Výtvarná vytříbenost je společným jmenovatelem všech interiérových projektů studia No Architects. Ovšem v bytě na pražském Žižkově šli Daniela Baráčková a Jakub Filip Novák ještě dál. Jeho mobiliář i barevnou škálu podřídili dvěma obrazům, které rodina vlastnila a chtěla je vystavit.
Umění provází projekt bytu pracovně nazvaného Šedesát devět od prvopočátku. „Ke klientům jsme přišli jako k většině našich zakázek – na osobní doporučení. Navrhovali jsme interiér brněnského bytu jedné naší kamarádce, historičce umění, a ta nás doporučila své setře a její rodině, kteří chtěli zrekonstruovat svůj byt na pražském Žižkově. V té době měli zakoupenou dvojici obrazů, od Vladimíra Houdka a Josefa Bolfa, které pro ně byly důležité z více osobních důvodů. Nechtěli po nás přímo, abychom s tím nějak konkrétně zacházeli, jen věděli, že obrazy nechtějí dát do trezoru,“ vysvětluje architekt Novák. „Relativně vzácně se setkáváme s tím, že mají klienti skutečně kvalitní současné umění. Ten byt ale není nijak veliký a my jsme věděli, že umění potřebuje prostor.“
Naštěstí má jeho kolegyně Daniela Baráčková jako umělkyně s instalacemi obrazů v galeriích bohaté zkušenosti a No Architects jsou také autory architektury řady současných uměleckých výstav. Proto s oběma obrazy, jejich umístěním a odrazem pracovali od samotného počátku práce na návrhu. Překlenutím některých prvků do detailů interiéru kompenzovali limitovaný prostor a odstup pro obě díla. Divoké okraje obrazu Vladimíra Houdka se propisují do dvířek kuchyňské linky. Odstín stěrky za knihovnou je pro změnu prolnut s obrazem Josefa Bolfa a svítidla ve tvaru slz odrážejí jeho noblesní melancholii. V ose pohledu se pak spojuje s Vodopádem na stěně paneláku za oknem od Patrika Hábla.
Také výrazná barevnost bytu má částečně původ v Houdkově obraze. Objevuje se na něm modrá, která je na kuchyňské lince i v koupelnách – v jedné je modrý obklad s bílými spárami a ve druhé bílý s modrými spárami. Použitá růžová je kontrastní odstín k modrému základu. Před umělci zde není úniku, ale jen o nich to není.
Vraťme se však na úplný začátek. Mezonetový byt ve střešní nástavbě na historickém činžovním domě rodina se dvěma dětmi už obývala a jejich původním přáním byl pouze redesign interiéru. „Jenže obvykle, když už si nás někdo někam pozve, je naší profesionální povinností ho upozornit na potenciál, který v jeho záměru vidíme. Klient, který nás kdysi pozval na konzultaci výměny přímotopů ve skladu a skončil s nájemním bytovým domem, by mohl vyprávět,“ říkají s úsměvem Daniela s Filipem. A tak i zde došlo nakonec na trochu bourání a stavění, které zefektivnilo dispozici a zvětšilo kuchyni. Následovala kompletní předělávka schodiště, obměna zařizovacích předmětů a povrchů koupelen i všech ostatních povrchů v bytě, bylo vyměněno okno na terasu, opravovala se střecha a měnil střešní světlík před tím, než se prostor nad schodištěm zaklopil dřevěným obkladem. Zdaleka tedy nešlo o malou rekonstrukci.
„Zkusím si na něco vzpomenout z hlavy,“ odpovídá architekt Novák na otázku, zda by mohl zmínit nějaké vychytávky, které v bytě použili. „Mám rád tajné dveře do části s pracovnou. Když se tam zavře, je vstup ukrytý mezi ostatními dveřmi šatní skříně. Z bytu je nádherný výhled, proto mám rád i polstrované posezení u okna v ložnici. V interiéru se opakuje motiv čísla šedesát devět a protože je někdy lepší nechat prostor představivosti, tak to nebudu úplně vysvětlovat, ale zmíním, že jej máme použitý jako větrací průduchy u kapotáže některých topných těles. Takhle jemné frézování je vcelku náročné správně nalakovat, proto mě zaujalo, že manželka dodavatele tohoto prvku, která se věnuje profesně úplně něčemu jinému, se na to prý na dílně nemohla dívat a nalakovala to osobně. Nejpracnější jsou většinou detaily, které mají vypadat nahodile, a mezi ty patří ohryzaná hrana dvířek kuchyňských skříněk, která imituje divoké hrany Vladimírova obrazu. Tohle byl snad nejvíce vzorkovaný kus nábytku, co pamatuji.“
