesla velký projekt.
Ano, muzeum se otevřelo v roce 2001. Je to dost zajímavý příběh. Mělo být slavnostně otevřeno přesně 11. 9. 2001, tedy na den přesně, kdy byl spáchán útok na newyorská dvojčata. Všichni z mé rodiny byli tehdy v Berlíně a těšili se na oficiální zahájení, ale kvůli této strašlivé tragédii k tomu ten den samozřejmě nedošlo. O pár let později se ale projekt, který dvojčata nahradil, stal mým vlastním. Není to ironie osudu? Ale tím to nekončí. Když jsem byl na Benátském bienále v roce 2002, dostal jsem telefonát, jestli nechci být součástí poroty, která bude vybírat nový projekt pro Ground Zero. Samozřejmě jsem to přijal, byl jsem velmi poctěn. Kvůli jiným pracovním povinnostem jsem se ale nakonec nemohl dostavit na zasedání poroty včas a musel jsem odstoupit. Volal jsem jim a bylo mi velmi trapně, že se tam nemohu dostavit. A i když šlo jen o dvě hodiny zpoždění, z poroty mě museli vyloučit. Když jsem pak pokládal telefon, tak ještě hlas na druhé straně dodal: „Pokud nemůžete být v porotě, tak byste se ale mohl do soutěže přihlásit.“ A to jsem také udělal.
Jak těžké bylo navrhnout a postavit mrakodrap, jako je Ground Zero?
Ground Zero není pouze mrakodrapem. Je to masterplan na prostředí celé čtvrtě o výměře 16 akrů, které má obrovskou hustotu zalidnění. Museli jsme přemýšlet především o tom, jak takové místo navrhnout, aby bylo ekologické, aby fungovalo pro lidi, aby se chtěli na takové místo podívat. A myslím, že se to povedlo. Dnes je to nejnavštěvovanější místo v USA. Je to komplexní umělecké dílo, podobně jako skvělá báseň nebo taneční vystoupení. Samotná konstrukce mrakodrapu je to poslední.
Podle vašeho vyprávění měly vaše projekty vždy velké problémy, aby vůbec mohly být realizovány. Proč?
Ano. Jedním z nich byla i realizace muzea malíře Felixe Nussbauma také v Německu. Vyhrál jsem tehdy soutěž, ale již na první tiskové konferenci za mnou přišel starosta, potřásl mi rukou a řekl mi, že tu budovu tady nikdy nepostavím. Bylo to stejné jako s Židovským muzeem. Lidé na takový typ architektury nebyli připraveni. Nakonec se toto muzeum stalo mou první realizovanou stavbou. Následovaly další soutěže, ve kterých jsem byl úspěšný. Mimochodem, většina z nich byla anonymních. Myslím si, že kdyby porota věděla, že vybrané návrhy jsou od architekta, který nerealizoval žádnou stavbu, asi bych nevyhrál.
Jaké fundamentální myšlenky stály za těmito revolučními návrhy?
Chtěl jsem architekturou zpřítomnit minulost. Vznikl zcela nový koncept, jakým může architektura ve spojení se světlem vytvořit bezprecedentní atmosféru a prostorovou zkušenost. Když jsem vyhrál soutěž na Židovské muzeum, tak v německém magazínu Bauwelt vyšel dlouhý článek s řadou názorů expertů a všichni se shodovali na tom, že taková architektura nemůže být vůbec postavena. Myslím si, že někdy je dobré tyto expertízy nedělat a nebo je alespoň nečíst. Jediné moje omezení dnes je, že už mám v hlavě tolik informací a znalostí, že při každém novém návrhu bych se jich chtěl raději zbavit, abych začínal vždy zcela nanovo.
Vaše projekty jsou velmi komplexní a začínají vždy nějakou poměrně výraznou skicou. Jak hodně se jejich design mění v procesu navrhování a realizace?
Použiji tady formuli italského renesančního architekta Brunelleschiho. Když dáte jako architekti do projektu všechno, tak i v případě, že se realizuje v okleštěné a změněné podobě, tak je to stále skvělý projekt. I když se projekty dost proměňují během procesu, měla by v nich zůstat ta prvotní esenciální myšlenka. A myslím, že to skvěle ukazuje i Ground Zero. To byl tak obrovský projekt, do kterého se zapojily tisíce lidí. I tak je ale výsledek v podstatě stejný jako moje první skica.
Je určitým motivem ve vaší architektuře i disharmonie, která reflektuje komplikovanost celého našeho světa?
Určitě. Není možné reflektovat svět, aniž bychom ho viděli takový, jaký je. Není možné stavět Židovské muzeum, aniž bychom zapomněli na hrůzy holocaustu.
Mnoho vašich projektů je spojených s lidským utrpením. Jak to vnímáte v souvislosti s dnešní dobou, která se opět vydává směrem k válečným konfliktům, diktaturám a omezování občanských svobod?
Je velmi důležité si takové věci připomínat. A není to pouze o Židech, ale obecně o válkách. Při práci přemýšlím nad tím, jak můžeme tyto strašlivé vzpomínky a naši paměť zachovat, abychom podpořili demokracii. V současnosti vidíme vzestup neonacismu, rasismu, autokracie, antisemitismu a dalších negativních projevů ve společnosti všude ve světě. Stále si ale myslím, že bychom neměli podceňovat v tomto smyslu sílu architektury a veřejného prostoru. To je něco, co jednoduše nevymažete z počítače nebo nezakážete. Jsou to monumenty, které nám to připomínají svou reálnou přítomností a jsou součástí našeho každodenního života ve městech. Tím je architektura jedním z nejmocnějších umění vůbec. Podobné budovy mohou udělat mnohem více a více působit na lidi, vzdělávat je více než všechny politické projevy dohromady.
Také se věnujete designu předmětů. Chtěl jste to dělat od začátku, nebo
to přišlo jaksi samo? Spolupracoval jste také s českou značkou Lasvit.
Jaké to bylo?
Přišlo to samo. Ale navrhnout židli není nic jednoduchého. Frank Lloyd Wright jednou prohlásil, že vytvořit židli je složitější než navrhnout celý dům. A myslím si, že měl pravdu. Mám to ale velmi rád, především kvůli času. Velké architektonické projekty se realizují dlouhá léta. Židli nebo konvici na čaj navrhnete a realizujete mnohem rychleji. S Lasvitem to byl skvělý projekt. Moc jsem si to užil, protože jsem fanouškem českého skla již dlouho. Měli jsme ho doma ještě v Polsku.
Co si myslíte o budoucnosti architektury? Jaká bude? Jak nazíráte na nastupující generaci architektů? Co byste jim poradil?
Studenti musí být více radikální. Dnes jde každý primárně za úspěchem, především tím finančním, ale zapomíná na pravé ideály a podstatné myšlenky. Mladí lidé obecně jsou zajati v diktátu technologií a chtějí všechno hrozně rychle. Ale v obecné rovině jsem velmi pozitivní. Myslím si, že mladá generace si svou cestu najde.
Máte stále nějaký velký sen, který byste si chtěl splnit? Postavit nějakou určitou typologii domu, kterou jste třeba ještě nikdy nerealizoval?
Vždycky přemýšlím nad tím, že bych chtěl navrhnout letiště, protože hodně cestuji a moc dobrých letišť na tom světě nemáme. Chtěl bych udělat letiště úplně jinak, než je to obvyklé. Třeba jako nějakou dřevěnou chýši, která by byla bližší našemu lidskému měřítku. Také jsem nedávno realizoval několik menších rodinných domů, což jsem před tím nikdy moc nedělal. V Connecticutu jsem navrhl pro umělecky založený pár jeden dům. Jednou nám s mou ženou Ninou dali klíče, abychom tam strávili pár dní. A když jsme tam byli, tak mi manželka řekla, proč jsem ještě nenavrhl takový dům pro nás. Tak snad někdy.
Akce Pulse proběhne 22. června v technologickém centru UMPRUM, Mikulandská 134/5, Praha 1. Zaregistrujte se na pulse.archi a zúčastněte se odpolední série přednášek, jejichž hlavním řečníkem bude právě Daniel Libeskind.
